Vycházíme z přesvědčení, že Kanada dnes čelí nejhorší krizi za poslední dobu.

Prohlubující se chudoba a nerovnost zošklivují tvář současnosti. Komise pravdy a usmíření odhalila hrozné krutosti páchané v nedávné kanadské minulosti. A náš podíl na změně klimatu je zločinem, jehož se dopouštíme na budoucnosti celého lidstva.

Jmenované skutečnosti jsou o to znepokojivější, že se tak ostře příčí našim deklarovaným hodnotám: úctě k právům původních obyvatel, internacionalismu, lidským právům, pluralitě a ekologické odpovědnosti.

Kanada takovým místem dnes není — ale mohla by být.

Mohli bychom žít v zemi zásobované čistě obnovitelnou energií, protkané všeobecně dostupnou veřejnou dopravou. Práce i příležitosti plynoucí z takto koncipované ekonomické transformace by mohly systematicky eliminovat rasové a genderové nerovnosti. Nejrychleji rostoucím sektorem ekonomiky by se mohla stát péče: o planetu a o lidi. Mnohem větší množství lidí by mohlo mít vyšší mzdy, kratší pracovní dobu, a tudíž i dostatek volného času na své blízké a život ve svých komunitách.

Na tak hlubokou proměnu nám nezbývá mnoho času. Klimatologové nás poučují, že žijeme v posledním desetiletí, v němž můžeme podniknout rázné akce, máme-li odvrátit katastrofické změny klimatu. To znamená, že malé krůčky už nestačí. Musíme skočit.

Odrazit se ke skoku je nutné od uznání nezadatelných práv a nároků původních správců naší země. Když šlo o to bránit řeky, pobřeží, lesy a půdu před průmyslem utrženým z řetězu, původní obyvatelé stáli vždy v první řadě. Můžeme jim za to jen děkovat. A k narovnání našich vztahů bychom měli přispět i plným uplatněním Deklarace OSN o právech původních obyvatel.

V duchu smluv s původními národy, jež tvoří právní základ kanadské státnosti a zavazují nás ke společnému sdílení naší země, „dokud Slunce nevyhasne, tráva bude růst a řeky potečou“, žádáme přechod ke zdrojům energie, které mohou sloužit trvale, nevyčerpají se a nezamořují zem jedy. Technologický pokrok poslední doby přiblížil uskutečnění takového snu nadosah. Nejnovější výzkumy dokládají, že už za dvacet let můžeme veškerou elektřinu získávat z obnovitelných zdrojů; a do roku 2050 může být naše ekonomika plně bezodpadová.

Požadujeme, aby taková transformace začala hned.

Už ničím nelze omlouvat výstavbu dalších projektů, které by nás na několik příštích desetiletí uvázaly k těžbě fosilních paliv. Železné pravidlo pro rozvoj energetiky by propříště mělo znít: pokud byste to nechtěli za svým domem, nepatří to za ničí. To platí pro ropovody a plynovody, frakování plynu z břidlic v Novém Brunšviku, Quebecku i v Britské Kolumbii, ropné terminály na pobřežích, ale také pro těžební projekty kanadských korporací kdekoli po světě.

Nadešel čas pro demokratizaci energetiky: máme za to, že je zapotřebí vyměnit nejen zdroje, ze kterých energii čerpáme, ale i způsob jak je spravujeme: kdekoli je to možné, měly by být v kolektivním vlastnictví. Jako alternativu k ziskuchtivým korporacím a byrokratickým státním společnostem zavádějme nové vlastnické struktury: spravované demokraticky, vyplácející důstojné mzdy a investující své výnosy do obcí, v nichž působí. Veřejnou podporu k zavádění takových projektů by měly v první řadě obdržet komunity původních obyvatel. A také obce zvláště postižené průmyslovým znečištěním.

Takový způsob výroby energie nejenže obstará světlo našim domovům, ale povede rovněž k redistribuci bohatství, prohloubení demokracie a k zahojení ran způsobených už v době vzniku naší země.

Skok k čisté ekonomice může přinést podobných zlepšení dlouhou řadu. Chceme univerzální program výstavby nízkoenergetických domů a oprav starších budov, z nějž musí v první řadě profitovat nejchudší komunity a obce, včetně nabídky pracovních příležitostí, jež budou dlouhodobě zlepšovat jejich sociální situaci.

Pro zaměstnance v pracovních pozicích závislých na fosilní ekonomice chceme rekvalifikační programy, které zaručí, že se bez otřesů budou moci zapojit do čisté ekonomiky. Přechod k ní by ostatně měl zahrnovat účast zaměstnanců na rozhodování. Obnovitelná energie může pohánět rychlovlaky a všeobecně dostupnou veřejnou dopravu, která propojí i ta nejodlehlejší místa a odbourá přebujelý automobilismus, ropovody i příliš četné převozy nebezpečných nákladů po železnici.

A jelikož víme, že se k takovému skoku odhodláváme příliš pozdě, musíme rovněž investovat do chřadnoucí veřejné infrastruktury, aby zvládla čím dál četnější extrémní výkyvy počasí.

Také přechod k zemědělství provozovanému lokálně a ekologicky přispěje ke snížení závislosti na fosilních palivech, zadrží uhlík v půdě a ochrání nás před vrtochy globálního trhu. A ještě budeme jíst zdravě a za přijatelnější ceny.

Žádáme vypovězení všech obchodních úmluv, které brání snahám o obnovu místních komunit, regulaci korporací a uzavření ničivých těžařských projektů. Je třeba srovnat kalibraci vah spravedlnosti: všichni zaměstnanci, kteří to potřebují, musí dostat status imigranta s právní ochranou. Jako výraz uznání podílu Kanady na válečných konfliktech a klimatických změnách — což jsou prvořadé příčiny migrace — musíme vítat uprchlíky a migranty, kteří tu hledají bezpečí a lepší život.

V rovnovážné ekonomice respektující meze Země bude navíc třeba rozšířit sektory, které jsou už dnes nízkouhlíkové: pečovatelské služby, vzdělávání, sociální práci, umění a novinářství ve veřejném zájmu. Program státní podpory mateřských škol a dětských skupin měl existovat už dávno. Takový druh práce, často vykonávaný ženami, je tmelem lidských společenství a utváří houževnaté komunity prodchnuté lidskostí. Tváří v tvář nelehké budoucnosti, kterou jsme si přichystali, ovšem budeme právě takto silné komunity potřebovat.

Prohlašujeme, že politika škrtů — která systematicky poškozovala nízkouhlíkové sektory ekonomiky, jako vzdělávání a zdravotnictví, podvyživila veřejnou dopravu a privatizovala energetiku — je intelektuální zkamenělinou, jež se stal hrozbou životu na Zemi.

Finanční zdroje jsou: jde jen o politické kroky, které je uvolní. Jedná se například o: