Pan ministr Mládek našel řešení limitů. Když pojedou Dukovany do konce své (prodloužené) životnosti a poté se budou stavět nové reaktory, není třeba prolamovat limity těžby severočeského hnědého uhlí.

Pan ministr nemá patrně ani páru o rozvoji obnovitelných zdrojů energie, o akumulaci vyrobeného proudu ani o mnoha možnostech technologiích, počínaje přečerpávacími elektrárnami ve vytěžených povrchových dolech až po nejnovější koncepty e-plynů či biobaterie, která umožňuje z odpadní biomasy a přebytečného elektrického proudu vyrobit pohonné hmoty, biouhlí či energetický plyn.

Akumulačních i produkčních technologií je mnoho — vysoce účinná fotovoltaika integrovaná do staveb (takzvaná BIPV, Building Integrated Photovoltaic), nová materiálová koncepce větrných elektráren, jejichž materiálová náročnost je řádově nižší (vzniká například pětadvacetkrát méně odpadu na vyrobenou kilowatthodinu ve srovnání s jadernou elektrárnou), plovoucí vodní elektrárny či drakové elektrárny (takzvané kitegenerators)…

Argumenty proti obnovitelným zdrojům energie se stále více ukazují jako smyšlené a nepravdivé. Pravidelně se například opakovalo, že zvyšující se podíl obnovitelně vyráběné elektřiny v síti povede k blackoutům. Naposledy varovali před stoupajícím podílem obnovitelné energie a celoplošnými blackouty šéfové deseti největších dodavatelů energie — mezi jinými Eon a RWE. „Nebezpečí blackoutů v Evropě nebylo nikdy vyšší než nyní,“ nechal se slyšet Gerard Mestrallet, šéf francouzské firmy GDF-Suez.

„Během silného větru nelze v EU zajistit stabilní dodávku elektřiny,“ přidal pak kupříkladu šéf RWE Peter Terium. Jako důvod bylo uvedeno, že konvenční elektrárny nemohou být z nákladových důvodu připojeny k síti, zatímco se stále budují zařízení produkující obnovitelný proud. Podle šéfů se jedná o propad výkonu jednapadesát megawatt, což odpovídá výrobní kapacitě Belgie, Portugalska a České republiky.

Německá spolková agentura pro sítě nedávno zveřejnila zajímavá data. Z nich vyplynulo, jak jinak, že pravdou je pravý opak. Ukázalo se, že s rostoucím podílem obnovitelně vyrobené elektřiny v síti počet blackoutů naopak klesá. Není tedy pravda, že pro zajištění bezpečnosti dodávek potřebuje základní výrobu elektřiny ve velikých elektrárnách.

Jaderná energetika dnes

Někteří hovoří o jaderné energetice v kontextu budoucího rozvoje, skutečnost je však více než diskutabilní. Jaderná elektřina již dávno není nejlevnějším zdrojem. O cenovém nadlepšení budoucí elektrárny Hinkley Point C se již psalo na mnoha místech, nyní je v procesu několik žalob na předmětné usnesení Evropské komise.

Pevné výkupní ceny, jak byly výjimkou povoleny Evropskou komisí, nejsou srovnatelné s podporou obnovitelných zdrojů podle zákona. Rozdíl je především v tom, že jádro není žádnou novou technologií, která by potřebovala pomoc, aby se v konkurenčním prostředí amortizovaných elektráren prosadila. Není malé dítě, které bez naší pomoci nepřežije. Podpora jádra je v tomto případě navíc vyšší a delší než v případě obnovitelných zdrojů.

Bezpečnost jaderné elektrárny lze v současné době zpochybnit několikerým způsobem. O tom, že jsou jaderné elektrárny bezpečné, se hovořilo i před haváriemi v Černobylu a Fukušimě. Nic, co je lidské, se neobejde bez závad, omylů nebo problémů. Co rozhoduje, jsou možné následky, zda jsou přijatelné či nikoliv. Předpovídaná bezpečnost byla značně nadhodnocena: během šedesátileté éry jaderných reaktorů došlo ke čtyřem velikým haváriím, z nichž ta kyštymská není přístupně zdokumentována.

V současné době jsou nové konstrukce provozně bezpečnější. Stále však roste riziko dosluhujících reaktorů, kterých je absolutní převaha. Musí nás zajímat únava materiálu, šířící se praskliny v reaktorové nádobě, zastaralé řídicí systémy, vším prostupující outsourcing a řada podobných rizik. Elektrárna je nejbezpečnější uprostřed intervalu životnosti. Na počátku je bezpečný provoz ohrožen nedostatky při výstavbě a řízení provozu komplexu, systém se však postupně vylaďuje, obsluha získává zkušenosti a riziko klesá. Systém se stabilizuje a riziko je nejmenší. Ke konci životnosti riziko opět roste.

