ČSSD po sjezdu: Víme, jakou má Sobotka moc. Nevíme, nač ji použije
Jakub PatočkaS týdenním odstupem lze říct, že způsob, jakým Bohuslav Sobotka se svými spojenci ovládl 38. sjezd ČSSD, byl impozantní. Jeho podpora je mohutná, moc veliká, manévrovací prostor široký. Nezodpovězenou otázkou zůstává, k čemu to vše využije.
Když jsme zde před rokem a půl publikovali text A teď tu o odepsaném Sobotkovi, otevíral jej odstavec: „Stává se módou posledních týdnů hovořit o předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi jako o nemotorném popletovi, jehož labutí písní je právě probíhající volební kampaň. Roztodivní „znalci“ politiky se světáckým pomrkáváním líčí, jak ve volbách vlastně o nic nejde, protože prezident Miloš Zeman si po nich beztak udělá, co chce.“
Text končil takto: „V tuto chvíli má ovšem pořád ještě lepší karty v rukou Sobotka a jeho spojenci. Každý, kdo před volbami tvrdí něco jiného, nebo škodí volebnímu výsledku ČSSD, je ať už bezděčným nebo vědomým spojencem Miloše Zemana a Michala Haška. Pro naše kolegy z českého mediálního mainstreamu tak znovu platí: dobře si rozmyslete, co chcete, mohlo by se vám to totiž splnit.
Pohádka o odepsaném Sobotkovi, kterou si vyprávějí na Hradě, v některých temnějších zákoutích ČSSD i v pravicových médiích, má k pravdě zhruba stejně daleko jako ta o Červené Karkulce. Což ale neznamená, že nakonec nemusíme skončit sežráni.“
Jak to bylo dál, víme všichni. „Sežráni“ skončili Sobotkovi odpůrci a také mnozí kolegové v pravicových médiích, kteří si svou usilovnou prací pro Nečase, Kalouska a Schwarzenberga vysloužili Zemana na Hradě a Babiše v Mafře. Někteří si od něj nechali nasadit ohlávku, senzační případy jako Jan Macháček dokonce dobrovolně, jiní před ním uprchli do „internetového samizdatu“ (Bohumil Doležal).
Příběh, v němž poraženi skončili ti, kterým mediální provoz předpovídal vítězství, i velká část novinářských Sybil, zatímco všemi tolikrát již odepsaný Sobotka, triumfuje a drží ČSSD v rukou pevně jako snad nikdo před ním, je prostě příliš výborný, než abychom si radost z něj aspoň trochu neužili.
Byl to první sjezd ČSSD po mnoha letech, na kterém se prakticky o nic nebojovalo. Sobotka dostal prakticky vše, co chtěl a jak chtěl. To je ve světle dvou minulých sjezdů a politického vývoje, jak v českých zemích, tak v ČSSD, takřka neuvěřitelné. Je to mimořádný Sobotkův úspěch, který zasluhuje ocenění.
Neměli bychom jej přejít jako samozřejmost. Zvláště čteme-li s odstupem let úvahy nad situací ČSSD po minulém a předminulém sjezdu, je na místě Sobotkovi vyseknout hlubokou poklonu. Přitom k průběhu sjezdu i jeho následným reflexím je na místě přičinit několik poznámek. A některé z nich se možná ani jemu nebudou číst úplně příjemně.
I. Sobotka vyhrál proto, že je také idealista. Ne přesto
Po sjezdu se i v našich novinách náramně řešilo, a jistě i na pozadí sjezdového volebního nezdaru Jiřího Dienstbiera, kdo jsou v ČSSD tak zvaní idealisté a jaké jim v ČSSD vůbec zůstává místo. Ale jak jsme zde vyložili už v průběhu sjezdu, jejich dosavadní nekorunovaný vůdce Jiří Dienstbier tam neuspěl ne proto, že by byl idealistou, nýbrž kvůli nerozumné volební taktice.
Z veškerého uvažování o situaci idealistů v ČSSD totiž, jako by vypadla základní okolnost: že také sám Bohuslav Sobotka je idealistou. Být idealistou ještě neznamená, že si člověk musí ošklivit technické stránky politiky, že nemůže být opatrný a musí milovat porážky.
