Vycházíme z přesvědčení, že Kanada dnes čelí nejhorší krizi za poslední dobu.

Prohlubující se chudoba a nerovnost zošklivují tvář současnosti. Komise pravdy a usmíření odhalila hrozné krutosti páchané v nedávné kanadské minulosti. A náš podíl na změně klimatu je zločinem, jehož se dopouštíme na budoucnosti celého lidstva.

Jmenované skutečnosti jsou o to znepokojivější, že se tak ostře příčí našim deklarovaným hodnotám: úctě k právům původních obyvatel, internacionalismu, lidským právům, pluralitě a ekologické odpovědnosti.

Kanada takovým místem dnes není — ale mohla by být.

Mohli bychom žít v zemi zásobované čistě obnovitelnou energií, protkané všeobecně dostupnou veřejnou dopravou. Práce i příležitosti plynoucí z takto koncipované ekonomické transformace by mohly systematicky eliminovat rasové a genderové nerovnosti. Nejrychleji rostoucím sektorem ekonomiky by se mohla stát péče: o planetu a o lidi. Mnohem větší množství lidí by mohlo mít vyšší mzdy, kratší pracovní dobu, a tudíž i dostatek volného času na své blízké a život ve svých komunitách.

Na tak hlubokou proměnu nám nezbývá mnoho času. Klimatologové nás poučují, že žijeme v posledním desetiletí, v němž můžeme podniknout rázné akce, máme-li odvrátit katastrofické změny klimatu. To znamená, že malé krůčky už nestačí. Musíme skočit.

Odrazit se ke skoku je nutné od uznání nezadatelných práv a nároků původních správců naší země. Když šlo o to bránit řeky, pobřeží, lesy a půdu před průmyslem utrženým z řetězu, původní obyvatelé stáli vždy v první řadě. Můžeme jim za to jen děkovat. A k narovnání našich vztahů bychom měli přispět i plným uplatněním Deklarace OSN o právech původních obyvatel.

V duchu smluv s původními národy, jež tvoří právní základ kanadské státnosti a zavazují nás ke společnému sdílení naší země, „dokud Slunce nevyhasne, tráva bude růst a řeky potečou“, žádáme přechod ke zdrojům energie, které mohou sloužit trvale, nevyčerpají se a nezamořují zem jedy. Technologický pokrok poslední doby přiblížil uskutečnění takového snu nadosah. Nejnovější výzkumy dokládají, že už za dvacet let můžeme veškerou elektřinu získávat z obnovitelných zdrojů; a do roku 2050 může být naše ekonomika plně bezodpadová.

Požadujeme, aby taková transformace začala hned.

Už ničím nelze omlouvat výstavbu dalších projektů, které by nás na několik příštích desetiletí uvázaly k těžbě fosilních paliv. Železné pravidlo pro rozvoj energetiky by propříště mělo znít: pokud byste to nechtěli za svým domem, nepatří to za ničí. To platí pro ropovody a plynovody, frakování plynu z břidlic v Novém Brunšviku, Quebecku i v Britské Kolumbii, ropné terminály na pobřežích, ale také pro těžební projekty kanadských korporací kdekoli po světě.

Nadešel čas pro demokratizaci energetiky: máme za to, že je zapotřebí vyměnit nejen zdroje, ze kterých energii čerpáme, ale i způsob jak je spravujeme: kdekoli je to možné, měly by být v kolektivním vlastnictví. Jako alternativu k ziskuchtivým korporacím a byrokratickým státním společnostem zavádějme nové vlastnické struktury: spravované demokraticky, vyplácející důstojné mzdy a investující své výnosy do obcí, v nichž působí. Veřejnou podporu k zavádění takových projektů by měly v první řadě obdržet komunity původních obyvatel. A také obce zvláště postižené průmyslovým znečištěním.

Takový způsob výroby energie nejenže obstará světlo našim domovům, ale povede rovněž k redistribuci bohatství, prohloubení demokracie a k zahojení ran způsobených už v době vzniku naší země.

Skok k čisté ekonomice může přinést podobných zlepšení dlouhou řadu. Chceme univerzální program výstavby nízkoenergetických domů a oprav starších budov, z nějž musí v první řadě profitovat nejchudší komunity a obce, včetně nabídky pracovních příležitostí, jež budou dlouhodobě zlepšovat jejich sociální situaci.

