Evropská unie se ráda prezentuje jako šampión ochrany klimatu. Média hlavního proudu ráda vykreslují Brusel jako největšího snaživce, kterému může celý svět závidět jeho ambiciózní cíle redukce emisí. Balíček „klimatických a energetických cílů“ pro rok 2020 byl oceňován jako „průlom“ v klimatické politice. Ve veřejné debatě je EU bez ustání vydávána za nejpokrokovějšího aktéra klimatických vyjednávání v OSN.

Chování EU na půdě OSN

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) je založena na principech spravedlivosti, společné, ale rozdílné odpovědnosti a zřetele ke schopnostem jednotlivých států. To znamená, že povinnost rapidně snížit emise mají zejména rozvinuté státy, neboť právě ony převážně nesou historickou odpovědnost za znečištění atmosféry skleníkovými plyny. Evropská unie, právě tak jako jiné bohaté státy, by od své dějinné odpovědnosti ráda dala ruce pryč. Principy UNFCCC se proto neřídí, či přímo jedná proti nim.

Jak jsme si přiblížili v minulém dílu, historická odpovědnost za změn klimatu leží v nepoměrně větší míře na bohatých zemích globálního severu — to jejich emise (které představují téměř třetinu všech skleníkových plynů v atmosféře) dosud ohřívají naši planetu.

Příspěvky evropských států do Zeleného klimatického fondu (který by měl pomoci ohroženým zemím globálního Jihu nést dopady klimatické krize) jsou tradičně nedostatečné. Bohaté státy neplní svoje vlastní právně závazné sliby z Kodaně ani z desetiny.

Nedostatečné financování bylo tvrdě kritizováno při posledních jednáních v Bonnu. O jednání bohatých států se mluví jako o „lakování skutečnosti na zeleno“ či dokonce jako o „kreativním účetnictví“.

Rádoby příznivý obraz Evropské unie také ruší fakt, že se na jednáních prokazatelně účastní zákulisního zastrašování a šikanování chudých států. Zastrašování je součástí promyšlené strategie podle kréda „rozděl a panuj“.

Evropské unii nejsou cizí ani pokusy o umlčování občanské společnosti. Na konferenci ve Varšavě byla skupina aktivistů z jednání doživotně vyloučena za akci solidarity s tajfunem zasaženými Filipínami.

Když Japonsko na nedávných jednáních v Bonnu navrhlo občanskou společnost vyloučit úplně (zbavit ji statusu pozorovatele), EU jen tiše přihlížela. Naopak rozvojové země (takzvané G77 a Čínský blok) se úporně snažily udržet občanské organizace u stolu. Vědí, že právě ony usilují o férový výsledek.

Nezapomínejme na širší souvislosti — evropské bohatství pochází mimo jiné z vykořisťování kontinentálních rozměrů. Evropa vnutila světu dnešní ekonomický model extraktivního kapitalismu a z něj bohatne. Evropské firmy dodnes v zemích Jihu devastují přírodu a sdírají zaměstnance z kůže.

Evropská politika byla zamořena znečišťovateli, o spravedlnost neusiluje

Když byl v roce 2008 schválen balíček energetických cílů pro rok 2020, tvrdili jsme, že je zcela nedostatečný. EU se zavázala snížit emise o dvacet procent oproti roku 1990 a zvýšit na dvacet procent energetickou účinnost i podíl obnovitelných zdrojů. Přátelé Země tehdy volali po snížení dvojnásobném, čtyřicetiprocentním, a po poskytnutí dostatečné finanční spolupráce rozvojovým zemím. Bylo by to technicky proveditelné, finančně únosné a odpovídalo by to spravedlivému podílu Evropy.

Nejlepší doklad toho, že se jednalo o cíl směšně nízký, jsme dostali vloni -tehdy jsme jej s šestiletým předstihem dosáhli. Raději se tím nechlubíme, abychom nemuseli dělat nic navíc - bez další politické snahy dosáhneme zřejmě třicetiprocentní snížení a laťku se nikdo zvedat nechystá. To je vzhledem k vážnosti problému naprosto nepřijatelné. Rozvojové země a občanská sféra proto žádají, aby se EU vzchopila a začala jednat.

To ale ještě není všechno. Vloni schválené cíle pro rok 2030 jsou ještě zbabělejší a ukládají nám emise snížit o pouhých čtyřicet procen (kterých mohl být dosaženo už v roce 2020), přičemž stavu vědeckého poznání a spravedlnosti ve vztahu k chudým zemím by odpovídalo procent osmdesát (!).

Podíl energie z obnovitelných zdrojů se má zvýšit na znepokojivých sedmadvacet procent. Daných čtyřicet procent také EU oznámila OSN coby svůj „zamýšlený vnitřně stanovený příspěvek“, jak se teď v žargonu vyjednávání říká domácím cílům redukce emisí. A to zdaleka není dost - podle programu Civil Society Review to představuje sotva pětinu evropského spravedlivého podílu.

