Česká strana sociálně demokratická je dva roky po nástupu prezidenta Miloše Zemana do funkce a jeho následné návštěvě na tehdejším sjezdu strany, která měla stvrdit triumf „zemanovců“, podstatně odolnější vůči pokusům Hradu o rozštěpení strany. Předseda strany Bohuslav Sobotka byl sice několik měsíců po sjezdu málem svržen lánskými pučisty, ale vzápětí ukázal, že není jen stranickým úředníkem, ale skutečným politikem, který byl schopen zmobilizovat většinu strany na svoji podporu.

By také schopen Zemana zatlačit do defenzivy, když si po týdnech prezidentova zdržování de facto vynutil jmenování koaliční vlády, v jejímž čele stanul. Jeho jmenování premiérem zásadním způsobem ovlivnilo vývoj ve straně na roky dopředu, protože politické strany nesesazují ze svého čela svoje premiéry. Sobotka tak získal čas zkonsolidovat svoji pozici a zatlačit prozemanovské rebely do defenzivy.

Pomohly mu také výrazně Zemanovy nejrůznější skandály, jakož i Zemanovy často kontroverzní postoje v zahraniční politice, které přispěly k poklesu podpory pro něj ve straně. Ve světle prezidentovy reálné politiky, bylo pro Zemanovy příznivce stále těžší argumentovat tím, že by ČSSD měla úzce spolupracovat s levicovým prezidentem. Prezidentova „levicovost“ se prostě začala postupně jevit jako fikce.

Jak slabým se Zeman stal vůči straně, které kdysi předsedal a nad níž doufal po zvolení prezidentem znovu získat s pomocí svojí páté kolony ve stranických řadách kontrolu, ukázala jeho reakce na skutečnost, že tentokrát nebyl na sjezd ČSSD pozván.

Nevzmohl se na nic víc, než na hrozbu z oblasti politické science-fiction, když prohlásil, že by v případě pádu vlády jmenoval premiérem Andreje Babiše. Co na tom, že si každý dokáže spočítat, že by Babiš za současných okolností nedal dohromady vládní většinu a že vládnout menšinově není v jeho zájmu.

Před sjezdem si tedy Sobotka může svůj souboj se Zemanem odškrtnout jako de facto vyhraný. I když Zemana není radno podceňovat, bude vůči Sobotkově vládě v podstatě až do příštích parlamentních voleb, které se budou konat jen pár měsíců před prezidentskými, v defenzivě.

Koaliční vláda nejspíš vydrží, protože Babiš a Sobotka se navzájem potřebují. Jeden bez druhého jen těžko může složit většinovou vládu, a kdyby k nutnosti skládat novou vládní většinu náhodou nakonec došlo, spíše se pravicovými stranami dohodne na vládnutí ČSSD než ANO.

Poněkud nepozorovaně se také v posledních týdnech rozkližuje neformální spojenectví mezi Zemanem a Babišem, když se ANO konečně rozhodlo zformulovat pod taktovkou svého stínového ministra zahraničí Pavla Teličky svoji vizi zahraniční politiky, která je a rozdíl od Zemana prohavlovská a tudíž atlantická. Postoje ANO ke krizi na Ukrajině, úzké spolupráci s USA spíše než s Ruskem, i k lidským právům se tak zásadně liší od těch Zemanových, což je důležité nejen v symbolické rovině.

Pokud bude chtít Sobotka svůj zatím vítězný souboj se Zemanem dotáhnout do konce, měl by více naslouchat svému ministru pro legislativu Jiřímu Dienstbierovi, který je tahounem ústavních změn, jež by nově definovaly pravomoci prezidenta v oblastech, v nichž Zeman ukázal pohrdání parlamentním systémem.

Ačkoliv by zpřesnění prezidentovy ústavní role začalo zřejmě platit až pro prezidenta příštího, bylo by nejen symbolickým vyjádřením toho, že pravidla hry určují v parlamentní demokracii politické strany, a nikoliv prezident, jakkoliv třeba přímo zvolený, ale také toho, že v parlamentní demokracii vládne vláda, zatímco prezident coby druhá hlava exekutivy má převážně symbolicky stvrzovat politiku určovanou vládou.

Zpřesnění Ústavy, které by prezidentovi více svázalo ruce, by navíc Zemana nejspíš odradilo od další kandidatury na Hrad.

Sociální demokracie — konsolidovaná ale bez voličů? 

Vítězství Sobotky nad Zemanem i rebely ve straně ale zůstává bohužel možná tím jediným podstatným. I zásluhou vnitrostranického sváření se zcela zastavila diskuse o modernizaci strany, která by ji učinila atraktivní pro mladší lidi a obecně obyvatele velkých měst. Sjezd ČSSD se bude konat v situaci, kdy strana dostala v komunálních volbách výprask nejen jako obvykle v hlavním městě, ale i ve většině středně velkých a statutárních měst.

Její program připomíná spíše program velké odborové organizace bránící postarší lidi z malých měst a vesnic, než program moderní levicové strany. Je sice pravda, že s tím, jak definovat a hájit levicové ideje nemá v Evropě problém zdaleka jen česká sociální demokracie, ale ČSSD rezignovala i na diskuse okolo myšlenek kulturní levice či problémů, jako je imigrace a problémy menšin, které se v levicových stranách jinde přece jen konají.

A už vůbec se neodvažuje přicházet s vlastními návrhy na skutečně levicová řešení celoevropských problémů, jako je nadvláda dluhů nad státy, diktát velkých korporací, daňové ráje, či rostoucí nerovnosti mezi jedinci i celými regiony a státy.

Politika „údržby“ současných poměrů, diktovaných konzervativní politikou Německa a neoliberální filozofií se přitom začíná klasickým sociálně demokratickým stranám po celé Evropě vracet jako nebezpečný bumerang v podobě nástupu radikální levice v Řecku a Španělsku. Ty přitom nemusí být zdaleka posledními zeměmi, kde voliči odvrhnou krotkou sociálně demokratickou levici, která se stala součástí nefungujícího neoliberálního systému, ve prospěch radikálů.

ČSSD se žádným z těchto problémů seriózně nezabývá. Evidentně doufá, že když bude dobře vládnout, snad se k ní voliči zase více přikloní. Neuvědomuje si evidentně, že - nahlíženo z hlediska jakési politické demografie - není při její současné politice kde brát, protože voličské skupiny, na něž vsadila, mizí.

Jinými slovy, postkomunistický elektorát sestávající z postarších, méně vzdělaných lidí v menších městech a vesnicích se rychle ztenčuje, přičemž nastupující generaci ČSSD ničí neoslovuje. A to navzdory skutečnosti, že nynější „náctiletí“ jsou o poznání méně oslnění pravicí, než byli jejich předchůdci v předešlých dvaceti letech.

Shrneme-li, ČSSD se před sjezdem jeví sice jako více konsolidovaná strana, která ustojí útoky Hradu i hradní páté kolony ve svých řadách a která bude nejspíš mít v příštích letech i mnohem méně problémů s rozkladnými tendencemi než amorfní hnutí ANO. Zároveň ale nemá strana se svou současnou programovou a ideovou chudobou velkou šanci vrátit se na skutečné politické výsluní.

Vlastně má do jisté míry štěstí, že nalevo od ní je u nás pro mnohé nadále zprofanovaná KSČM. Jinak by totiž byly dveře k nástupu radikálnější levice u nás doširoka otevřené.