Spor o samu existenci člověkem vyvolaných změn klimatu se v žádném seriozním prostředí dávno nevede. Experti dlouhodobě diskutují pouze nad otázkou, jaká hranice emisí je ještě „bezpečná“, s jakými důsledky musíme počítat, jak jim předcházet a bohužel čím dál více také o tom, jak se jim přizpůsobovat.

Právě nad tím se vedou debaty na mezinárodní konferenci o změnách klimatu v Paříži. Jedná se o poslední z dlouhé řady konferencí OSN na dané téma. Jejich dějiny jsou příběhem smutného selhávání mezinárodního společenství.

Když první hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny IPCC potvrdila, že lidské aktivity podstatně zvyšují koncentraci skleníkových plynů v atmosféře, začalo roku 1990 vyjednávání globální úmluvy, která měla zajistit, že se lidstvo vyhne „nebezpečným změnám klimatu“. Pod titulem „rámcová úmluva OSN o změnách klimatu“ (UNFCCC) byla o čtyři roky později ratifikována.

Stanovila základní principy řešení, včetně takzvané „společné, ale rozdílné odpovědnosti“, tedy zásady, podle níž se při stanovování cílů pro redukce emisí zohledňuje historická odpovědnost jednotlivých států. Záhy se ale ukázalo, že dohoda sama o sobě nebude stačit k naplnění deklarovaných cílů.

Tak se zrodil záměr, aby rozvinuté státy — včetně České republiky — své emise snížily výrazněji. Výsledkem snažení se stal Kjótský protokol, který byl sice schválen v roce 1997, ale ratifikován dostatečným počtem států a tedy uveden v platnost byl až v roce 2004. A v roce 2013 v reakci na neúspěch Kodaňského summitu se jeho platnost prodloužila do roku 2020.

Ohlédnutí za Kjótským protokolem

Zřejmě nejdůležitější informace o Kjótském protokolu zní: nedokázal zvrátit nárůst emisí. Je tomu tak jednak proto, že jeho cíle byly nízké — snížit do roku 2020 emise o přibližně osmnáct procent oproti roku 1990 — a jednak proto, že se vztahoval jen na emise rozvinutých zemí a nedokázal tak vyvážit rozmach „ekonomik na vzestupu“, zejména Číny a Indie.

Hlavní příčina nezdaru Kjótského protokolu tkví v tom, že se z něj největší znečišťovatelé postupem času „vyvlékli”. Spojené státy, jež byly v době jeho schvalování největším znečišťovatelem vůbec, jej ani neratifikovaly. Když byl po selhání snah nahradit jej lepší dohodou prodloužen, Kanada od něj odstoupila a Japonsko a Rusko si ani nestanovily nové cíle.

Pochybnosti budily už samy nástroje, jež měly vést k naplnění vytčených cílů. Základním byl obchod s emisními povolenkami. Jedná se o model, v jehož rámci je celkové možné množství emisí „zastropováno“ a rozděluje se mezi jednotlivě znečišťovatele, kteří si je pak mohou podle potřeby směňovat, jako by se jednalo o zboží.

V praxi takový systém není účinný. Dosud největší projekt, spuštěný v EU před deseti lety, doplácí na příliš nízkou cenu emisí — trh je jimi přesycen a povolenky dostatečně nemotivují k přechodu na čisté zdroje. 

Reformě systému brání zejména silný lobbing firem a států závislých na fosilních palivech. Kjóto také umožnilo bohatým zemím se ze snižování emisí vyplatit nákupem „kreditů“ od zemí méně šťastných. Peníze za kredity měly teoreticky finančně přispět k rozvoji čisté energetiky či ochraně lesů v zemích globálního Jihu. Protože si ale státy mohly samy určovat, co budou skrze „kredity“ financovat, sloužil tento mechanismus zejména k obcházení skutečného snižování emisí a v realitě prospěl mnoha kontroverzním projektům typu financování velkých přehrad či vyhánění lidí z půdy kvůli produkci biopaliv.

Evropská unie si v rámci Kjótských cílů uložila snížit emise do roku 2020 o 20 procent oproti roku 1990. Jedná se o cíl tak nízký, že jej dosáhlad již letos. Podle některých studií ve skutečnosti směřujeme k tomu, aby se emise snížily o třicet procent, bez přispění oficiální politiky. Do roku 2030 chce EU své emise snížit jen o dalších dvacet procent, což ekologické organizace i vědci kritizují jako nepřijatelně nedostatečné.