Před několika desetiletími byl svět, byť bipolární, svým způsobem bezpečnější. Dnes rizika narůstají. Válčí se v zemích, kde jsou jaderné elektrárny, a kde nelze vyloučit fatální zásah. Novým prvkem rizika se stal mezinárodní terorismus. Individuálně vedené akce spících agentů je prakticky nemožné dopředu odhalit.

Německá fyzička Oda Becker vypracovala v roce 2010 na zakázku Greenpeace výzkumnou zprávu týkající se možnosti teroristického útoku na jadernou elektrárnu.

Zpráva se zabývá možností zneužití protipancéřových zbraní proti německým jaderným elektrárnám. Především se věnuje ruské protipancéřové zbrani AT-14 Kornet-E, která má akční rádius od sta do pěti tisíc metrů a je schopna v uspořádání tandemové kumulativní nálože prorazit více než metr pancéřové stěny.

V Ruské federaci byly uspořádány modelové testy s cílem prokázat možnost útoku této zbraně na reaktor čtvrté generace. Tato mobilní střela je schopna způsobit tavení jádra reaktoru. Lze předpokládat, že tuto zbraň by bylo možné získat na asijském černém trhu. Kornet E mohou transportovat dva muži. Zbraň byla prodána do mnoha zemí a v posledních konfliktech na Blízkém východě bylo touto zbraní zničeno několik stovek tanků.

Tyto skutečnosti by měly být dostatečným varováním před neúnosností jaderné energetiky v dnešním zvichřeném světě. Neexistuje navíc trvalé úložiště vysoce radioaktivního odpadu, hrozí nedostatek uranu, devastace krajiny, domorodé obyvatelstvo je vyháněno z původních lokalit ve prospěch těžby uranu, narůstá spotřeba energie i výroba paliva, přičemž klesá kovnatost uranové rudy.

Nízkouhlíkaté technologie přinesou úspory

Mezinárodní výzkumná skupina vedená britským profesorem Lordem Nicholasem Sternem, někdejším prezidentem Světové banky, publikovala zprávu o ekonomických aspektech nízkoemisní ekonomie, především ve městech. Ze závěrů plyne, že kdyby se města věnovala ochraně klimatu, mohla by do roku 2050 uspořit 16,6 miliardy dolarů. K výsledku dospěl mezinárodní výzkumný projektu New Climate Economy.

S dalšími politickými nástroji, jako jsou daně za emise, by se mohlo jednat až o dvaadvacet miliard. Do roku 2030 lze uspořit 3,7 miliardy tun CO2. To však předpokládá okamžitý začátek. New Climate Economy se v současné době intenzivně věnuje ekonomickým aspektům klimatické změny. Studie dospěla k závěru, že do roku 2020 musí města zavést technologie, které budou snižovat emise oxidu uhličitého. K tomu by mělo pomoci sdružení primátorů (Compact of Mayors), vedoucí instituce pro klimatickou transformaci měst. Praha ani jiné české město v této celosvětové organizaci sto třiceti měst není. Praha přitom není bezvýznamným městem, které by si mohlo dovolit v takové iniciativě chybět.

Keep it in the Ground je rozsáhlá aktivita vedená prestižním britským deníkem The Gaurdian. S ideou přišel proslulý americký ekolog Bill McKibben, který založil mezinárodní hnutí 350.org. Cílem akce je přesvědčit investory, aby neinvestovali do žádné fosilní technologie. K současnému datu se k akci přidaly asi čtyři stovky organizací, s investičním potenciálem 2,7 bilionu dolarů. Jedná se především o různé investiční a penzijní fondy, ale také církve a univerzity.

Mezi nejvýznamnější investory, kteří se do k aktivitě přihlásili, patří Rockefellerova nadace. V seznamu nefiguruje žádná z českých investičních společností či organizací, které mají ve svém portfoliu fosilní energii. McKibben sám uvádí, že si je vědom, že oproti energetickým gigantům jsou tito investoři stále jen malými hráči. Předpokládá však, že se touto cestou bude měnit přinejmenším názor veřejnosti.

Nesnadno zodpověditelnou otázkou tedy zůstává, proč dává česká energetická politika na výběr mezi dvěma špatnými variantami, uhlím a jádrem, když máme perspektivu v obnovitelných zdrojích. Otázka je to spíš řečnická — odpovědí jsou zisky monopolistů.

Jsou pro nás tak důležití? Obnovitelné zdroje mohou být v rukou malých investorů, družstev, obcí či občanů. Mohou se stát prvním decentralizovaným průmyslovým odvětvím. Jenže to je právě to, co se velkým nelíbí.