Sjezd ČSSD byl rozhodně nejen úspěchem Sobotky, byl i úspěchem ČSSD. Bylo zvoleno jednotné vedení, v projevech byla převážně deklarovaná jednota strany, byly schválené nové dokumenty strany — nové stanovy s principy stranického referenda, posílení vlivu členů na konstrukci kandidátek, dále určující složení kandidátek dle principu 40+60 procent a konečně i programové prohlášení — vše bylo přijato rozhodující většinou, dalo by se říci většinou absolutní.

Přesto se při volbě místopředsedů ozvaly kritické hlasy, které zaujaly nejen delegáty při hlasování a zjevně je ovlivnily. Vzbudily však také nejen mediální interes o odlišnosti a rozpory, ale odrazily se i v komentářích politologů.

Tejcův projev svou osobní angažovaností vzdorného vymezení se vůči Sobotkovi zaujal delegáty a patrně ovlivnil i výsledky hlasování. Také kontrast s projevem jeho protikandidáta byl značný. Obsahoval však také významný apel na pluralitu uvnitř jednotné strany spojený s výstrahou odpovědnosti monolitního vedení. Mám však pocit, že více šlo, obrazně řečeno, o pluralitu moci, než o pluralitu názorů, řešení problému. Spíše tedy o „kdo?“, než o „co“, „proč?“ a „jak?“.

↗

Sjezd ČSSD byl podle Igora Pleskota úspěchem nejen Bohuslava Sobotky, ale i celé sociální demokracie. Foto Ondřej Mazura

Dienstbier svou účast na souboji o místopředsedu, která z hlediska hlasování dopadla katastrofálně, zdůvodňoval potřebou vyjádřit kriticky své programové postoje. Tedy spíše ono „co?, proč? a jak?“ Pomíjím nyní, zda jeho vystoupení bylo taktické či nikoliv.

Zachování plurality názorů ve veřejném prostoru — tedy jak mezi politickými stranami, tak i uvnitř politických stran — můžeme pokládat za projev svobody slova. Jedné ze základních lidských svobod, která mimo jiné vede k tříbení názorů a jisté optimalizaci lidského jednání, tedy také politického rozhodování. I zde tato svoboda má svou mez v omezení svobody druhého. Další možná omezení jsou však věcí osobního individuálního rozhodnutí a také osobní odpovědnosti za ně.

Pokud jde o sjezd ANO, tam je problém obsažen zcela v obráceném gardu. Nejedná se ani o pluralitu názorů a doposud ani o pluralitu moci — je to prozatím strana jednoho může. Kupodivu se někteří domnívají, že konec může být i začátkem.

Názorová pluralita se ovšem také váže k problémům, zda mizí úloha tradičních politických stran proto, že zklamaly své voliče, že se programově scházejí ve středu vzhledem k mizejícímu pravolevému dilematu? Zda se strany transformují v typ manažerských volebních seskupení s rozhodujícím účelem získat moc a ovládnout stát? Zda je tento trend nevyhnutelný a zda (a jak) je možné ho zvrátit?

Jinak řečeno, potřebují strany své členy jako štafáž, či jako aktivní účastníky politických rozhodnutí a jejich iniciativy i zpětné vazby?

Pokud jde o sociální demokracii, nestačí k realizaci aktivní role členů jen anketní referendum o možnosti navrhovat kandidáty. (Zdá se, že nakonec má jít spíše o právo vyjadřovat se k návrhům na ně, což není totéž!). Zda ČSSD skutečně dokáže zvýšit váhu vlivu řadových členů na rozhodování strany, závisí na stupni reálné účasti členů na tvorbě a realizaci její politiky a na výběru nositelů této politiky. Svého druhu výsledek může být i testem odpovědí na výše uvedené obecné otázky.