Sobotka je idealista, ale je také praktik. Jeho idealismus se projevuje například v personálním obsazení většiny vládních rezortů, ale ještě výrazněji v tom, jaké zázemí si tvoří na Úřadu vlády. Neobklopuje se zjevy typu Jiřího Ovčáčka. Šéfem jeho poradců není Vratislav Mynář, ale Vladimír Špidla. Pod ním pro Sobotku pracuje spousta mladých žen a mužů, kteří tvoří elitu nastupující české moderní „nové levice“.
Nebýt idealistou nedělal by to. Prostor pro ně všechny Sobotka může otevírat ale jen proto, že je také praktikem. Na sjezdu chtěl vyhrát a chtěl vyhrát pohodlně. Jeho úmyslem bylo vytřít soupeřům zrak. Zná svou stranu dost možná lépe než kdo druhý. A neblahý stav mnoha jejích zákoutí není tak docela jeho odpovědností.
Pohybuje se v terénu, v němž se ocitl. A pohybuje se v něm opatrně: tak, aby posiloval svou pozici a aby přitom tam, kde to není v rozporu s tímto cílem, měnil věci k lepšímu. Viděli jsme předsedy demokratických politických stran sledovat už i mnohem horší strategie.
V tomto světle je třeba rozumět Sobotkovým personálním volbám na sjezdu. Udělal poměrně nezvyklý tah: vyjmenoval kompletní sestavu předsednictva předem. A s výjimkou osoby prvního místopředsedy si vše prosadil na první pokus. Bylo v tom víc štěstí a příznivých okolností než pevného řízení, ale Sobotku jistě nermoutí, že to právě takhle vypadá.
Už jsme se zabývali tím, jaká je škoda, že Jiří Dienstbier jako příslušník tábora „idealistů“ ve volbě prvního místopředsedy nesmyslně štěpil hlasy, namísto toho, aby své ohlášené kandidatury využil k vyslovení všeho, co říct chtěl, k podpoře Sobotkova favorita Chovance a k převedení své kandidatury na řadového místopředsedu. Mohl se jím stát.
Mohl totiž vsadit na to, že některý z kandidátů na řadového místopředsedu „vybouchne“. Dát jeden z pěti (řadových místopředsedů se volilo naráz pět) hlasů sympatickému kandidátovi, který elegantně osvědčil loajalitu, by bývalo pro spousty delegátů mnohem snazší, než mu dát jeden jediný hlas ve volbě prvního místopředsedy... Takový manévr byl Dienstbierovou nejlepší možností: a měl jí využít.
Výbuch totiž skutečně nastal. To, co předvedla ve své nominační řeči Teska Arnoštová, bylo tak mimořádně slabé, že Dienstbier se skutečně na její úkor mohl místopředsedou stát — přesně tak, jak jsme v předsjezdovém komentáři předvídali. A měl by přitom patrně lepší šance nežli Tejc, který se obsadil do role hlavního Sobotkova protivníka.
Pokud se týká voleb samotných, možná bychom se měli zbavit averze na kroužkování a udělat z něho svoji zbraň. My ti, milý voliči, nabízíme řadu kvalitních kandidátů, a ty si vyber. Pokud pořadí na kandidátce nebude rozhodující a i v dolní části bude reálná šance na zvolení, oslabí to tlak při určování pořadí. To by mohlo zapojit voliče do tvorby reprezentace a zpětně dotlačit tvůrce kandidátek k realistickému přístupu.
Souhlasím, že Dienstbier měl kandidovat na místopředsedu. Jde o nabídku pro volbu a chápat nezvolení jako slabost kandidáta je podle mne chyba. Neznám LTA a její volba, stejně jako do značné míry i Chovance za prvního místopředsedu, je založena na víře, že Sobotka ví, co dělá. No, politika je koneckonců o získání šance a její využití či nevyužití, takže nezbývá než doufat, že se BS s LTA nespletl.
Dále by možná byla potřeba diskuze o tom, jak vlastně chápat slovo moderní. Donedávna to bylo prezentováno jako posun ke straně volebního typu. To už snad padlo a je třeba se vrátit ke kořenům. A nečekat s tím, až porazíme Babiše.
I když, tenhle článek je vlastně sám o sobě více o možnostech jak dál než o samotném Sobotkovi.