Evropská unie se ráda prezentuje jako šampión ochrany klimatu. Média hlavního proudu ráda vykreslují Brusel jako největšího snaživce, kterému může celý svět závidět jeho ambiciózní cíle redukce emisí. Balíček „klimatických a energetických cílů“ pro rok 2020 byl oceňován jako „průlom“ v klimatické politice. Ve veřejné debatě je EU bez ustání vydávána za nejpokrokovějšího aktéra klimatických vyjednávání v OSN.

Chování EU na půdě OSN

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) je založena na principech spravedlivosti, společné, ale rozdílné odpovědnosti a zřetele ke schopnostem jednotlivých států. To znamená, že povinnost rapidně snížit emise mají zejména rozvinuté státy, neboť právě ony převážně nesou historickou odpovědnost za znečištění atmosféry skleníkovými plyny. Evropská unie, právě tak jako jiné bohaté státy, by od své dějinné odpovědnosti ráda dala ruce pryč. Principy UNFCCC se proto neřídí, či přímo jedná proti nim.

Jak jsme si přiblížili v minulém dílu, historická odpovědnost za změn klimatu leží v nepoměrně větší míře na bohatých zemích globálního severu — to jejich emise (které představují téměř třetinu všech skleníkových plynů v atmosféře) dosud ohřívají naši planetu.

Příspěvky evropských států do Zeleného klimatického fondu (který by měl pomoci ohroženým zemím globálního Jihu nést dopady klimatické krize) jsou tradičně nedostatečné. Bohaté státy neplní svoje vlastní právně závazné sliby z Kodaně ani z desetiny.

Nedostatečné financování bylo tvrdě kritizováno při posledních jednáních v Bonnu. O jednání bohatých států se mluví jako o „lakování skutečnosti na zeleno“ či dokonce jako o „kreativním účetnictví“.

Rádoby příznivý obraz Evropské unie také ruší fakt, že se na jednáních prokazatelně účastní zákulisního zastrašování a šikanování chudých států. Zastrašování je součástí promyšlené strategie podle kréda „rozděl a panuj“.

Evropské unii nejsou cizí ani pokusy o umlčování občanské společnosti. Na konferenci ve Varšavě byla skupina aktivistů z jednání doživotně vyloučena za akci solidarity s tajfunem zasaženými Filipínami.

Když Japonsko na nedávných jednáních v Bonnu navrhlo občanskou společnost vyloučit úplně (zbavit ji statusu pozorovatele), EU jen tiše přihlížela. Naopak rozvojové země (takzvané G77 a Čínský blok) se úporně snažily udržet občanské organizace u stolu. Vědí, že právě ony usilují o férový výsledek.

Nezapomínejme na širší souvislosti — evropské bohatství pochází mimo jiné z vykořisťování kontinentálních rozměrů. Evropa vnutila světu dnešní ekonomický model extraktivního kapitalismu a z něj bohatne. Evropské firmy dodnes v zemích Jihu devastují přírodu a sdírají zaměstnance z kůže.

Evropská politika byla zamořena znečišťovateli, o spravedlnost neusiluje

Když byl v roce 2008 schválen balíček energetických cílů pro rok 2020, tvrdili jsme, že je zcela nedostatečný. EU se zavázala snížit emise o dvacet procent oproti roku 1990 a zvýšit na dvacet procent energetickou účinnost i podíl obnovitelných zdrojů. Přátelé Země tehdy volali po snížení dvojnásobném, čtyřicetiprocentním, a po poskytnutí dostatečné finanční spolupráce rozvojovým zemím. Bylo by to technicky proveditelné, finančně únosné a odpovídalo by to spravedlivému podílu Evropy.

Nejlepší doklad toho, že se jednalo o cíl směšně nízký, jsme dostali vloni -tehdy jsme jej s šestiletým předstihem dosáhli. Raději se tím nechlubíme, abychom nemuseli dělat nic navíc - bez další politické snahy dosáhneme zřejmě třicetiprocentní snížení a laťku se nikdo zvedat nechystá. To je vzhledem k vážnosti problému naprosto nepřijatelné. Rozvojové země a občanská sféra proto žádají, aby se EU vzchopila a začala jednat.

To ale ještě není všechno. Vloni schválené cíle pro rok 2030 jsou ještě zbabělejší a ukládají nám emise snížit o pouhých čtyřicet procen (kterých mohl být dosaženo už v roce 2020), přičemž stavu vědeckého poznání a spravedlnosti ve vztahu k chudým zemím by odpovídalo procent osmdesát (!).

