Ve snaze vysvětlit opakovaná selhání jednání o změně klimatu na půdě OSN, se mainstreamová média často uchylují k obviňování rozvojových zemí globálního Jihu, zejména těch, které v posledních letech dosahují výrazného růstu. Jedná se o tak zvané „rozvíjející se“ trhy, často ztotožňované se skupinou BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika).

Po každé klimatické konferenci slyšíme, že „Čína a Indie maří vyjednávání“. Dozvídáme se, že rozvojové země odmítají přijmout odpovědnost za své emise a sobecky ospravedlňují své znečišťování svalováním viny na industrializované státy. Ty sice historicky znečišťovaly více, toho si prý ale nemáme všímat. Příliš nás prý tlačí čas, než abychom se mohli zabývat nerovnostmi.

V médiích pak čteme pohoršené komentáře o tom, kterak jsou to vlastně země globálního jihu, kdo brání pokroku v klimatické politice, protože neustále zdůrazňují otázku historické odpovědnosti. Debata o spravedlnosti v řešení změny klimatu se dostává na vedlejší kolej.

V tomto článku se pokoušíme ukázat, proč jsou tato tvrzení převážně zjednodušující, klamná či přímo pokrytecká.

Proč na historické odpovědnosti záleží

Odpovědnost průmyslových zemí za změnu klimatu je nepopiratelná. Historicky jsou bohaté státy odpovědné za osmdesát procent všech emisí oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv. Tento plyn pak zůstává v atmosféře po stovky let. To znamená, že zhruba osmdesát procent plynu, který je dnes v atmosféře navíc - a otepluje ji - bylo vypuštěno globálním Severem. Je to „náš“ oxid uhličitý.

Právě proto, že skleníkové plyny se v atmosféře drží tak dlouho, je debata o historické odpovědnosti podstatná i dnes, dvě stě let po průmyslové revoluci. Odpovědnost bohatých zemí ukazuje detailněji také výmluvná grafika od Guardianu .

Byli to bohatí Evropané, kteří v průběhu posledních pěti set let větším či menším násilím (kolonialismem, smlouvami o volném trhu, programy strukturního přizpůsobení) vnutili zbytku světa extraktivní, kapitalistický ekonomický model, který emise způsobuje. Mohli bychom tvrdit, že globální Sever nese historickou odpovědnost dvojnásob.

Bohaté národy z tohoto ekonomického modelu profitovaly, k odpovědnosti za jeho následky se ale nehlásí a chtějí se o ni s rozvojovými státy dělit rovným dílem. A to prostě není fér.

Emise národní, na hlavu a zatajované

Když jako Evropané obviňujeme země jako Čína či Indie a pohoršujeme se, jaké množství emisí dnes vypouští, máme na mysli emise národní. Měřit uhlíkovou stopu na národní úrovni však znamená zastírat zásadní nepoměr v emisích na hlavu: jakkoliv dnes Čína vypouští více CO2 než Spojené státy, průměrný Američan má stále na svědomí dva a půl krát víc emisí než průměrný Číňan.

Nedává naprosto žádný smysl srovnávat emise dvou zemí, aniž bychom brali rozdíl v jejich populacích. Pro srovnání emisí národních a na hlavu můžete navštívit stránky Global Carbon Atlas.

Zkoumáme-li navíc narůstající emise Číny, často máme tendenci opomíjet na důležitou věc, že Čína je „fabrikou světa“. V důsledku globalizace let osmdesátých a devadesátých se obrovský objem špinavého průmyslu přemístil ze zemí Severu do Číny a dalších zemí globálního Jihu. Ty tak dnes vyrábí zboží především pro naši spotřebu.

Vyprodukovaný CO2 se ale započítá do jejich emisí. Významná část emisí, které byly způsobeny naším životním způsobem a ekonomickým uspořádáním, se tak zatajuje a svaluje na země Jihu.

Dvojí metr mainstreamových médií

Tento mýtus navíc zcela opomíjí úsilí, s jakým některé země globálního Jihu investují do rozvoje čisté energetiky. Čínské investice do obnovitelných zdrojů patří každoročně k největším. Evropské země se dokonce před několika lety musely uchýlit k protekcionistickým opatřením, aby jejich trhy nebyly zaplaveny čínskými technologiemi. Přesto jsou snahy zemí na vzestupu systematicky opomíjeny a snižovány.

Srovnáme-li emisní cíle rozvojových zemí s cíli průmyslových států, uvidíme, že cíle rozvojových států jsou politicky mnohem odvážnější. Slibují snížit emise výrazněji, než by odpovídalo spravedlivému podílu. Jejich nejnovější závazky to jednoznačně prokazují. Program Civil Society Review vypočítal, jak by se mělo celkové snížení emisí mezi jednotlivé státy spravedlivě rozložit vzhledem k jejich historické odpovědnosti, právu na udržitelný rozvoj a schopnostem emise snižovat. Jedná se o koncept takzvaných „spravedlivých podílů“ .

