Proslýchá se, že v pondělí má česká vláda na výjezdním hlasování v Ústí nad Labem učinit rozhodnutí stejně tak dlouho odkládané jako připravované: prolomit limity těžby v severních Čechách. Pokud se to opravdu stane, bude to prozatím suverénně nejhorší rozhodnutí Sobotkovy vlády; nebude to rozhodnutí, bude to zločin.

Limity těžby schválila v říjnu 1991 vláda Petra Pitharta na návrh tehdejšího ministra životního prostředí Ivana Dejmala. Jednalo se o rozhodnutí zrozené ještě z ducha listopadové revoluce, která zamýšlela napravit různé zhůvěřilosti komunistické éry. K nim nesporně patřila brutální likvidace krajiny, včetně sídelní struktury, v severních Čechách, motivovaná těžbou hnědého uhlí.

Případné rozhodnutí prolomit limity bude především obrázkem toho, jak hluboce a v kolika směrech od roku 1991 upadla česká společnost. Důvodů proti prolomení limitů těžby uhlí totiž za posledních čtyřiadvacet let přibylo a mnohé se staly naléhavějšími.

↗

K Mariánským Radčicím se mají rypadla přiblížit na pár desítek metrů. Kdo by to za domem nechtěl? Foto obec Mariánské Radčice

Na prolomení limitů nemá reálný zájem nikdo kromě vlastníků dolů, jimiž jsou zvláště opovrženíhodné kusy ze stáda českých kapitalistů, které se zde po roce 1992 zformovalo a na nás všech se pase: jedná se o lidi jako Pavel Tykač a Jan Dienstl, kteří základ svého jmění získali v podstatě loupeží, a k jeho udržení či zmnožení dnes využívají síly nepoctivě nabytých peněz, korupce, lobyingu a slabosti státu, již svým působením živí.

Řada materiálů jasně dokládá, že nezaměstnanost v severních Čechách ve skutečnosti nelze reálně snížit při současném kořistnickém přístupu k regionu. Realistický sociálně demokratický přístup by tedy spočíval v tom, že se prostředky pro sociální zabezpečení, rekvalifikaci a budoucí pracovní dráhu horníků i pro další lidi v kraji získají daňovou zátěží či zvláštními poplatky uvalenými na provozovatele dolů. Místo toho tu ale všichni stojí na hlavě a tváří se, že tak je to ta nejnormálnější věc pod Sluncem.

Oligarchové si dokázali kolem prstu omotat odboráře ve svých firmách, takže se z nich stali bezděční kolaboranti; lidé z ekologických spolků jim v soukromí přezdívají hořce, ale výstižně „Tykačovo ROH“. Pomatení a proti svému blahu působící odboráři si v zájmu svých vykořisťovatelů vylobovali podporu u svých zastřešujících složek a také v severočeské sociální demokracii, která je v tomto bodě částečně dezorientovaná, částečně možná zkorumpovaná; ostatně v severních Čechách ČSSD nikdy neměla řadou svých údů k různým formám organizovaného zločinu příliš daleko.

Takhle vznikala hybná politická síla pro prolomení limitů, která skýtá skutečně strašlivý obrázek o současné povaze sociálnědemokratického a odborářského hnutí: jedni i druzí si nechali od nejsprostších českých kapitalistů nabulíkovat, že nechají-li vykořisťovat sebe i přírodu, nejlépe tím sami sobě prospějí. Lumíci pochodující s entuziasmem k hraně propasti nemohou působit iracionálnějším dojmem.

Limity jsou tabu

Pro zachování limitů těžby naproti tomu hovoří jen „maličkosti“.

1. Jedná se o jedno z klíčových dědictví ekologického charakteru listopadové revoluce roku 1989. Ač už to dnes zní jako pohádka, ekologické hnutí patřilo k jejím vítězům, jeho příslušníci, Ivan Dejmal, Bedřich Moldan a především legendami právem opředený Josef Vavroušek se ministry v prvních vládách nestali náhodou, ale jako nejskvělejší předáci předlistopadového českého ekologického hnutí. Prolomení limitů těžby by bylo revizí revoluce roku 1989, k jejímž předehrám patřily demonstrace za čistý vzduch v severních Čechách.

2. Prolomení limitů těžby by bylo rovněž současnou mocí manifestovaným okázalým opovržením ekologickými hledisky vládnutí. Vzhledem k tomu, o jak zásadní věc se jedná, by tváří v tvář halasnému mlčení ministra Brabce už nikdo raději neměl opakovat trapnou floskuli o tom, že „je docela dobrým ministrem“, jež vypovídá především o tom, že ekologické politice tu už skoro nikdo nerozumí a v médiích se jí prakticky nikdo nezabývá. Brabec po rozprášení České inspekce životního prostředí, po snahách o otevření Šumavy developerům, po důsledné neschopnosti či nechuti napravit různé křivdy svých předchůdců z ODS, nyní selhává i v tom, že nedokáže ve veřejném prostoru artikulovat, proč je prolomení limitů těžby zcela nepřijatelné a nemá ani odvahu takové případné rozhodnutí spojit se svou funkcí.

