Drobná oživení a některé užitečné impulsy, které ANO 2011 přineslo do politiky, se rozplývají pod obavami z dlouhodobého působení tohoto hnutí na politické scéně. Sněm hnutí byl technokraticky vytvořeným obrazem jednoty a semknutosti, která povýšila programovou vyprázdněnost na základ sofistikované verze vnitrostranické totality.

Sněm ukázal, že skvěle propagandisticky zpracovaná záměna zdravého rozumu za mocenský pragmatismus působí magicky nejen na společnost zdevastovanou působením bezskrupulózních nájezdníků sešikovaných před časem do destruktivní koalice ODS a TOP 09. Působila i na delegáty sněmu ANO 2011, kteří jej — vedeni jedinou správnou myšlenkou (?) — zdecimovali v tragikomickou postmoderní burlesku.

Je téměř jisté, že lumíci z ANO 2011 se budou pod tíhou neúspěchu v dohledné době vrhat z útesů za pokřiku poslední aktualizace základního hesla hnutí: prostě to nevyšlo. Naděje, že by se toto heterogenní (ne)politické hnutí mohlo přerodit v pozitivní dlouhodobou politickou sílu, po jeho sněmu bez programu a bez závěrů konverguje k nule.

Sjezd ČSSD proběhl rovněž především jako sjezd volební, nebyl tzv. programovým sjezdem, řada lidí od něj však očekávala alespoň základní politické poselství. Toho se však nedočkali. Jediné politické poselství obsažené v přijaté programové rezoluci je opatrná deklarace ČSSD jako strany levého středu. Touto měkkou variantou bohumínského usnesení se strana zřejmě distancuje od tzv. extremistických levicových stran typu Syriza nebo Podemos, resp. vyhraněnějších levicových proudů v české politice.

Syriza a Podemos, stejně překotně jako spontánně vzniklé strany, jsou přitom na levé části politického spektra nejen přirozeným spojencem. Jejich východiska a postupy jsou, přeneseno do podmínek České republiky, antipodem jak manipulativních mocensky orientovaných pseudopravicových stran typu TOP 09, tak mechanisticko-pragmatických uskupení typu ANO 2011. Tento drobný politický ornament může ze strany ČSSD znamenat na pozadí globalizace de facto rezignaci na snahu o budování efektivního a kohezního státu.

↗

Jako tradiční a systémová strana s velkým počtem členů je ČSSD přirozeně méně akceschopná než centralistické ANO 2011 a tento handicap na sjezdu nevyrovnala jasným politickým poselstvím. Foto Ondřej Mazura, DR 

Část programové rezoluce věnovaná hospodářskému růstu představuje v podstatě kolorovaný výtažek z vládního prohlášení. Je zajímavé, že do této části bylo zařazeno i zdravotnictví, zredukované na pokračování navyšování plateb za státní pojištěnce. Ofenzivní reakce na výzvy ANO ke zvýšení efektivnosti celého systému rezoluce neobsahuje.

Přitom je zřejmé, že Andrej Babiš si vybral, ať už z jakýchkoliv důvodů, zdravotnický systém jako Achillovu patu sociální demokracie a ze své luxusní pozice ministra financí bude další snahu o navýšení těchto plateb nejen torpédovat, ale zdravotnictví jako celek mu bude sloužit jako nosič útoků proti ČSSD. Standardní konstatování o podpoře vytváření pracovních míst uzavírá tuto bezbarvou kapitolu, přičemž se cudně nevěnuje způsobům, kterými by toho mělo být dosaženo.

Kapitola sociální soudržnost svým obsahem rovněž v zásadě nepřekvapuje, ale na rozdíl od bezbarvé kapitoly hospodářského růstu zahrnuje dva zásadní pozitivní cíle. Prvním je přijetí zákona o neziskových nemocnicích, který by byl významným prvkem bránícím další privatizaci veřejného prostoru. Stálo by za zamyšlení, zda-li by se tento cíl neměl rozšířit na přijetí zákona o společnosti veřejného zájmu.

Druhým je přijetí zákona o sociálním bydlení, který by kodifikoval dolní nepodkročitelnou hranici uspokojování jedné ze základních potřeb občanů a omezil, resp. odstranil špinavé obchody s bytovou tísní a sociálními dávkami. V kapitole se mimo jiné rovněž reprodukuje bezradnost všech dosavadních snah omezit lichvu. Snadné a efektivní řešení např. stanovením horní hranice maximálního úročení půjček odvozené od racionálního ekonomického ukazatele, třeba od některé měřitelné bankovní sazby, opět není ani zmíněno.

Deklaraci uzavírá kapitola Bezpečná budoucnost akcentující zakotvení České republiky v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Za zmínku stojí rovněž pasáž implicitně útočící na ANO 2011, které, řečeno slovy deklarace, představuje nebezpečí přeměny státu na parodii demokratického systému.

S problémem imigrace se deklarace vypořádává jejím rozdělením na „politickou“ a „ekonomickou“, přičemž ekonomická má být umožněna pouze ze zemí kulturně a nábožensky blízkých. Zbývá než doufat, že ve světle humánních tragédií odehrávajících se ve světě aplikace těchto hledisek nezmění Českou republiku v xenofobní utilitární tvrz.

Rokování nejsilnějších vládnoucích stran skončila především personální konsolidací. Ta naznačuje další drsnější kolo vzájemného soupeření. Je jistým zklamáním, že ČSSD rezignovala na asymetrickou odpověď výzvám ANO 2011 zdůrazněním programových východisek a cílů a reagovala víceméně stejným způsobem.

Jako tradiční a systémová strana s velkým počtem členů je přirozeně méně akceschopná než centralistické ANO 2011 a tento handicap na sjezdu nevyrovnala jasným politickým poselstvím. To může být fatální nejen pro ni samotnou, ale i pro Českou republiku.