Tento cíl se navíc vztahuje jen na mitigaci, čili snižování emisí. Ve věcech finanční pomoci chudým státům a sdílení ekologických technologií se EU pro změnu nezavázala k ničemu.

Schází politická vůle. A ano, jako vždy v tom svou temnou roli selhává fosilní průmysl. Letošní zpráva Corporate Europe Observatory dokazuje, jak blízko mají zástupci nejšpinavějších evropských firem k bruselským politikům a úředníkům a jaký vliv to má na výslednou evropskou klimatickou politiku.

Není náhodou, že Junckerovým komisařem pro klima a energetiku se k velké nelibosti ekologického hnutí stal Miguel Arias Cañete, španělský ropák proslulý hlubokými vazbami na ropný průmysl a antiekologickou politikou. Petici proti jeho jmenování podepsalo na 600 tisíc lidí, byli ale oslyšeni.

Dalším příkladem zákulisního vlivu fosilního byznysu v Evropské politice je případ směrnice o kvalitě paliv. Ta prošla loni v prosinci i přes odpor většiny poslanců Evropského parlamentu. Regulace by měla přimět evropské dodavatele pohonných látek, aby emise z nich snížili do roku 2020 o šest procent. Problém ale spočívá v tom, že se vůbec nijak nezabývá palivy z dovozu.

Takže místo aby bránila dovozu špinavých paliv - například ropy z dehtových písků - do Evropy, vlastně jej povzbuzuje. Ropa z dehtových písků je přitom jedním z nejšpinavějších paliv vůbec, podle průzkumů Evropské komise způsobuje takřka o čtvrtinu větší emise než běžná ropa.

Legendární klimatolog James Hansen se nechal slyšet, že jejich těžba bude pro klima znamenat „konec hry“. Směrnice nakonec prošla díky silnému lobbistickému tlaku ropného průmyslu a vlád Kanady a USA.

Potřebujete více důkazů? Přečtěte si, jak v procesu regulace těžby plynu z břidlic dominují zase opět těžaři. Nebo se podívejte na oblíbená biopaliva. Velký agrobyznys z nich tyje. Pravdou ale je, že k vyprodukování často spotřebují víc fosilních paliv, než ušetří, a rovněž ohrožují potravinovou bezpečnost (snižují množství dostupného jídla).

Ani drobné pokroky, jako únorové hlasování Evropského parlamentu proti používání potravin k výrobě paliv, nestačí čelit situaci, v níž auta stále neodbytněji konkurují v boji o potravu lidem.

Zmiňme také Evropskou investiční banku (EIB), banku Evropské unie zaměřenou na financování velkých projektů. Jde o veřejnou instituci, která rozděluje veřejné peníze. Přesto v Limě v roce 2014 sponzorovala Světový klimatický summit, konferenci velkých firem, organizovanou paralelně s jednáními OSN, jejímž cílem je propagovat „zelenou ekonomiku“ a „nízkouhlíková řešení“ - jinak řečeno natírat praxi znečišťovatelů na zeleno a svádět k nic neřešící spolupráci s velkým byznysem.

Víc než tři čtvrtiny svého fondu na výzkum poskytuje EIB automobilkám. Investice do účinnosti uhelných a plynových elektráren pak vydává za klimatická řešení, jakkoli ve skutečnosti jen prodlužují životnost těchto špinavých zařízení (namísto aby pomáhala šetřit účty domácností žijících v energetické chudobě).

A v neposlední řadě, jak občanská společnost zdůrazňuje po dva roky, schválení volnotržní smlouvy TTIP není s ochranou klimatu slučitelné. Není tajemstvím, že USA a Kanada využívají pokračujících obchodních jednání k tlaku na usnadnění exportu špinavé ropy z dehtových písků do Evropy.

Přesto - anebo právě proto? -, že Evropská komise pošlapává demokratické principy a domlouvá tuto smlouvu v utajení, se proti ní podpisem postavily přes tři miliony občanů.

Špinavé investice pokračují

Namísto aby velkoryse podporovaly odchod od fosilních paliv, do nich evropské státy nadále investují. I takové Německo nadále umožňuje provoz a rozšiřování obřích hnědouhelných povrchových dolů, jako je Garzweiler, jejž se letos pokoušela zavřít masivní akce občanské neposlušnosti Ende Gelände (Ani o krok dál!).

Francie rozdává povolení k těžbě ropy, Cameronova vláda v Británii po volbách rozhazuje licence k těžbě břidličného plynu jako divá. Nedávno odmítla povolit ambiciózní projekt námořní větrné farmy a namísto toho schválila budování nové obří plynové elektrárny.