3. Rozhodnutí o prolomení limitů by poskytlo strašlivý obrázek o ekologické negramotnosti a vpravdě nekrofilní povaze současné ČSSD. Shodou okolností se k prolomení limitů schyluje měsíc před konferencí o klimatických změnách v Paříži. Předseda českých sociálnědemokratických poslanců v Evropském parlamentu Pavel Poc při té příležitosti v Evropském parlamentu pronesl plamennou, skvělou minutovou řeč, v níž razantně sepsul iracionalitu státníků, kteří nechápou, že máme patrně poslední šanci vyhnout se hrůzostrašným následkům klimatického rozvratu. Proč ho tu nikdo neposlouchá? V našem případě by poctivý podíl na záchraně klimatu znamenal okamžitý přechod k ekologické energetice po německém vzoru, což by počítalo s tím, že nevytěžíme ani všechno uhlí před limity, natožpak za nimi. U nás ale zatím vůbec nechápeme, v jakém bodě se debata o klimatických změnách ve světě ocitá: a že nám všem reálně hrozí zánik světa tak, jak ho známe — slovy poslance Poce: „Představte si důsledky syrské občanské války a vynásobte si je stokrát.“ Tohle by měl v pondělí ve vládě někdo říct.

4. Jedná se také o strašlivou zprávu o neschopnosti českých institucí, které o sobě tvrdí, že hájí zájmy pracujících lidí, osvědčovat, že tomu tak skutečně je. ČSSD i odbory, vedené vlastně nejlepšími lidmi za hodně dlouhou dobu, Bohuslavem Sobotkou a Josef Středulou, zde fatálně selhávají: namísto toho, aby jasně řekli, že uhlobarony zatíží daněmi tak, aby to stačilo na rekvalifikační programy a na rozjezdy nových projektů v ekologické energetice, uklidnili odboráře, že bez plenění se jim bude žít líp, tak namísto toho hrají mimořádně trapnou roli ve hře, jejíž scénář píší prohnaní, bezskrupulózní uhelní oligarchové. Není to ale jen potíž Sobotky a Středuly, i když samozřejmě i jejich. Povšimněme si ale prosím, že se v obou případech jedná o muže v řadě ohledů obdivuhodné a že alternativy k nim jsou bez výjimky horší. Tak se před námi vykresluje ponurý obrázek zkrušujícího úpadku českých zemí v posledním čtvrtstoletí, výjev naší neschopnosti komunikovat o podstatných věcech a vykonávat solidně vlastní samosprávu.

A tedy: 5. Prolomení limitů těžby by především vydalo další svědectví o otřesné kvalitě české polistopadové demokratické politiky. Média, jež jsou jí zrcadlem i součástí, tu selhávají jako obvykle, neboť nejsou s to pravou podstatu věci popsat, nejsou schopna problém uchopit v jeho komplexnosti a ukázat, že prolomení limitů těžby poškodí lidi v regionu sociálně i zdravotně, že je naprosto nepřijatelné jak z regionálních tak z mezinárodních ekologických hledisek, že poškozuje demokracii a podporuje gaunerskou třídu oligarchů. A chybí tu byť jen jedna jediná státní instituce, která by jasně řekla, že se zde dopouštíme popření smyslu roku 1989 a těžkého zločinu sami na sobě.

Jedná se samozřejmě také o projev slabosti ekologického hnutí, že nedokázalo problém takto formulovat a zavčas ho dostatečně tvrdě vyhrotit. Už dávno zde mělo sáhnout k občanské neposlušnosti a říct, že limity jsou tabu.

Všechna jména ministrů a ministryň proti prolomení si pamatujme

V pondělí na vládě se má debatovat o dvou různých variantách, ale obě jsou nepřijatelné, neboť za hotovou věc berou prolomení limitů na dole Bílina. Tam se takový krok má sice obejít bez bourání obcí, zatím, zatím; ale zásadně se tím znehodnotí životní podmínky lidí ve dvou obcích, v Mariánských Radčicích a Braňanech, k nimž by se rypadla mazaných českých kapitalistů přiblížila doslova za humna. A fakt, že ministr Mládek předkládá i variantu počítající s bouráním Horního Jiřetína by měl vést k jeho okamžitému odvolání z vlády.

Případné rozhodnutí o prolomení limitů těžby, a to v jakékoli podobě, nelze pokládat za nic jiného než za mimořádně urážlivé vyhlášení války ekologickému hnutí, přírodě, sociálním zájmům lidí v severních Čechách a smyslu revoluce roku 1989. Bylo by to rozhodnutí, které by hrubě poškodilo severních Čechy a českou demokracii. Je nadto vysoce pravděpodobné, že prolomení limitů nebude možné bez bití lidí, kteří se budou takto strašlivé zvůli vzpírat. Doufám, že budu moct být mezi nimi.

Ondřej Vaculík tu v textu Balada o prolamování limitů před půl rokem napsal: „Těším se, jak se teď projevíte. Kdo pro prolomení limitů zvedne ruku, je podle mě mrtvej muž a nepochybuji o tom, aniž bych vyhrožoval, že nadále v pozemském životě to už bude mít posraným navrch, protože jeho zrůda ho nakonec dožene a sežere, nebo ho bude drtit svými kolesy. Možná ani vám neušla nápadná Mládkova podoba zrůdina kardanu s klikovým ústrojím úzce sevřeným do zastaralého karteru.“

Je to tak. Česká vláda nestála před takto fatálním ekologickým rozhodováním od roku 1999, kdy schválila dostavbu Temelína. Tehdy v čistě sociálnědemokratické vládě proti Grégrovu návrhu hlasovali Jaroslav Bašta, Pavel Dostál, Jan Kavan, Miloš Kužvart, Pavel Mertlík, Pavel Rychetský, Vladimír Špidla a Eduard Zeman. I tentokrát si všechna jména budeme pamatovat.