ČSSD po sjezdu: Víme, jakou má Sobotka moc. Nevíme, nač ji použije
Jakub PatočkaS týdenním odstupem lze říct, že způsob, jakým Bohuslav Sobotka se svými spojenci ovládl 38. sjezd ČSSD, byl impozantní. Jeho podpora je mohutná, moc veliká, manévrovací prostor široký. Nezodpovězenou otázkou zůstává, k čemu to vše využije.
Když jsme zde před rokem a půl publikovali text A teď tu o odepsaném Sobotkovi, otevíral jej odstavec: „Stává se módou posledních týdnů hovořit o předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi jako o nemotorném popletovi, jehož labutí písní je právě probíhající volební kampaň. Roztodivní „znalci“ politiky se světáckým pomrkáváním líčí, jak ve volbách vlastně o nic nejde, protože prezident Miloš Zeman si po nich beztak udělá, co chce.“
Text končil takto: „V tuto chvíli má ovšem pořád ještě lepší karty v rukou Sobotka a jeho spojenci. Každý, kdo před volbami tvrdí něco jiného, nebo škodí volebnímu výsledku ČSSD, je ať už bezděčným nebo vědomým spojencem Miloše Zemana a Michala Haška. Pro naše kolegy z českého mediálního mainstreamu tak znovu platí: dobře si rozmyslete, co chcete, mohlo by se vám to totiž splnit.
Pohádka o odepsaném Sobotkovi, kterou si vyprávějí na Hradě, v některých temnějších zákoutích ČSSD i v pravicových médiích, má k pravdě zhruba stejně daleko jako ta o Červené Karkulce. Což ale neznamená, že nakonec nemusíme skončit sežráni.“
Jak to bylo dál, víme všichni. „Sežráni“ skončili Sobotkovi odpůrci a také mnozí kolegové v pravicových médiích, kteří si svou usilovnou prací pro Nečase, Kalouska a Schwarzenberga vysloužili Zemana na Hradě a Babiše v Mafře. Někteří si od něj nechali nasadit ohlávku, senzační případy jako Jan Macháček dokonce dobrovolně, jiní před ním uprchli do „internetového samizdatu“ (Bohumil Doležal).
Příběh, v němž poraženi skončili ti, kterým mediální provoz předpovídal vítězství, i velká část novinářských Sybil, zatímco všemi tolikrát již odepsaný Sobotka, triumfuje a drží ČSSD v rukou pevně jako snad nikdo před ním, je prostě příliš výborný, než abychom si radost z něj aspoň trochu neužili.
Byl to první sjezd ČSSD po mnoha letech, na kterém se prakticky o nic nebojovalo. Sobotka dostal prakticky vše, co chtěl a jak chtěl. To je ve světle dvou minulých sjezdů a politického vývoje, jak v českých zemích, tak v ČSSD, takřka neuvěřitelné. Je to mimořádný Sobotkův úspěch, který zasluhuje ocenění.
Neměli bychom jej přejít jako samozřejmost. Zvláště čteme-li s odstupem let úvahy nad situací ČSSD po minulém a předminulém sjezdu, je na místě Sobotkovi vyseknout hlubokou poklonu. Přitom k průběhu sjezdu i jeho následným reflexím je na místě přičinit několik poznámek. A některé z nich se možná ani jemu nebudou číst úplně příjemně.
I. Sobotka vyhrál proto, že je také idealista. Ne přesto
Po sjezdu se i v našich novinách náramně řešilo, a jistě i na pozadí sjezdového volebního nezdaru Jiřího Dienstbiera, kdo jsou v ČSSD tak zvaní idealisté a jaké jim v ČSSD vůbec zůstává místo. Ale jak jsme zde vyložili už v průběhu sjezdu, jejich dosavadní nekorunovaný vůdce Jiří Dienstbier tam neuspěl ne proto, že by byl idealistou, nýbrž kvůli nerozumné volební taktice.
Z veškerého uvažování o situaci idealistů v ČSSD totiž, jako by vypadla základní okolnost: že také sám Bohuslav Sobotka je idealistou. Být idealistou ještě neznamená, že si člověk musí ošklivit technické stránky politiky, že nemůže být opatrný a musí milovat porážky.
Sobotka je idealista, ale je také praktik. Jeho idealismus se projevuje například v personálním obsazení většiny vládních rezortů, ale ještě výrazněji v tom, jaké zázemí si tvoří na Úřadu vlády. Neobklopuje se zjevy typu Jiřího Ovčáčka. Šéfem jeho poradců není Vratislav Mynář, ale Vladimír Špidla. Pod ním pro Sobotku pracuje spousta mladých žen a mužů, kteří tvoří elitu nastupující české moderní „nové levice“.
