Před necelými dvěma týdny se u vás Finsku konaly předčasné parlamentní volby. Podle agentur skončily bez jasného vítěze. Jak vypadá situace nyní? Kdo bude nakonec vládnout?

Volby vyhrála dosud opoziční sociální demokracie, která získala v novém parlamentu 40 křesel z 200. Jedná se o šest více, než měla před volbami. Chybí jí ale přirození koaliční partneři, kteří by byli zároveň dostatečně silní. Jen těsně za sociální demokracií skončila ve volbách národovecko-populistická strana Finové, která má nyní 39 poslanců, což je o jednoho více než předtím, a také klasická konzervativně-liberální strana Národní koalice, která má 38 poslanců. Tyto tři strany jsou tedy dnes přibližně stejně silné. Proto se píše, že volby skončily bez jasného vítěze.

Koaliční jednání začala hned po Velikonocích, ale očekává se, že potrvají nejméně do konce května. Vládu by měla sestavovat sociální demokracie, ale v mírné nadsázce lze říci, že tu teď jedná každý s každým. Otevřeně se jedná i se stranou Finové.

Kolik stran se vlastně letos dostalo do parlamentu?

Devět, deset, jedenáct... záleží na tom, zda se počítají volební bloky, nebo jednotlivá uskupení. Relativně velké zastoupení mají kromě tří zmíněných „vítězů“ ještě centristé, které vedl dosavadní premiér Juha Sipilä a kteří ve volbách nejvíce ztratili. Mají teď 31 místo 49 dřívějších poslanců. Dále jsou tu zelení a jejich 20 poslanců, ti získali nově pět, Levicová aliance a jejich 16 poslanců, z čehož jsou čtyři noví, a blok zastupující švédskou menšinu s devíti poslanci. Zbylá místa drží maličké strany.

Nerýsuje se žádná jasná levicová, ani jasná pravicová koalice s většinou, což je problém, protože předčasné volby vyvolaly mimo jiné i spory nad sociálními důsledky politiky předchozí pravicové vlády, kterou opozice slíbila zastavit. To dnes komplikuje jednání o případné velké koalici.

Co způsobilo, že strana Finové, která stojí na pravém okraji finského politického spektra, je dnes stejně populární jako ostatní velké strany? Je důvodem odpor části Finů k přistěhovalectví a současnému fungování EU jako jinde v Evropě?

Bylo tomu tak v minulých volbách, letos jen v menší míře. Strana byla součástí dosavadní vládní koalice, rozpadla se ale, a značná část stoupenců ji opustila. Svoji současnou osmnáctiprocentní podporu nabrali Finové znovu až v průběhu volební kampaně. Jádrem tohoto jejich úspěchu přitom bylo, že dokázali svoje voliče přesvědčit, že zůstali stranou obyčejného selského rozumu, stranou, která se staví proti elitám a establishmentu opravdověji než ostatní. Jedním ze stěžejních témat byla přitom i klimatická změna, respektive ekologická politika obecně.

V jakém smyslu? Strana Finové má nějaký důsledně ekologický program?

Ne, právě naopak. Změny klimatu patří dnes ve Finsku už mezi hlavní témata politického mainstreamu. Mluví o nich takřka všichni. Každá z velkých stran měla například před letošními volbami více či méně propracovaný plán, jak dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy stavu, kdy průmysl, doprava, domácnosti atd. produkují jen tolik uhlíkových emisí, kolik je příroda schopna přirozeně vstřebat. Strany se lišily pouze v nabídce konkrétních opatření, a pak v závazku, zda uhlíkové neutrality dosáhnou; do roku 2030, 2035 nebo 2040.

Strana Finové přišla naopak s rétorikou, že není nutné podléhat „klima-hysterii“ a stanovovat si nějaké zvláštní cíle, že stačí jen dodržovat závazky dohodnuté v EU, že je Finsko stejně jen malá země, která sama nic nezmění a podobně. Část váhajících voličů si získali právě tímto.

Ovšem jen malou část.

Ano, ale i tak to bylo citelné. Ještě v lednu měla strana Finové podporu okolo deseti procent. Ve volbách jich získala osmnáct. S tím vnímáním klimatických změn se to má ve Finsku totiž i takto: za vážný či velmi vážný problém je v různých šetřeních označuje dlouhodobě přes osmdesát procent lidí. Během volební kampaně vyšel však jeden velký průzkum, v němž byly seřazeny různé problémy podle toho, jak velká část finské společnosti je označuje za vůbec největší téma současnosti. Byla to otevřená otázka. I zde označila změny klimatu za problém číslo jedna největší část dotazovaných. Tvořilo ji ale necelých dvacet procent dotazovaných. Pro zbytek bylo problémem číslo jedna něco jiného.

Z pohledu z České republiky zní přesto až neuvěřitelně, když člověk slyší, že se někde velké strany přehánějí, kdo nabídne efektivnější klima-politiku.

Ani tady nenabízejí politikové z velkých stran zatím nějaká velice radikální řešení. Většina z nich se tváří, že lze klimatický rozvrat odvrátit bez zásadní změny fungování společnosti. Hodně se mluví o modernizaci, technologiích, výchově a podobně. Bude potřeba vyvinout ještě velký tlak zdola. Ale ano, dá se to brát i tak, že 161 z 200 nově zvolených poslanců uznává změny klimatu za jedno z nejdůležitějších politických témat dneška a že se před voliči zavázali dovést zemi k uhlíkové neutralitě nejméně o deset let dříve, než většina ostatních zemí EU.

PETR JEDLIČKA, JAKUB PATOČKA