Následující mapa ukazuje, že bohaté státy dělají pro snížení emisí mnohem méně, než by odpovídalo stavu vědeckého poznání o klimatu a principu férovosti. Rozvojové státy na vzestupu naopak prokazují skutečnou snahu a často dělají mnohem nad rámec spravedlivého podílu. Závěr je jasný: současné závazky ve věci snižování emisí nemohou odvrátit rozvrat klimatu a odpovědnost za to nesou zejména bohaté státy, které nejsou schopny dostát své odpovědnosti.

Zvýšené úsilí zemí globálního Jihu lze vysvětlit zejména skutečností, že právě na ně dopadnou následky změny klimatu nejtvrději. Následující mapa ilustruje, kterak právě země, jež ke změně klimatu nejméně přispěly, na ni nejhůře doplatí. Změna klimatu je především fatálně nespravedlivá.

Další příklad měření dvojím metrem: často se setkáváme s bombastickými zprávami o čínském smogu, jako by se jednalo jen o tamní problém. Kupříkladu vloni byla přitom po několik březnových dní nejznečištěnějším městem světa Paříž. Přestože francouzští politici sami nejsou schopni domácí problém znečištění ovzduší řešit, francouzská média s blížící se klimatickou konferencí v Paříží ráda poukazují na Čínu jako synonymum politické neschopnosti.

A nakonec, je pozoruhodné, jak se v posledních letech mainstreamová média současně strachují o pokles v tempu čínského růstu (globální ekonomika na něj spoléhá) a přitom si stěžují na rostoucí čínské emise. Jedno bez druhého je přitom stěží představitelné.

Přehlížení vnitřní politiky rozvojových zemí

Tvrzení, že lidé globálního Jihu nemají o přechod k bezuhlíkové ekonomice zájem, bezohledně přehlíží stovky místních politických zápasů. V rozvojových zemích, které jsou ničení přírody, degradaci životního prostředí a změně klimatu vystaveny po desetiletí, existují silná a rozhodná protestní hnutí, dlouhodobě o změnu přístupu dlouhodobě usilují. V Číně jsou to městská hnutí proti znečištění, která dosahují významných vítězství. V Indii bojují lokální komunity proti uhelnému průmyslu či odlesňování. V Alžírsku se místním daří účinně vzdorovat rozvoji těžby břidličného plynu.

Tato hnutí usilují o změnu kurzu a prosazení alternativního modelu rozvoje. Proč o nich slýcháme tak málo?

Kdo skutečně maří vyjednávání v OSN?

Proč nepřineslo víc než dvacet let jednání OSN prakticky žádné výsledky? To závisí na našem úhlu pohledu, různí lidé mají různá vysvětlení. Jisté ale je, jak málo slýcháme o různých obstrukčních metodách, jichž země globálního Severu užívají k rozdělování protivníků a maření vyjednávání.

Byly to Spojené státy, kdo odmítnul ratifikovat Kjótský protokol. Byla to Kanada, kdo odmítnul jej dodržovat. Bylo to Japonsko, kdo vzal své původní závazky zpět. Je to Evropská unie, kdo váhá s jasným rozhodnutí pro transformaci energetiky. Jsou to bohaté státy, kdo se zdráhá financovat rozvoj obnovitelných zdrojů a adaptační opatření v zemích globálního Jihu, a kdo navrhuje přijmout dohodu, která nebude postavena na historické odpovědnosti a principu spravedlnosti. Bohaté státy jsou jako spolubydlící, který vyžaduje pomoc při úklidu po večírku, ačkoli všechno vypil sám. Kdo tedy jednání maří ve skutečnosti?

Závěrem

Jednat musí všechny státy. Ne všechny ale nesou stejnou odpovědnost. Bohaté státy samy jednají jen neochotně a přitom naléhají na ty chudší, aby se v zájmu co nespěšnějšího řešení vzdaly požadavku spravedlnosti. Nelze si to vysvětlit jinak, než jako pokus zbavit se historické odpovědnosti. Sever tím ale upírá Jihu právo na čistý a udržitelný rozvoj a nespravedlnost ještě prohlubuje.

Plán OSN, podle něhož si má každý stát zvolit svůj příspěvek ke snížení emisí sám a dobrovolně, nebude fungovat. Potřebujeme jasný globální uhlíkový rozpočet. Ten by vycházel z toho, kolik oxidu uhličitého ještě můžeme vypustit, aniž bychom způsobili katastrofální zhroucení klimatu. Výsledné množství je pak třeba férově rozdělit mezi jednotlivé státy.

Jen taková dohoda může přinutit bohaté země, aby se konečně pustily do přechodu k bezemisní ekonomice, kompenzovaly země globálního Jihu a pomohly financovat jejich přechod. Tomu se říká klimatická spravedlnost.

Autorem překladu je Josef Patočka