Nebýt idealistou nedělal by to. Prostor pro ně všechny Sobotka může otevírat ale jen proto, že je také praktikem. Na sjezdu chtěl vyhrát a chtěl vyhrát pohodlně. Jeho úmyslem bylo vytřít soupeřům zrak. Zná svou stranu dost možná lépe než kdo druhý. A neblahý stav mnoha jejích zákoutí není tak docela jeho odpovědností.
Pohybuje se v terénu, v němž se ocitl. A pohybuje se v něm opatrně: tak, aby posiloval svou pozici a aby přitom tam, kde to není v rozporu s tímto cílem, měnil věci k lepšímu. Viděli jsme předsedy demokratických politických stran sledovat už i mnohem horší strategie.
V tomto světle je třeba rozumět Sobotkovým personálním volbám na sjezdu. Udělal poměrně nezvyklý tah: vyjmenoval kompletní sestavu předsednictva předem. A s výjimkou osoby prvního místopředsedy si vše prosadil na první pokus. Bylo v tom víc štěstí a příznivých okolností než pevného řízení, ale Sobotku jistě nermoutí, že to právě takhle vypadá.
Už jsme se zabývali tím, jaká je škoda, že Jiří Dienstbier jako příslušník tábora „idealistů“ ve volbě prvního místopředsedy nesmyslně štěpil hlasy, namísto toho, aby své ohlášené kandidatury využil k vyslovení všeho, co říct chtěl, k podpoře Sobotkova favorita Chovance a k převedení své kandidatury na řadového místopředsedu. Mohl se jím stát.
Mohl totiž vsadit na to, že některý z kandidátů na řadového místopředsedu „vybouchne“. Dát jeden z pěti (řadových místopředsedů se volilo naráz pět) hlasů sympatickému kandidátovi, který elegantně osvědčil loajalitu, by bývalo pro spousty delegátů mnohem snazší, než mu dát jeden jediný hlas ve volbě prvního místopředsedy... Takový manévr byl Dienstbierovou nejlepší možností: a měl jí využít.
Výbuch totiž skutečně nastal. To, co předvedla ve své nominační řeči Teska Arnoštová, bylo tak mimořádně slabé, že Dienstbier se skutečně na její úkor mohl místopředsedou stát — přesně tak, jak jsme v předsjezdovém komentáři předvídali. A měl by přitom patrně lepší šance nežli Tejc, který se obsadil do role hlavního Sobotkova protivníka.
Pro ČSSD by to bylo dobře. Neprospívá straně, ani jejímu předsedovi, když pražští šíbři vidí, že si do vedení mohou dosadit v podstatě kohokoli. Kromě toho: kdyby byl Sobotka zvolen třeba jen 70 % hlasů místo 85 % výměnou za to, že ve vedení bude Dienstbier a společně budou sunout věci ve straně žádoucím směrem, prospělo by to všem.
Že se to nestalo a neděje, je ovšem rovněž Dienstbierova odpovědnost. Politika má své zákonitosti. Je to svět, v němž skoro nikdy nelze přijmout ryze dobré rozhodnutí, neustále se musí slaďovat rozličné protichůdné tlaky. Je to veskrze sociální aktivita.
Dienstbier na sjezdu stvrdil své postavení úctyhodného, exkluzivního politického solitéra. Je jistě vynikajícím senátorem a jedním z nejlepších ministrů. Jeho slabina ale, zdá se, spočívá v nízké schopnosti tvořit si uvnitř strany zázemí a pracovat v týmu. Ilustruje to i roztržka s jeho kolegyní Marksovou-Tominovou, která přece patří do stejného, „idealistického“, prostředí jako on.
Sobotka naopak tuto stránku politiky chápe a ovládá dokonale. Nehodlá své programové základy kompromitovat tím, že by se snadno nechával porážet a pak se vymlouval, že přece byl idealistou... Počíná si přesně naopak. Ví, jakými cestami moc v jeho straně proudí. Ovládl je tak, že nikdo nyní nemůže pochybovat o tom, kdo v ní má moc. Zbývá zodpovědět, k čemu jí využije.