Stín kodaňského debaklu nad Pařížským jednáním

Nutnost vyrovnat se s faktem, že emise CO2 neklesají, ale naopak historickým tempem (s krátkým výkyvem v době hypoteční krize) stoupají, vedla v minulé dekádě k sílícímu volání po globální, dostatečně ambiciózní, historicky spravedlivé a právně závazné dohodě. Nová dohoda měla nahradit nefunkční Kjótský protokol po skončení jeho platnosti v roce 2012.

Velké naděje, povzbuzené slibnými přípravami na Bali o dva roky dříve, byly vkládány do patnácté konference v Kodani, v prosinci 2009. Průvodce touto událostí tehdy pro čtenáře Deníku Referendum přinesl Jan Beránek v textu, který k pochopení naší situace stojí za to číst i dnes. Jenomže naděje vkládané do kodaňské konference snad už ani nemohly být více zklamány.

Jediným výstupem summitu zůstal na poslední chvíli a mimo rámec OSN podepsaný dvoustránkový dokument, v němž se některé státy zavazovaly nedopustit oteplení o víc než dva stupně oproti předindustriálnímu průměru. Následné jednání v mexickém Cancúnu tento záměr schválilo jako oficiální cíl, s tím, že na základě nejnovějších vědeckých poznatků by mohl být letos v Paříži revidován a snížen na jeden a půl stupně.

Po tom ovšem nyní na jednáních volá jen skupina tzv. „nejzranitelnějších zemí!. V Durbanu a Dauhá se pak s deklarovaným úmyslem cíle dosáhnout dohodlo zflikované pokračování Kjótského protokolu až do roku 2020 a ustanovil se záměr schválit na sklonku letošního roku právně závaznou a všechny signatáře zahrnující globální dohodu, která provizorium nahradí.

Současně se od jednání ve Varšavě, provázeném rozhořčenými protesty občanských organizací proti rostoucímu vlivu velkých fosilních korporací na průběh jednání, změnila zamýšlená metodologie, jež má splnit hlavní cíl celé rámcové úmluvy, tedy dostatečné snížení emisí. Představa, že by se všechny státy usnesly na právně závazné dohodě určující státům jejich emisní cíle, vzala v zásadě za své — USA, Čína i Indie daly na vědomí, že si takovou smlouvu nepřejí.

Původní představa, že se „uhlíkový rozpočet“, neboli bezpečné množství emisí, které je ještě do atmosféry možné vypustit, férově rozpočítá mezi jednotlivé státy na základě jejich historických emisí a ekonomických potřeb, již neplatí. Vynahradit to mají takzvané „zamýšlené národně stanovené příspěvky“ (INDCs). Od loňského summitu v Limě si měly státy dobrovolně samy stanovit své emisní cíle a oznámit je ostatním, s předpokladem, že konečný součet bude dostatečný, abychom se vyhnuli katastrofě.

Zda se tyto cíle stanou v rámci dohody závaznými je dál předmětem jednání — o víkendu uniklá nóta Spojených států dalším velkým hráčům však říká jasně, že Američané žádnou závaznou dohodu nepřijmou a koncept historické odpovědnosti považují za překonaný. Rozdíly mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi USA chtějí propříště ignorovat.

Krátce po zahájení pařížských jednání je jasné, že dosud oznámené závazky, předložené 149 státy zodpovědnými za 90 % všech globálních emisí, představují sotva polovinu z množství, o něž by bylo zapotřebí emise snížit, abychom si uchovali realistickou šanci udržet nárůst teploty pod dvěma stupni celsia.

Přesto někteří pozorovatelé vybízejí k opatrnému optimismu. Za důležitý úspěch se považuje letošní dvoustranná dohoda mezi Čínou a USA, dvěma největšími znečišťovateli. Čína se vůbec poprvé zavázala ke snížení emisí, respektive k tomu, že její emise dosáhnou vrcholu nejpozději v roce 2030. Spojené státy se pak ústy Baracka Obamy zavázaly k redukci o 26 až 28 procent oproti roku 2005 do roku 2025, což v praxi znamená víc než zdvojnásobení dosavadních cílů. Prezidentův plán nicméně ohrožují republikáni, ovládající Kongres.

