Jako vysokoškolský student nebudu ministra Chládka příliš oplakávat. Ve snaze bilancovat jeho éru v čele resortu bych mohl začít i skončit u toho, že naděje na „velký obrat“ od neoliberální strategie, které ještě jako stínový ministr a ostrý kritik Dobešova řádění vzbuzoval, Marcel Chládek nenaplnil. Ba naopak, ve vzdělávací politice technokratické, zaměřené na zájmy velkých zaměstnavatelů, spíše pokračoval.

Nehledě na to, že i důvod, který k jeho pádu nakonec vedl, je nadmíru dostatečný. Šikanování a sexuální obtěžování podřízených není přijatelné ze strany sebevětšího šéfa a samo o sobě si žádá ministrovu rezignaci. V zájmu zjednání genderové spravedlnosti by se mohl Bohuslav Sobotka postarat o to, aby Chládkovo místo zaujala žena.

Využijme ale času, kdy je premiér — zdá se — při chuti, a řekněme jasně, že Chládek není jediným horkým kandidátem na vystřídání. Má-li premiér zájem zavčasu oddělit zrno od plev, předejít skandálům a pojistit své politické dědictví, měl by se šmahem zbavit i Jana Mládka. Nejen proto, že se to rýmuje.

Je jasné, že cílem ministra průmyslu a obchodu bude prosazovat průmysl a obchod. Nelze od něj tedy čekat, že se bude chovat právě jako ochránce přírody — od toho je tu ministerstvo životního prostředí. V kulturnějších státech západní Evropy je ale shoda na tom, že je třeba pokoušet se zájmy byznysu a přírody sladit. V zdejší pomotané politické krajině se o to podivně, ale přece snaží „manažer přírody“, šéf MŽP Brabec.

Mládek naproti tomu jedná rovnou jako do vlády nastrčený lobbista korporací a velkoprůmyslu. A to už se netýká jen přírody: sociálně-demokratický ministr především nehájí zájem veřejný, nýbrž prosazuje partikulární zájmy bohatých a mocných.

Kdo jinému povrchový důl…

Dobře je to vidět v případě limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku. Nepřekvapí, že přístup MPO se výrazně změnil od časů Nečasovy vlády, kdy tu ještě úřadoval kmotr jihočeské ODS Martin Kuba. Překvapí, že se změnil spíše k horšímu.

Nečasova vláda byla jinak hotova obrátit celou zemi vzhůru nohama, ale na Pithartovým kabinetem zavedené územní limity těžby, které chrání živobytí půl třetího tisíce lidí, si sáhnout nedovolila. Ne tak Jan Mládek, který navrhuje několik scénářů prolomení limitů a prosazuje přinejmenším částečné bourání domovů v Horním Jiřetíně.

Zaklíná se přitom pracovními místy. Zběžný pohled na čísla však ukazuje, že označení „pracovní místa“ je Mládkův kreativní politický eufemismus pro „soukromé zisky Pavla Tykače a Jana Dienstla“. Uhlobaroni si jen v letech 2009 až 2012 vyplatili na dividendách 17 miliard a o tak výnosný zdroj zisku se jim pochopitelně nechce přijít.

Starosti horníků o svou budoucnost jsou oprávněné. Kdyby ale byly limity prolomeny, přijde podle provedených studií o práci mnohem více lidí než asi 800 zaměstnanců lomu ČSA, který se bez prolomení v roce 2018 uzavře. Nemluvě o obtížně vyčíslitelných ztrátách, které utrpí po léta devastovaný kraj, nemluvě o zdravotních následcích spalování uhlí, nemluvě o dopadech na změnu klimatu, za jejíž zvládnutí nese i Česká republika spoluzodpovědnost.

Horníci, jejichž pracovní místa jsou ohrožena, mají skutečného protivníka nikoli v ekolozích či limitech těžby, ale ve vlastních zaměstnavatelích. Ti si vypláceli horentní sumy, zatímco tisíce zaměstnanců jejich společností šlo na dlažbu, a teď se nestydí využívat k zajišťování vlastních zisků odboráře, kteří se oprávněně strachující o své živobytí.

Peníze, které se ještě těžbou uhlí stačí vydělat, by přitom mohly snadno zajistit nová zaměstnání či dokonce předčasný důchod pro všechny, které útlum těžby o práci připraví. Stačilo by, aby stát patřičně zvýšil dnes směšně nízký poplatek z dobitého nerostu.