II. Dovnitř: stanovy a lidé
Na sjezdu mnohokrát zaznělo, že strana je ochotna se změnit, zlepšovat své útroby, což mají ilustrovat přijaté změny stanov na základě loňského vnitrostranického referenda. Tomu, co se na sjezdu přesně stalo, ovšem málokdo rozumí. A přesná úprava bude jasná až poté, co ústřední výkonný výbor ČSSD schválí nový volební řád.
Spor přitom není tak technický a malicherný, jak se zvenčí jeví. Základní problém nejen sociální demokracie, ale všech politických stran, dnes spočívá v jejich uzavřenosti: lokální a regionální bratrstva vcelku pevně kontrolují vše, včetně přístupu na kandidátky.
Členská základna je na mnoha místech od rozhodování o tom, kdo bude kam kandidovat, vcelku hermeticky odizolována. Složení kandidátek se vyjednává předem na uzavřených setkáních funkcionářů, kteří si udržují většinu ve svých místních či okresních organizacích.
Klíčová otázka v referendu si tohle kladla za cíl změnit: jasná většina se v referendu vyslovila pro to, aby o podobě kandidátek rozhodovali všichni členové. Jenomže jak to přesně bude vypadat, o to se nyní vede spor, který sjezd ještě plně neuzavřel.
Jiří Dienstbier by si to představoval tak, že členové dostanou abecední seznam kandidátů a sami svým hlasováním pak určí jejich pořadí na kandidátce. To se ale nestane, proto Dienstbier na sjezdu mluvil o podvodu na členech. Jenomže tak jednoznačné to není.
I mnozí zastánci prohloubení vnitrostranické demokracie se obávají, že Dienstbierem navrhovaná metoda by měla příliš mnoho záporných nezamýšlených důsledků: vedla by k tomu, že první místa by obsadili vždy kandidáti z nejlidnatějších měst, příliš velký vliv na sestavování kandidátek by dala do rukou médiím či jiným vnějším vlivům a rovněž by posílila snahy o účelové nabírání nových členů.
Na Sobotkovi bude, aby našel a prosadil model, který nebude členská základna prožívat jako podvod, o němž mluvil Jiří Dienstbier. Pokud by se to stalo, bude to neomluvitelná prohra, protože sociální demokracie potřebuje vytvářet prostor pro mnohem kvalitnější reprezentaci své politiky, než jakou se v mnoha místech dnes prezentuje, což bez zásadní demokratizace vnitřní kultury není představitelné.
S tím souvisí rozmanité překážky, které se kladou lidem při vstupu do ČSSD. To je zásadní téma, o němž se však na sjezdu prakticky nemluvilo a zatím se nijak neřeší. Dnes se to, co mělo být původně opatřeními proti účelovým náborům, často používá k udržení moci zapouzdřenými mocenskými skupinkami.
Pokud nemá být volání po nových členech, které na sjezdu zaznívalo, prázdnou frází, musí se přístup ČSSD k budování a rozšiřování členské základny systémově změnit. Uchazeči o členství musí mít možnost bránit se zvůli místních funkcionářů, kteří v nových členech vidí ohrožení svého vlivu. A také schopností prosadit takovouto změnu vnitřní kontroly se bude měřit, zda Sobotka své moci využil k příznivým proměnám ČSSD, které na sjezdu sliboval.
A vůbec nejdůležitější bude zásadně prohloubit programový základ politiky ČSSD. Roky se mluví o tom, že tuto úlohu by měla hrát Masarykova demokratická akademie. Bez viditelného posílení jejích možností a vlivu to ale není představitelné. Tradiční strany mají právo mluvit o svých přednostech proti projektům oligarchů pouze tehdy, pokud si udržují programový základ. Pravici se to nepodvedlo.
Pro střet s Babišem je ČSSD vybavena dobře. A nenastanou-li nepředvídatelné okolnosti, přemůže ho. Foto Ondřej Mazura, DR
III. Ven: Porazit Babiše a prostor české Syrizy
Ani ČSSD na sjezdu po programové stránce jemně řečeno nikterak neoslnila. Programová rezoluce, kterou sjezd schválil, je mimořádně plytkým textem, jenž představuje horší verzi evropského politického mainstreamu. Programovou slabost ČSSD podrobil přímo na sjezdu oprávněné kritice odborářský předák Středula a posléze v Deníku Referendum Jiří Šteg.
Nesluší se, aby evropská sociálně-demokratická strana v roce 2015 zcela pominula v programovém dokumentu ekologické otázky a vůbec se nevěnovala tématu klimatických změn. A je velkou neohrabaností, že se v programové rezoluci nemluví o kultuře. Není ani trochu moudré stále ještě hovořit o hospodářském růstu jako o základním cíli sociálně-demokratické politiky, natožpak jej nadšeně spojovat s budováním dálnic a jaderných elektráren. Je to nerealistické a viděno v mezinárodním kontextu to hraničí s trapností.
