Jak se blíží prosincová konference OSN o změně klimatu (COP21) v Paříži, narůstá na intenzitě i diskuse o příčinách, souvislostech a možných řešeních klimatické krize jako takové. Uvádíme desetidílnou sérii, která vyčíslí omyly, jež se v této diskusi nejběžněji vynořují. Začínáme dokola omílanou frází, která se stala součástí slovníku většiny byznysmenů, lobbistů a bohužel i politiků…

Mýtus

První mýtus zní obvykle nějak následovně: „Velké korporace se mění. Chtějí se podílet na řešení, činí konkrétní kroky ke zpomalení oteplování. Musíme jejich snahy ocenit a přizvat nejvýznamnější firmy do rozhodování.“ Někdy se dokonce dozvídáme, že jsou to právě velké korporace, kdo nás „spasí“, protože politikům oproti nim schází kompetence i odhodlání. Na konferencích OSN o změně klimatu to slýcháme každoročně. Měli bychom si však uvědomit následující:

• Velké korporace nejsou z rozhodování vyloučeny.

Vpravdě do očí bijícím příkladem neúměrného vlivu, jaký korporace v klimatické politice mají, byl COP19 — klimatická konference, která se uskutečnila před dvěma lety ve Varšavě. Na jeho sklonku občanská společnost jednotně vyjednávání opustila, na protest proti drtivému vlivu korporátního lobbingu na jeho průběh.

Značky největších světových znečišťovatelů byly na místě takřka všudypřítomné, pokrývaly výzdobu konferenčního centra i materiály rozdávané delegátům. Výkonná tajemnice konference Christiana Figueres se dokonce z části jednání omluvila, aby mohla pronést řeč na summitu Světové uhelné asociace. Na úrovni regionální a národní jsou jakékoli protiemisní či antifosilní programy urputným lobbingem systematicky oslabovány. Velké fosilní firmy utratily miliony eur, aby byly klimaticko-energetické cíle Evropské unie pro rok 2030 co nejnižší.

Ve všech evropských zemích jsou velké korporace tak či onak do rozhodování zapojeny, což jim umožňuje ohýbat ve svůj prospěch (nejen) ekologickou legislativu. Zdá se proto, že „inkluzivní“ rétorika spolupráce s byznysem slouží spíše jako zástěrka, která má ospravedlňovat současný stav.

• Je ochota spolupracovat s korporacemi zkouškou naší demokratičnosti?

Všechny zájmy prostě nemají ve společnosti stejný vliv. Komunity, které se potýkají s dopady změny klimatu, si nemohou dovolit utratit miliony dolarů na lobbing, pořádat mezinárodní konferencí či nasadit armády právníků do bitev o ekologické zákony. Můžeme se tvářit, jako by tato enormní nerovnost neexistovala? K naplňování demokratických principů je daleko spíše třeba vliv korporací omezit, než se mu ještě více otevřít.

• Fosilní korporace jsou viníky klimatické krize.

studií

Velké firmy byly historicky prvořadými znečišťovateli ovzduší oxidem uhličitým a v obecné rovině byly nejvýznamnějšími aktéry ustavování současného extraktivistického systému, který otepluje atmosféru.

• Zájem velkých korporací je našemu zájmu protikladný.

Pokud chceme změnu klimatu skutečně řešit, budeme muset pod zemí ponechat osmdesát procent známých zásob fosilních paliv. Vyplývá to z vědeckých studií a uznává to dokonce i tak kontroverzní instituce, jako Světová banka. Pro fosilní korporace to znamená vzdát se osmdesáti procent svého bohatství.

A to se dané procento vztahuje ke snaze udržet oteplování pod dvěma stupni celsia, což je hranice podrobovaná silné kritice. Mohou ředitelé velkých fosilních podniků takový požadavek respektovat? Ne, jejich zájem je přímo protikladný našemu. Nejde o žádnou teorii — neochotu korporací brát změnu klimatu vážně můžeme pozorovat ustavičně:

Exxon o změně klimatu věděl již na počátku osmdesátých let. Rozhodl se ale své poznatky veřejnosti zatajit a namísto toho dodnes financuje popírače vědeckých faktů. Lobbistické skupiny jako Business Europe čile usilují o podrytí klimatické politiky Evropské unie. Nejvýznamnější automobilky podváděly v emisních testech, aby zapřely reálné dopady svých vozů. Fosilní korporace nadále pátrají po dalších zásobách paliv a nezaleknou se ani extrémních podmínek, jaké panují v severním ledovém oceánu.

Pokaždé, když se chystá pro firmy nevýhodná legislativa, jsou politici vystaveni tlaku lobbistů. Jen v Bruselu jich pracuje na třicet tisíc. Seznam sponzorů klimatické konference COP21 v Paříži zahrnuje i velké automobilky či Air France — společnosti s přímým zájmem na pokračování současného modelu. Světová zdravotnická organizace tabákovým společnostem přístup na své konference zakázala, jelikož jsou v jasném konfliktu zájmů. V čem je situace v klimatických vyjednáváních odlišná?

Velké korporace těžily z fosilní energetiky po sto padesát let. Proto teď úmyslně klamou veřejnost a dělají všechno proto, aby se nic nezměnilo.

Obnovme demokracii

Velké firmy není třeba hájit — postarají se o sebe docela dobře samy. Na očišťování svého jména a natírání svých projektů na zeleno mívají obvykle zvláštní oddělení. Není úkolem veřejných institucí, aby se staraly o soukromé zájmy korporací. Proč si politici a mainstreamová média nestěžují, že jsou do rozhodování nedostatečně zapojeny změnou klimatu postižené komunity, původní národy nebo ženy? Není to dalším důkazem, že vliv korporací zasahuje příliš daleko a měl by být okleštěn?

Buďme upřímní — spravedlivý přechod k bezuhlíkové energetice bude mít jak své vítěze, tak poražené. Fosilní průmysl to dobře ví a dělá vše proto, aby mohl jeho současný provoz pokračovat beze změny.

S velkými korporacemi na řešení spolupracovat nelze. Povinností našich volených zástupců je reprezentovat občany a chránit ty nejzranitelnější. Nepotřebujeme politiky, kteří se budou zasazovat za zájmy byznysu. Potřebujeme politiky, kteří budou hájit veřejný zájem a moc korporací omezí.