Ve snaze vysvětlit opakovaná selhání jednání o změně klimatu na půdě OSN, se mainstreamová média často uchylují k obviňování rozvojových zemí globálního Jihu, zejména těch, které v posledních letech dosahují výrazného růstu. Jedná se o tak zvané „rozvíjející se“ trhy, často ztotožňované se skupinou BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika).

Po každé klimatické konferenci slyšíme, že „Čína a Indie maří vyjednávání“. Dozvídáme se, že rozvojové země odmítají přijmout odpovědnost za své emise a sobecky ospravedlňují své znečišťování svalováním viny na industrializované státy. Ty sice historicky znečišťovaly více, toho si prý ale nemáme všímat. Příliš nás prý tlačí čas, než abychom se mohli zabývat nerovnostmi.

V médiích pak čteme pohoršené komentáře o tom, kterak jsou to vlastně země globálního jihu, kdo brání pokroku v klimatické politice, protože neustále zdůrazňují otázku historické odpovědnosti. Debata o spravedlnosti v řešení změny klimatu se dostává na vedlejší kolej.

V tomto článku se pokoušíme ukázat, proč jsou tato tvrzení převážně zjednodušující, klamná či přímo pokrytecká.

Proč na historické odpovědnosti záleží

Odpovědnost průmyslových zemí za změnu klimatu je nepopiratelná. Historicky jsou bohaté státy odpovědné za osmdesát procent všech emisí oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv. Tento plyn pak zůstává v atmosféře po stovky let. To znamená, že zhruba osmdesát procent plynu, který je dnes v atmosféře navíc - a otepluje ji - bylo vypuštěno globálním Severem. Je to „náš“ oxid uhličitý.

Právě proto, že skleníkové plyny se v atmosféře drží tak dlouho, je debata o historické odpovědnosti podstatná i dnes, dvě stě let po průmyslové revoluci. Odpovědnost bohatých zemí ukazuje detailněji také výmluvná grafika od Guardianu .

Byli to bohatí Evropané, kteří v průběhu posledních pěti set let větším či menším násilím (kolonialismem, smlouvami o volném trhu, programy strukturního přizpůsobení) vnutili zbytku světa extraktivní, kapitalistický ekonomický model, který emise způsobuje. Mohli bychom tvrdit, že globální Sever nese historickou odpovědnost dvojnásob.

Bohaté národy z tohoto ekonomického modelu profitovaly, k odpovědnosti za jeho následky se ale nehlásí a chtějí se o ni s rozvojovými státy dělit rovným dílem. A to prostě není fér.