Sobotka na sjezdu odpovídal na kritiku, že se zde o programu prakticky vůbec nemluvilo tím, že se letos bude konat samostatná programová konference. Má-li sociální demokracie hrát dlouhodobě kladnou úlohu, bude potřeba ji ovšem uchopit z úplně jiného konce. Česká sociální demokracie si musí především ujasnit, co vlastně slova „sociální“ a „demokracie“ dnes u nás znamenají, co chce prosazovat a kdo jsou její protivníci.
Slůvka „Fungující stát“ zdobící pultík na sjezdu jsou totiž heslem, které by důsledně vzato mohlo být napsáno na štítě české pravice. Kdyby sama sebe nezlikvidovala tím, že se k státu chovala jako nepřátelští nájezdníci, dnes by mohla vládnout přesně s tím programem, který provozuje současná vláda.
Péče o elementární sociální smír, především korporacím výhodný důraz na hospodářský růst, rozjívené industriální budovatelství, fiskální přísnost, přehlíživost k tématům ekologie či kultury, lokajský vztah ke Spojeným státům, speciální vztahy s Izraelem a konformita vůči konzervativním politickým přístupům Evropské unie, to vše jsou — anebo by mohly být — atributy běžné pravicové politiky.
ČSSD se svou politickou praxí dnes často prezentuje jako strana, která stojí v evropském politickém kontextu napravo od CDU. Jistě to souvisí i s rozdíly mezi oběma společnostmi, ale nelze se na to vymlouvat donekonečna. Příznivé spodní proudy, které v ČSSD působí a jimž i Sobotka osobně ve svém personálním zázemí otevírá prostor, se zatím v reálné politice ČSSD dostatečně neprojevují. Chce to předseda ČSSD změnit?
Česká pravice může jenom sama sebe vinit z toho, že své přirozené pole uvolnila sociálním demokratům a na ideovém scestí, po němž se vydala, ztratila kontakt s velkou většinou české společnosti. Právě programová zpustlost a vyznávání kuriózních ideologických extrémů na samém okraji evropské politiky, jimiž se vyznačovaly poslední vlády ODS, byly podobně závažnou příčinou jejího úpadku do bezvlivnosti jako organizace institucionalizované korupce, jež se postupně stala jejím základním politickým motivem.
Úpadek české programové pravice je ovšem problémem i pro samu sociální demokracii, neboť právě vinou absence přirozeného důstojného a kompetentního soupeře se dnes pohybuje po trajektorii mnohem pravicovější, než odpovídá reálným potřebám českých zemí v současné Evropě. Určitá programová mělkost a vzdálenost skutečným sociálně-demokratickým východiskům má dva důsledky.
Ten první je paradoxní: vzhledem k tomu, že česká pravice je ve zcela zdecimovaném stavu, ČSSD může získat a také zřejmě postupně získává řadu jejích voličů. Příčina spočívá v tom, že vedle tradičního konfliktu levice vs. pravice, se dnes druhou podstatnou osou české politiky stává konflikt mezi politikou a „antipolitikou“, mezi podnikatelským politickým projektem Andreje Babiše a programově ukotvenou demokratickou stranickou politikou.
Pro tento konflikt je ČSSD vybavena slušně. K vítězství nad Babišem není potřeba zase tak mnoho: nepodlehnout vnitřním kmotrovským strukturám, které ohrožují samu způsobilost českých stran provozovat jakoukoli programovou politiku, a udržet jakýs takýs důraz na fungující — sociální — stát. A čas. Postupně bude vycházet čím dál více najevo vnitřně rozporná, podvodná podstata Babišova politického podniku. Takže on sám bude voliče ztrácet.
Druhý důsledek pouti ČSSD do politického středu — a za něj — spočívá v tom, že se otevírá poměrně rozsáhlý prostor na levici. Když neúspěšný kandidát na místopředsedu Jaroslav Foldyna promluvil o tom, že chce uvnitř ČSSD založit platformu obdobnou Syrize, v zásadě mířil správným směrem.
Ač notoricky dezorientovaný český mediální provoz občas Syrizu označuje za extremistickou stranu, ve skutečnosti Tsiprasova strana je v podstatě obdobou evropských sociálních demokracií 70. let minulého století s několika novými, progresivními prvky. Syriza či Podemos představují nejslibnější výhonky současné evropské demokratické levice.