Podíl energie z obnovitelných zdrojů se má zvýšit na znepokojivých sedmadvacet procent. Daných čtyřicet procent také EU oznámila OSN coby svůj „zamýšlený vnitřně stanovený příspěvek“, jak se teď v žargonu vyjednávání říká domácím cílům redukce emisí. A to zdaleka není dost - podle programu Civil Society Review to představuje sotva pětinu evropského spravedlivého podílu.

Tento cíl se navíc vztahuje jen na mitigaci, čili snižování emisí. Ve věcech finanční pomoci chudým státům a sdílení ekologických technologií se EU pro změnu nezavázala k ničemu.

Schází politická vůle. A ano, jako vždy v tom svou temnou roli selhává fosilní průmysl. Letošní zpráva Corporate Europe Observatory dokazuje, jak blízko mají zástupci nejšpinavějších evropských firem k bruselským politikům a úředníkům a jaký vliv to má na výslednou evropskou klimatickou politiku.

Není náhodou, že Junckerovým komisařem pro klima a energetiku se k velké nelibosti ekologického hnutí stal Miguel Arias Cañete, španělský ropák proslulý hlubokými vazbami na ropný průmysl a antiekologickou politikou. Petici proti jeho jmenování podepsalo na 600 tisíc lidí, byli ale oslyšeni.

Dalším příkladem zákulisního vlivu fosilního byznysu v Evropské politice je případ směrnice o kvalitě paliv. Ta prošla loni v prosinci i přes odpor většiny poslanců Evropského parlamentu. Regulace by měla přimět evropské dodavatele pohonných látek, aby emise z nich snížili do roku 2020 o šest procent. Problém ale spočívá v tom, že se vůbec nijak nezabývá palivy z dovozu.

Takže místo aby bránila dovozu špinavých paliv - například ropy z dehtových písků - do Evropy, vlastně jej povzbuzuje. Ropa z dehtových písků je přitom jedním z nejšpinavějších paliv vůbec, podle průzkumů Evropské komise způsobuje takřka o čtvrtinu větší emise než běžná ropa.

Legendární klimatolog James Hansen se nechal slyšet, že jejich těžba bude pro klima znamenat „konec hry“. Směrnice nakonec prošla díky silnému lobbistickému tlaku ropného průmyslu a vlád Kanady a USA.

Potřebujete více důkazů? Přečtěte si, jak v procesu regulace těžby plynu z břidlic dominují zase opět těžaři. Nebo se podívejte na oblíbená biopaliva. Velký agrobyznys z nich tyje. Pravdou ale je, že k vyprodukování často spotřebují víc fosilních paliv, než ušetří, a rovněž ohrožují potravinovou bezpečnost (snižují množství dostupného jídla).

Ani drobné pokroky, jako únorové hlasování Evropského parlamentu proti používání potravin k výrobě paliv, nestačí čelit situaci, v níž auta stále neodbytněji konkurují v boji o potravu lidem.

Zmiňme také Evropskou investiční banku (EIB), banku Evropské unie zaměřenou na financování velkých projektů. Jde o veřejnou instituci, která rozděluje veřejné peníze. Přesto v Limě v roce 2014 sponzorovala Světový klimatický summit, konferenci velkých firem, organizovanou paralelně s jednáními OSN, jejímž cílem je propagovat „zelenou ekonomiku“ a „nízkouhlíková řešení“ - jinak řečeno natírat praxi znečišťovatelů na zeleno a svádět k nic neřešící spolupráci s velkým byznysem.

Víc než tři čtvrtiny svého fondu na výzkum poskytuje EIB automobilkám. Investice do účinnosti uhelných a plynových elektráren pak vydává za klimatická řešení, jakkoli ve skutečnosti jen prodlužují životnost těchto špinavých zařízení (namísto aby pomáhala šetřit účty domácností žijících v energetické chudobě).

A v neposlední řadě, jak občanská společnost zdůrazňuje po dva roky, schválení volnotržní smlouvy TTIP není s ochranou klimatu slučitelné. Není tajemstvím, že USA a Kanada využívají pokračujících obchodních jednání k tlaku na usnadnění exportu špinavé ropy z dehtových písků do Evropy.

Přesto - anebo právě proto? -, že Evropská komise pošlapává demokratické principy a domlouvá tuto smlouvu v utajení, se proti ní podpisem postavily přes tři miliony občanů.

Špinavé investice pokračují