Ve středu představí Evropská komise novou unijní energetickou strategii: Energy Union. Strategii by měl na společné tiskové konferenci široké veřejnosti zpřístupnit Maroš Šefčovič (místopředseda Evropské komise odpovědný za energetickou unii) a Miguel Arias Cañete (eurokomisař pro energetiku a ochranu klimatu).

Ekologické organizaci Hnutí DUHA se dokument podařilo získat před jeho zveřejněním. „Dokument neobsahuje nové cíle či návrhy konkrétní legislativy. Jde o strategii, jak si současná Komise představuje energeticky nezávislou Evropskou unii v souvislosti s klimatickými závazky EU pro nadcházející globální klimatickou dohodu v Paříž,“ tvrdí experti Hnutí DUHA.

„V analýze Hnutí DUHA se dočtete o hlavních zajímavostech a slabinách Energetické unie a o tom, co by měla udělat Sobotkova vláda, aby snížila naši závislost na fosilních palivech, hlavně ruském plynu,“ dodávají ekologové.

Zdůrazňují také, že strategie nebude obsahovat nové cíle či návrhy konkrétní legislativy. Jde o strategický dokument popisující, jak si současná Komise představuje energeticky nezávislou Evropskou unii. Součástí Strategie bude i dokument „Na cestě k Paříži“ - návrh, jak Unie sníží emise skleníkových plynů a přispěje tím k připravované globální klimatické dohodě. Ta má být přijata koncem letošního roku v Paříži.

Záměrem nové strategie je, tvrdí Hnutí DUHA, především dát nový impuls k rychlému plnění již přijatých energetických legislativ a zároveň zrychlit implementaci tzv. třetího energetického balíčku z roku 2009 (zaměřeným na unbundling trhu s elektřinou a plynem — liberalizaci a oddělování výroby a distribuce elektřiny).

„Rozměry dopadů klimatických změn a bezpečnost energetických dodávek jsou dva klíčové důvody, proč v EU roste potřeba společné koordinace v energetice. Pařížská klimatická konference OSN a anexe Krymu a válka na východě Ukrajiny tyto důvody a snahy výrazně posílila,“ vysvětlují ekologové.

K kapitole Celkové hodnocení Energetické unie Hnutí DUHA tvrdí, že strategie obsahuje kvalitní vizi a několik zajímavých detailů, jak by měla evropská energetika fungovat v budoucnosti. „Hodně novátorsky působí vyzdvihnutí spotřebitele do středu zájmu. Strategie například počítá, že zákazník z jedné země by měl mít možnost jednoduše nakupovat energii v jakékoliv jiné zemi,“ píše se v dokumentu.

V praxi by to mohlo znamenat, že se francouzská domácnost rozhodne nakupovat levnější obnovitelnou elektřinu z Německa či Dánska. Nebo že čeští zájemci budou moci investovat do družstevních větrných elektráren v Belgii a odebírat odtamtud čistou elektřinu, pakliže pro to nebudou v České republice existovat podmínky.

„Vizionářskou strategii bohužel podkopává obsese zemním plynem a budování velmi drahé infrastruktury pro dovoz plynu do EU: nové plynovody a terminály za stovky miliard eur z veřejných zdrojů. Bude to znamenat posilování strategických partnerství s obskurními režimy v Ázerbájdžánu či Turkmenistánu, ale výhledově třeba taky Uzbekistánem, Kazachstánem či Irákem a dalšími zeměmi Blízkého východu,“ tvrdí autoři analýzy.

Zásadní potíž podle nich je, že změna dodavatele plynu neznamená snížení závislosti na dovozu, nýbrž pouze rozšiřuje počet zemí, na jejichž dodávkách bude EU závislá.

„Kromě zmínky v jedné jediné větě se strategický dokument vůbec nezabývá vysokou závislostí Unie na dovozu uranu a jaderného paliva do členských států, které jadernou energii využívají,“ citují Strategii s odkazem na stranu pět. A zdůrazňují, že strategie naprosto selhává v orientaci na domácí, čisté, obnovitelné zdroje.

S výjimkou volání po propojení přeshraničního obchodování, poznámky o potřebě posilování sítí či skladovacích kapacit nebo poznámky „dáme pozor, aby obnovitelné zdroje energie (OZE) nezdražovaly elektřinu“ neobsahuje strategický dokument nic konkrétního, z čeho by bylo možno udělat si jasnou představu o budoucnosti odvětví.

Nevyužita tak podle ekologů zůstává jinde zmiňovaná „orientace na spotřebitele“, kteří by se na rozvoji OZE mohli podílet finančně i z něho těžit díky nižším cenám vyrobené energie. „Přitom příklady ze zemí, kde se daří rychle budovat obnovitelnou energetiku, ukazují, že právě občanské a družstevní projekty energetickou změnu urychlují,“ píše se v analýze.

