Všechny státy světa musejí během následujících třinácti let zatížit emise CO2 daní v průměrné výši alespoň sto dolarů za tunu. Jinak se katastrofálnímu oteplení nevyhneme. K takovému závěru dospěla expertní skupina třinácti předních ekonomů, mimo jiné někdejšího vrchního ekonoma Světové banky Nicholase Sterna a nositele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze, při zpracování tematické analýzy pro Světovou banku a Mezinárodní měnový fond.

Konkrétně je podle skupiny zapotřebí, aby se cena za tunu emisí zvýšila globálně už do roku 2020 na čtyřicet až osmdesát dolarů. Do roku 2030 pak musí vyšplhat alespoň na sto dolarů — tedy zhruba 2400 českých korun.

Příslušná reforma navíc dle ekonomů předpokládá, že státy ukončí co nejdříve jakékoli přímé dotace na těžbu a spalování fosilních paliv, jež dnes dosahují skoro 500 miliard dolarů ročně.

Bez těchto kroků nemohou podle skupiny emise klesnout dostatečně rychle, aby se světu podařilo vyhnout se oteplení o více než dva stupně Celsia, tedy naplnit cíl dohodnutý na předloňské klimatické konferenci v Paříži.

Celá materiál vypracovaný skupinou byl publikován nyní v pondělí.

Další přínosy

Autoři analýzy zdůrazňují, že snížení emisí skleníkových plynů by nebylo jediným přínosem uvedené daně. Pokud by byla taxa zavedena, vynesla by například každý rok globálně až čtyři biliony dolarů — tedy více, než je dnešní hrubý domácí produkt Velké Británie či Německa. Ekonomové současně naznačují, že chudší státům by mělo být umožněno zavést daň v nižší sazbě, aby je nepoškodila ekonomicky. Kompenzovat by to ale měla vyšší sazba ve vyspělých státech Severu.

„Výnos daně lze využít k podpoře spravedlivějšího ekonomického růstu — lze jej poskytnout domácnostem ve formě slevy na dani, lze z něj podporovat nejchudší části populace, investovat do nízkouhlíkové infrastruktury či financovat technologické inovace. Možností je také adekvátně snížit jiné daně, aby byla daň fiskálně neutrální,“ píší ekonomové v průvodní zprávě.

Daň by dle skupiny dále kupříkladu snížila znečištění ovzduší a s ním i četnosti mnoha druhů vážných onemocnění. Potenciálně by mohla též přispět ke snížení intenzity dopravních zácp a zlepšení kvality života ve městech.

Současný systém a pozitivní příklady

Znalci připomínají, že asi pětaosmdesát procent všech světových emisí není dnes zatíženo žádnou formou zpoplatnění. Největším mechanismem zpoplatnění emisí uhlíku na celém světě je v současnosti evropský systém obchodování s emisními povolenkami, takzvaný ETS. Cena emisí na něm je však ve srovnání se zmíněnými návrhy ekonomů zanedbatelně nízká — v průměru šest euro za tunu. Podle kritiků systému nemůže taková cena znečišťovatele motivovat ke snížení emisí. Právě absence nejnižší možné ceny — technicky vzato daně — je často uváděna jako největší slabina systému.

Pozorovatelé navíc upozorňují, že znečišťovatelé našli postupem let celou řadu způsobů, jak systém obejít, či jak se na něm dokonce obohatit — množství jich dostává povolenky zdarma, přenáší cenu na koncové zákazníky a dožaduje se od členských států kompenzací za údajně způsobené náklady, či dokonce přímo podvádí.

Vlastní uhlíkovou daň zavedla dosud úspěšně po světě necelá dvacítka zemí či regionů od Japonska až po Mexiko. V Evropě s ní operují mimo jiné Velká Británie, Francie či Slovinsko, Finsko — jež ji roku 1990 zavedlo jako první na světě — a Švédsko, kde je zase při 130 dolarů na tunu vůbec nejvyšší.

Jako modelový příklad prospěšnosti daně se často uvádí kanadská provincie Britská Kolumbie. Tam od jejího zavedení emise setrvale klesají, zatímco ekonomika roste. Občanům daň kompenzuje snížení daně z příjmu, a necelých sedmdesát procent z nich ji tak dle průzkumů podporuje.

Další informace:

The Guardian Sky-high carbon tax needed to avoid climate catastrophe, say experts

Deutsche Welle Eminent economists propose CO2 emissions price corridors

The Independent Climate change: $4 trillion carbon tax is needed to save humanity from global warming, say economists