Spor o samu existenci člověkem vyvolaných změn klimatu se v žádném seriozním prostředí dávno nevede. Experti dlouhodobě diskutují pouze nad otázkou, jaká hranice emisí je ještě „bezpečná“, s jakými důsledky musíme počítat, jak jim předcházet a bohužel čím dál více také o tom, jak se jim přizpůsobovat.

Právě nad tím se vedou debaty na mezinárodní konferenci o změnách klimatu v Paříži. Jedná se o poslední z dlouhé řady konferencí OSN na dané téma. Jejich dějiny jsou příběhem smutného selhávání mezinárodního společenství.

Když první hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny IPCC potvrdila, že lidské aktivity podstatně zvyšují koncentraci skleníkových plynů v atmosféře, začalo roku 1990 vyjednávání globální úmluvy, která měla zajistit, že se lidstvo vyhne „nebezpečným změnám klimatu“. Pod titulem „rámcová úmluva OSN o změnách klimatu“ (UNFCCC) byla o čtyři roky později ratifikována.

Stanovila základní principy řešení, včetně takzvané „společné, ale rozdílné odpovědnosti“, tedy zásady, podle níž se při stanovování cílů pro redukce emisí zohledňuje historická odpovědnost jednotlivých států. Záhy se ale ukázalo, že dohoda sama o sobě nebude stačit k naplnění deklarovaných cílů.

Tak se zrodil záměr, aby rozvinuté státy — včetně České republiky — své emise snížily výrazněji. Výsledkem snažení se stal Kjótský protokol, který byl sice schválen v roce 1997, ale ratifikován dostatečným počtem států a tedy uveden v platnost byl až v roce 2004. A v roce 2013 v reakci na neúspěch Kodaňského summitu se jeho platnost prodloužila do roku 2020.

Ohlédnutí za Kjótským protokolem

Zřejmě nejdůležitější informace o Kjótském protokolu zní: nedokázal zvrátit nárůst emisí. Je tomu tak jednak proto, že jeho cíle byly nízké — snížit do roku 2020 emise o přibližně osmnáct procent oproti roku 1990 — a jednak proto, že se vztahoval jen na emise rozvinutých zemí a nedokázal tak vyvážit rozmach „ekonomik na vzestupu“, zejména Číny a Indie.

Hlavní příčina nezdaru Kjótského protokolu tkví v tom, že se z něj největší znečišťovatelé postupem času „vyvlékli”. Spojené státy, jež byly v době jeho schvalování největším znečišťovatelem vůbec, jej ani neratifikovaly. Když byl po selhání snah nahradit jej lepší dohodou prodloužen, Kanada od něj odstoupila a Japonsko a Rusko si ani nestanovily nové cíle.

Pochybnosti budily už samy nástroje, jež měly vést k naplnění vytčených cílů. Základním byl obchod s emisními povolenkami. Jedná se o model, v jehož rámci je celkové možné množství emisí „zastropováno“ a rozděluje se mezi jednotlivě znečišťovatele, kteří si je pak mohou podle potřeby směňovat, jako by se jednalo o zboží.

V praxi takový systém není účinný. Dosud největší projekt, spuštěný v EU před deseti lety, doplácí na příliš nízkou cenu emisí — trh je jimi přesycen a povolenky dostatečně nemotivují k přechodu na čisté zdroje. 

Reformě systému brání zejména silný lobbing firem a států závislých na fosilních palivech. Kjóto také umožnilo bohatým zemím se ze snižování emisí vyplatit nákupem „kreditů“ od zemí méně šťastných. Peníze za kredity měly teoreticky finančně přispět k rozvoji čisté energetiky či ochraně lesů v zemích globálního Jihu. Protože si ale státy mohly samy určovat, co budou skrze „kredity“ financovat, sloužil tento mechanismus zejména k obcházení skutečného snižování emisí a v realitě prospěl mnoha kontroverzním projektům typu financování velkých přehrad či vyhánění lidí z půdy kvůli produkci biopaliv.