Jako první rozvojová země se k celkovému snížení emisí (o třetinu během následující dekády) zavázala Brazílie. Indie plánuje pokrývat bezemisně třetinu své spotřeby elektřiny do roku 2040. Evropská unie chce do roku 2030 zvýšit produkci z obnovitelných zdrojů na nejméně 27 %, Čína do stejného data alespoň na 20 %.

Očekává se, že takto masivní investice budou snižovat cenu energie vyráběné ze Slunce a větru, což by mohlo přispět k znehodnocování akcií fosilních společností (mluví se o takzvané uhlíkové bublině), a exponenciálnímu zrychlování tempa, kterým obnovitelné zdroje vytlačují fosilní zdroje z trhů. Díky dosavadním INDCs se poprvé předpokládá, že by mohly emise někdy kolem roku 2030 začít klesat.

Pořád málo

Jenomže to bohužel zdaleka nestačí. Modely počítající s naplněním oznámených závazků už sice nevedou k nárůstu teploty o čtyři až pět stupňů, ale „jen“ o 2,7 stupně. I to je ale podle klimatologů recept na prakticky jistou katastrofu: oteplování se začne samo urychlovat soustavou zpětných vazeb, což by ještě v našem století způsobilo rozvrat planetárního klimatického systému.

Pokud by se měl pařížský summit zapsat do historie jako skutečně úspěšný, musel by na státech vynutit ochotu upsat se k procesu pravidelného měření, vyhodnocování a zpřísňování cílů. To není jisté a i kdyby se to povedlo, jde o prchavou naději. Příklad selhání Kjótského protokolu ukazuje, že státy se mají tendenci z deklarovaných cílů vyvlékat.

Mimo to chudé státy, někteří vědci i občanské organizace celý proces kritizují jako nespravedlivý. Zaměřuje se prý nadměrně na samo snižování emisí a nezvládá řešit jiné problémy — jak kompenzovat postižené země a pomoct jim vypořádat se s důsledky? Jak jim zprostředkovat čisté technologie?

Nepomáhá, že státy jsou hodnoceny z hlediska absolutní míry svých emisí, nikoli emisí na obyvatele. Průměrný Američan je stále zodpovědný za víc než dvojnásobné emise než průměrný Číňan. Problém historické spravedlnosti se nezohledňuje - jen USA a EU jsou odpovědny za nadpoloviční část kumulativních emisí, které dnes oteplují planetu.

To dobře dokládá důkladné zhodnocení současných dobrovolných závazků předními humanitárními a ekologickými organizacemi. Vycházejí z toho, že každý člověk, respektive každý stát dle počtu svých obyvatel, by měl mít nárok na rovný podíl „atmosférického prostoru“.

Z tohoto pohledu je patrné, že chudší státy se uskrovňují více, a bohaté státy méně, než by jim náleželo — problém jsme důkladněji přiblížili v klimatických mýtech o roli Evropské unie a rozvojových zemí.

S čím skončí Paříž?

Navzdory tomu, že mezinárodní instituce dosud nejsou schopny dostát nárokům, které na ně klimatická krize klade, je pravděpodobné, že v Paříži nějaká dohoda uzavřena bude. Ve prospěch toho hovoří, že sekretariát UNFCCC má tentokrát připraven polotovar textu a jasnou informaci od většiny států, s jakým přispěním od nich může počítat.

Hostitelský stát, Francie, navíc do summitu vložil nemalé diplomatické úsilí a chce z něj vytěžit alespoň tolik, aby jej mohl jako úspěch prezentovat. O zásadní průlom, jaký by byl vzhledem k vážnosti situace potřebný, však takřka jistě nepůjde.

Je to jasné už z kontrastu mezi prostorem, jaký se poskytuje působení velkých korporací, a lhostejností, s jakou se přistupuje ke stížnosti marginalizovaných a ohrožených zemí včetně tichomořských ostrovů. Ty budou pravděpodobně k podpisu kompromisní dohody, implikující pro ně budoucí humanitární tragédii, v závěru summitu přinuceny nevybíravým nátlakem.

Není pravda, že jakákoli dohoda je lepší než žádná. Jaká vznikne v Paříži, budeme moci hodnotit již brzy.