Itálie je zase akcionářem ropné korporace ENI, která se chystá rozjíždět novou těžbu v Arktidě, Mozambiku i Jaderském moři.

Zpochybnit musíme bohužel i evropský projekt obchodování s emisními povolenkami. Jakkoli byl svého času vynášen coby takřka revoluční opatření, dnes se ukazuje, že ke snížení emisí reálně přispívá jen málo - umožňuje firmám takříkajíc „prokrastinovat“ a odkládat opatření ke snížení emisí. Někteří tvrdí, že by mohl být reformován a opraven. Stojí ale za to uvážit, zda bychom neměli přestat vést nikam nevedoucí debaty o ideální ceně povolenky a začít přijímat opatření, která by vedla ke snížení emisí přímo a snáze.

Skončit by rovněž měla možnost „offsettingu“ v evropské klimatické politice, která státům umožňuje „odhodit horký brambor“ a vyhnout se snižování emisí prostřednictvím financování „zelených“ opatření v třetích zemích. Peníze tak mohou skončit například v projektech megapřehrad v latinské Americe, které vyhánějí z půdy místní obyvatele a ničí tisíce hektarů vzácných pralesů.

Uprchlíci, Frontex a klimatický summit v Paříži

Nehezkou kapitolou současné evropské politiky je nakonec i zacházení s uprchlíky, které právě i změna klimatu z domovů vyhání - jak dokládají například studie poukazující spojení mezi suchem v Sýrii a tamní občanskou válkou, přední příčinou dnešní humanitární krize - kterou v Evropě doprovází krize humanity.

Považte, jen v průběhu prvních čtyř měsíců se ve Středozemním moři utopilo více než patnáct set lidí. Evropská unie ukazuje uprchlíkům záda a nechce si přiznat spoluzodpovědnost za osudy lidí, kteří dnes do Evropy přicházejí. Namísto organizování humanitární pomoci uprchlíkům EU umožňuje, aby organizace Frontex, její pohraniční policie, a některé členské státy dál zpevňovaly zdi „pevnosti Evropa“ - jakoby ideály multikulturalismu, otevřenosti, jednoty a tolerance již přestaly platit.

Evropská unie by se měla zodpovídat z toho, že současnou uprchlickou krizi pomohla vytvořit obchodem se zbraněmi, účastí na zpackaných intervencích a neochotou řešit změnu klimatu, a že se v ní chová zbaběle, zavírá hranice, staví ploty a přehazuje odpovědnost na chudší státy jihovýchodní Evropy.

Humánním řešením (po kterém volají mnohé občanské organizace i dobrovolníci) by přitom mělo být vytvoření bezpečného mezinárodního koridoru, který by umožnil uprchlíků dostat se tam, kam chtějí.

Pokud se Evropská unie nerozhodne skutečné ke změně klimatu postavit, o domov přijdou další miliony lidí. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bylo jen v roce 2009 přírodními katastrofami vysídleno šestatřicet milionů lidí. Počet uprchlíků je letos poprvé globálně vyšší, než za druhé větové války a podle Mezinárodního červeného kříže již počet uprchlíků environmentálních převyšuje počet lidí prchajících před konflikty. Podle IPCC a dalších výzkumných institucí by mohl v roce 2050 počet lidí vysídlených změnou klimatu vystoupat až na padesát milionů.

Závěrem

Jistě, nejen Evropská unie má povinnost se k zastavení klimatické krize přičinit a přispět svým spravedlivým dílem ke společnému dílu. Podobně bychom mohli mluvit o dalších rozvinutých státech, jako o USA, Kanadě, nebo Japonsku. Jako Evropané bychom se ale měli věnovat zejména máslu na vlastní hlavě.

Jakkoli může tato stať vyznívat pochmurně, děje se v Evropě i množství skutečně skvělých věcí, zejména pokud jde o rozvoj obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti.

Podstatná otázka ovšem zní: kdo je skutečný šampion? Kdo skutečně ukazuje cestu ven z naší dnešní kaše? Evropští politici a úředníci to rozhodně nejsou. Pokud přeci někdo, pak sami evropští občané. To oni na proměně ekonomiky a společnosti neúnavně pracují. To oni vzdorují rozmachu špinavé energetiky, hledají řešení, zavádějí úsporné technologie a ekologické projekty od obecních výtopen po komunitou podporované zemědělství.

Jistě jsou to také rozvojové země, které se zavazují snížit emise víc, než by odpovídalo jejich spravedlivým podílům. V neposlední řadě pak různorodá ohrožená společenství, která stojí v popředí boje proti změně klimatu, a ekologická i sociální hnutí, která je solidárně podporují a šíří jejich svědectví.

A bezpochyby jsme to i my, kterým falešná stylizace Evropské unie do pozice šampiona nestačí - budeme po ní i nadále požadovat, aby se jím stala skutečně.

Autorem překladu je Josef Patočka