Že se vůči ni většina evropských sociálních demokracií chová macešsky, neboť v ní zatím nerozpoznala lepší možnosti své vlastní politiky, je jejich chybou, za níž mohou postupně jedna po druhé platit stejnou cenu jako řecký PASOK. Strategicky má Syriza navrch a bude to vycházet postupně najevo, a to dokonce i kdyby ona sama průlom, o nějž se pokouší, nedokázala dotáhnout.
Jejím základním spojencem je totiž sama realita. Sociální nerovnost narůstá mimo všechny rozumně obhajitelné proporce a fakticky ohrožuje politický systém demokracie, ekologická krize přerůstající v katastrofu a konkrétně rozvrat planetárního klimatu si vynutí politickou pozornost natolik brzy, že politické programy, které jako priority uvádějí dálnice a jaderné elektrárny budou působit podobně anachronicky, jako se dnes jeví třicet let staré pětileté plány.
Stručně řečeno, Syriza jako tvář moderní evropské levice má čtyři podstatné, definiční atributy:
- Je radikálně sociální,
- ví, že ekologická témata patří k základním otázkám dneška,
- klade důraz na občanskou participaci a tvořivé posilování demokracie (k němuž nutně patří i velkorysá vzdělávací či kulturní politika),
- a konečně je zásadně proevropská, avšak usiluje o proměnu programu evropské integrace tak, aby nesloužil primárně potřebám evropských korporací, nýbrž potřebám lidí, Evropanů.
Jiří Dienstbier, který zase jako jeden z mála představitelů ČSSD prokazuje pochopení pro ekologická témata či nutnost ochrany menšin všeho druhu, zase postrádá radikálnější přístup k sociálním tématům: se svým voláním po zrušení soukromých exekutorů například představuje Foldyna autentičtější levici než Dienstbier.
Přitom všem je třeba respektovat, že svůj profil ČSSD nemůže změnit přes noc. Je to otázka vývoje: čemu se v ní bude prostor otevírat a čeho se naopak bude zbavovat. Nedávno jsme tu napsali, že nejblíže české Syrize mají mladí profesionálové z řad idealistů, z nichž mnozí působí v Sobotkově úřadě.
Předseda ČSSD má nyní nepochybně takovou moc, že může z některých osobností tohoto prostředí učinit nové tváře „své“ sociální demokracie. Vzhledem k možnostem, které má, by bylo neomluvitelným pokleskem, pokud by hlavní novou tváří jeho éry měla zůstat Lenka Teska Arnoštová. Nevěříme tomu, že by si to sám Sobotka mohl přát.
Neotevře-li ČSSD prostor své postupné kultivaci v moderní důslednou evropskou levici, není důvod si myslet, že onen lákavý prostor zůstane v české politice neobsazený natrvalo. Debata na to téma se otevře nejpozději v okamžiku, až ČSSD porazí Babiše.
Pravdou ovšem je, že ani kdyby Sobotka nedokázal nic víc, nebude to málo. Jen by to vzhledem k jeho dnešním možnostem byla škoda.
Pokud se týká voleb samotných, možná bychom se měli zbavit averze na kroužkování a udělat z něho svoji zbraň. My ti, milý voliči, nabízíme řadu kvalitních kandidátů, a ty si vyber. Pokud pořadí na kandidátce nebude rozhodující a i v dolní části bude reálná šance na zvolení, oslabí to tlak při určování pořadí. To by mohlo zapojit voliče do tvorby reprezentace a zpětně dotlačit tvůrce kandidátek k realistickému přístupu.
Souhlasím, že Dienstbier měl kandidovat na místopředsedu. Jde o nabídku pro volbu a chápat nezvolení jako slabost kandidáta je podle mne chyba. Neznám LTA a její volba, stejně jako do značné míry i Chovance za prvního místopředsedu, je založena na víře, že Sobotka ví, co dělá. No, politika je koneckonců o získání šance a její využití či nevyužití, takže nezbývá než doufat, že se BS s LTA nespletl.
Dále by možná byla potřeba diskuze o tom, jak vlastně chápat slovo moderní. Donedávna to bylo prezentováno jako posun ke straně volebního typu. To už snad padlo a je třeba se vrátit ke kořenům. A nečekat s tím, až porazíme Babiše.
I když, tenhle článek je vlastně sám o sobě více o možnostech jak dál než o samotném Sobotkovi.