Odboráři by mohli tento požadavek také prosazovat. Je přece výhodnější, než chtít dál pracovat na nemravné zisky několika privatizačních zbohatlíků a vyhánět kvůli tomu jiné lidi z domova. S ekology a místními by náhle tvořili nepravděpodobné, ale o to účinnější spojenectví. A prvním, kdo by měl takové řešení prosazovat, by byl skutečný sociální demokrat na ministerstvu průmyslu a obchodu.

Jan Mládek ale raději hájí zájmy uhlobaronů. Hraje o čas tak nepokrytě, že pod vykonstruovanou záminkou nutnosti dalších studií schválil Aktualizaci státní energetické koncepce bez rozhodnutí o limitech. Jak dlouho mu bude taková (ve všech smyslech slova) špinavá hra ještě procházet?

Reaktory na (věčnou) oplátku

Potom tu máme zlé dvojče fosilií, jádro. Kde jsou ty časy, kdy bylo ekologické hnutí tak silné, že jej měli zastánci jádra potřebu chlácholit pohádkami, že se po dostavbě Temelína budou odstavovat špinavé uhelné bloky na severu Čech? Co na tom, že jsme největším vývozcem elektrické energie v EU, že vyvážíme celou třetinu produkce. Mládek chce k uhlí postavit reaktorů hned několik. V Dukovanech jeden, v Temelíně dva.

V Evropě se v tuto chvíli staví dvě jaderné elektrárny: Flamanville ve Francii a Olkiluoto ve Finsku. Oba projekty byly v PR kampani jaderného průmyslu inzerovány coby vlajkové lodě „jaderné renesance“. Čím bombastičtější byla podobná prohlášení, tím větší fiasko už nyní oba projekty znamenají. Měly být dostavěny v minulé dekádě a stát několikrát méně — jejich konstruktér, Areva, se kvůli nim dostal na pokraj krachu.

Věčně rozestavěné jsou pak Jaslovské Bohunice na Slovensku. V celé Evropě probíhá jasný odklon od jádra, které přestává být schopno ekonomicky konkurovat obnovitelným zdrojům.

Kdyby se ze zrušeného tendru na Temelín Mládek poučil, musel by uznat, že nový reaktor nemá kdo financovat. Jedinou realistickou možností je přenechat účet koncovým spotřebitelům — to znamená nám. Jde o model, který chtějí díky výjimce Evropské komise zavést Britové, aby zvládli postavit nový reaktor v Hinkley Point. Model má zajistit garantované výkupní ceny pro jádro, což ve výsledku znamená, že každý odběratel elektřiny bude po několik dekád provozu elektrárny doplácet na její provoz, ať už se tržní cena pohne kamkoliv.

Ministr Mládek to ale neřeší. Důležité je říct si, že budeme stavět. A kdo to zaplatí, to se dozvíme později, nějak se to vymyslí. Až se bagry zakousnou do půdy za humny vysočinských Slavětic, budeme pak jako ve Finsku, Francii a Británii poslouchat, že když už se to rozestavělo, musí se to dostavět.

A zisky jaderné lobby budeme po generace luxovat z veřejných peněz a účtů za elektřinu. Přitom existují alternativy: potenciál obdobný temelínským blokům mají jak úspory energie, tak větrné elektrárny. Ty navíc znamenají násobně víc pracovních míst. Čí zájem že to sociální demokrat Mládek hájí?

Dřív, než bude pozdě

Mohli bychom si ještě zopakovat, jak Mládkovo ministerstvo bez skrupulí prosazuje volnotržní dohodu TTIP, která ohrožuje zaměstnanecká práva, bezpečnost potravin, demokratické zřízení — prostě všechno, k čemu se ČSSD hlásí ve svém programu. Naštěstí to za nás již udělal Tomáš Tožička.

My si tak můžeme rovnou vyložit otázky, na něž je třeba se ptát: Skutečně premiér Sobotka chce, aby se jeho sociálně-demokratická vláda zapsala do historie bouráním domovů kvůli uhlí, zavlečením země do jaderné finanční pasti a umetáním cesty demontáži evropského sociálního modelu korporacemi?

Protože jestliže zní jeho odpověď NE, měl by Bohuslav Sobotka kromě Chládka odvolat i Mládka.

Oprava

Původní verze článku mylně uváděla, že uhlobaroni Jan Dienstl a Pavel Tykač vytunelovali Mosteckou uhlenou. Článek byl opraven tak, aby odpovídal skutečnosti.