„V příkrém rozporu s tím stojí tvrzení,“ dodávají ekologové, „že EU chce posílit svou pozici globálního lídra a technologické špičky v obnovitelných zdrojích, na kterou se stále rychleji dotahují jiní hráči.“

Přitom se ve Strategii píše, že se má Evropa stát světovým tahounem v obnovitelných zdrojích. „Podíl firem ze zemí EU na přihlášených patentech pro obnovitelné technologie je asi čtyřicet procent. Ale podíl EU na světových investicích do OZE poklesl ze skoro poloviny v roce 2010 na méně než čtvrtinu v roce 2014. Světovým lídrem je s náskokem Čína, která jen loni postavila větrné elektrárny o výkonu velkém bezmála jako 12 Temelínů,“ komentují ekologové.

Strategii zároveň zcela chybí zmínka o konkrétních krocích, jak výrobu z domácích, čistých obnovitelných zdrojů nastartovat. Dokument obsahuje jen vágní volání po propojení přeshraničního obchodování, poznámky o potřebě posilování sítí či skladovacích kapacit.

Zcela nevyužitá tak zůstává linka „orientace na spotřebitele“, na kterou se Strategie často odvolává. Úspěšné příklady ze západní Evropy totiž ukazují, že právě zapojení spotřebitelů do investic do obnovitelných zdrojů je pro jejich rozvoj klíčové: v Belgii a okolních zemích působí společnost Ecopower, největší energetické družstvo sdružující skoro 50 tisíc členů, kteří společně vlastní majetek v přepočtu za asi 1,3 miliardy korun.

Do družstevního portfólia patří třináct větrných turbín a přes 300 solárních, převážně malých instalací. Zároveň obchoduje s obnovitelnou elektřinou. Jeho zákazníci mají mírně levnější elektřinu než většina belgických domácností.

Pokud jde o biopaliva, komise si ukládá za úkol předložit mezi lety 2016 a 2017 nový „balíček pro obnovitelné zdroje“, který by měl obsahovat i nová pravidla pro udržitelné využívání biomasy a biopaliv.

Ekologické organizace se shodují, že přednost by měla dostat biopaliva tzv. druhé generace. Mezinárodní rada pro čistou dopravu (International Council of Clean Transportation) ve studii zveřejněné minulý týden, spočítala, že pokud by byl pro výrobu motorových biopaliv využit potenciál komunálních odpadů a odpadů ze zemědělství, lesnictví a průmyslu v celé Evropě, bylo by možné jejich postupným nárůstem nahradit do roku 2030 úhrnem až 37 miliónů tun ropy.

Motorová biopaliva by v roce 2030 pokryla až šestnáct procent evropské spotřeby pohonných hmot v silniční dopravě a v celé Evropě by vzniklo tři sta tisíc pracovních míst, z čehož asi deset tisíc v České republice. „Nicméně jedním z nejvýznamnějších bodů, kolem kterého se celá Strategie točí, je zemní plyn. Jde především o dvě témata: nové plynovody a terminály či společné nákupy plynu," zdůrazňuje hnutí DUHA.

Komise se zaměřuje na výstavbu infrastruktury pro dovoz plynu z jiných oblastí, čímž chce snížit závislost na ruském plynu. Jde především o tzv. jižní plynové koridory, které by měly přivést do Evropské unie plyn z oblasti Střední Asie.

„Aktuálním favoritem je plynovod Trans Adriatic Pipeline (TAP), který by měl do EU přivést plyn z Ázerbájdžánu, z ložiska Šach Deniz 2. Výhledově, pokud dojde ke změně politické situace, by jím měl do EU proudit plyn z Kazachstánu, Turkmenistánu, ale i Íránu či Iráku,“ uvádí Hnutí DUHA.

Loňským rozhodnutím konsorcia těžařů a politiků totiž dostal TAP přednost před konkurenčním plynovodem Nabucco, kterým by plyn putoval z Turecka přes Balkán (kdežto TAP povede přes Řecko do jižní Itálie). Plány na Nabucco jsou u ledu. Plány na plynovod South Stream, který měl do EU přivést ruský plyn oklikou kolem Ukrajiny, přes Černé moře, byly zmrazený během eskalace války na Ukrajině.

Ekologové v této souvislosti připomínají, že plných 65 % globálních zásob zemního plynu je soustředěno v pásu od Blízkého východu přes Kaspické moře po severozápadní Sibiř. Plné dvě třetiny plynu spotřebovávaného v EU se dováží, skoro polovina — 42 % — z Ruska.

A nová unijní strategie počítá s prohlubováním strategických partnerství se zeměmi, které těží plyn nebo mohou posloužit jako jeho tranzitní země: Alžírsko, Turecko, Ázerbájdžán, Turkmenistán a další země Blízkého Východu.

„Často jde o země, jejichž představa o demokracii je na hony vzdálená naší. Pravidelně však platbami za plyn a ropu jejich režimy podporujeme,“ dodávají skepticky ekologové.