Drobná oživení a některé užitečné impulsy, které ANO 2011 přineslo do politiky, se rozplývají pod obavami z dlouhodobého působení tohoto hnutí na politické scéně. Sněm hnutí byl technokraticky vytvořeným obrazem jednoty a semknutosti, která povýšila programovou vyprázdněnost na základ sofistikované verze vnitrostranické totality.

Sněm ukázal, že skvěle propagandisticky zpracovaná záměna zdravého rozumu za mocenský pragmatismus působí magicky nejen na společnost zdevastovanou působením bezskrupulózních nájezdníků sešikovaných před časem do destruktivní koalice ODS a TOP 09. Působila i na delegáty sněmu ANO 2011, kteří jej — vedeni jedinou správnou myšlenkou (?) — zdecimovali v tragikomickou postmoderní burlesku.

Je téměř jisté, že lumíci z ANO 2011 se budou pod tíhou neúspěchu v dohledné době vrhat z útesů za pokřiku poslední aktualizace základního hesla hnutí: prostě to nevyšlo. Naděje, že by se toto heterogenní (ne)politické hnutí mohlo přerodit v pozitivní dlouhodobou politickou sílu, po jeho sněmu bez programu a bez závěrů konverguje k nule.

Sjezd ČSSD proběhl rovněž především jako sjezd volební, nebyl tzv. programovým sjezdem, řada lidí od něj však očekávala alespoň základní politické poselství. Toho se však nedočkali. Jediné politické poselství obsažené v přijaté programové rezoluci je opatrná deklarace ČSSD jako strany levého středu. Touto měkkou variantou bohumínského usnesení se strana zřejmě distancuje od tzv. extremistických levicových stran typu Syriza nebo Podemos, resp. vyhraněnějších levicových proudů v české politice.