Pro zaměstnance v pracovních pozicích závislých na fosilní ekonomice chceme rekvalifikační programy, které zaručí, že se bez otřesů budou moci zapojit do čisté ekonomiky. Přechod k ní by ostatně měl zahrnovat účast zaměstnanců na rozhodování. Obnovitelná energie může pohánět rychlovlaky a všeobecně dostupnou veřejnou dopravu, která propojí i ta nejodlehlejší místa a odbourá přebujelý automobilismus, ropovody i příliš četné převozy nebezpečných nákladů po železnici.

A jelikož víme, že se k takovému skoku odhodláváme příliš pozdě, musíme rovněž investovat do chřadnoucí veřejné infrastruktury, aby zvládla čím dál četnější extrémní výkyvy počasí.

Také přechod k zemědělství provozovanému lokálně a ekologicky přispěje ke snížení závislosti na fosilních palivech, zadrží uhlík v půdě a ochrání nás před vrtochy globálního trhu. A ještě budeme jíst zdravě a za přijatelnější ceny.

Žádáme vypovězení všech obchodních úmluv, které brání snahám o obnovu místních komunit, regulaci korporací a uzavření ničivých těžařských projektů. Je třeba srovnat kalibraci vah spravedlnosti: všichni zaměstnanci, kteří to potřebují, musí dostat status imigranta s právní ochranou. Jako výraz uznání podílu Kanady na válečných konfliktech a klimatických změnách — což jsou prvořadé příčiny migrace — musíme vítat uprchlíky a migranty, kteří tu hledají bezpečí a lepší život.

V rovnovážné ekonomice respektující meze Země bude navíc třeba rozšířit sektory, které jsou už dnes nízkouhlíkové: pečovatelské služby, vzdělávání, sociální práci, umění a novinářství ve veřejném zájmu. Program státní podpory mateřských škol a dětských skupin měl existovat už dávno. Takový druh práce, často vykonávaný ženami, je tmelem lidských společenství a utváří houževnaté komunity prodchnuté lidskostí. Tváří v tvář nelehké budoucnosti, kterou jsme si přichystali, ovšem budeme právě takto silné komunity potřebovat.

Prohlašujeme, že politika škrtů — která systematicky poškozovala nízkouhlíkové sektory ekonomiky, jako vzdělávání a zdravotnictví, podvyživila veřejnou dopravu a privatizovala energetiku — je intelektuální zkamenělinou, jež se stal hrozbou životu na Zemi.

Finanční zdroje jsou: jde jen o politické kroky, které je uvolní. Jedná se například o:

• ukončení veškerých dotací pro fosilní paliva,
• zavedení daně z finančních transakcí,
• zvýšení licenční poplatků za těžbu surovin,
• vyšší zdanění příjmů korporací a nejbohatších lidí,
• progresivní uhlíkovou daň,
• snížení výdajů na armádu.

Mají ohromný ekonomický potenciál.

Jedna věc je jistá: nedostatek veřejných prostředků v době bezprecedentních privátních zisků je krizí vytvářenou uměle, s úmyslem zadusit naše sny ještě předtím, než se vůbec mohly zrodit.

Naše sny ale sahají daleko za hranice předkládané výzvy. Voláme po tom, aby se po celé zemi konala obecní shromáždění, jež umožní občanům demokraticky spolurozhodovat o tom, co by skok k nové ekonomice znamenal pro život v jejich místě.

Oživování samosprávy zdola by přirozeně vedlo k prohloubení demokracie na všech úrovních a napomohlo by k rychlému přechodu k politickému systému, v němž se všechny hlasy počítají stejně a v němž peníze korporací už nemají na rozhodování žádný vliv.

Víme, že nás čeká spousta práce, ale takové jsou časy, v nichž žijeme.

Pokles cen ropy nás na čas zbavil tlaku těžit fosilní paliva tak rychle, jak jen nám to vysoce rizikové technologie dovolí. Neberme to jako krizi, nýbrž jako dar. Dostalo se nám vzácné příležitosti nahlédnout, co se z nás stalo - a rozhodnout se pro změnu.

Vyzýváme proto všechny kandidáty do politických funkcí, aby se chopili příležitosti a naléhavou potřebu transformace si vzali za svou. Je to naše svatá povinnost k lidem, jimž naše země v minulosti ublížila, k lidem, kteří v současnosti bezdůvodně trpí, i k lidem, kteří mají právo na šťastnou a bezpečnou budoucnost.

Přišel čas, kdy je třeba odvahy. Přišel čas, kdy je třeba skočit.

Seznam zakládajících signatářů je zde.

Přeložil Josef Patočka