Pro ČSSD nedopadly předčasné volby 2013 podle očekávání, ale vytvořily situaci, kdy nešlo sestavit vládu bez ní a na jiném koaličním půdorysu než s ANO a KDU-ČSL. Tyto strany jsou spolu v zásadě odsouzeni vládnout, jiná smysluplná varianta vlády se v dohledné době nenabízí. Samozřejmě, že vládní koaliční sestava rozkročená od levého středu po pravý střed, de facto ve formátu velké koalice, nemůže být bez vnitřního pnutí. ANO bude chtít příští sněmovní volby vyhrát a prosadit hegemonní postavení strany nabírající voliče od středu doprava. ČSSD bude chtít udržet a posílit hegemonní postavení od středu nalevo.

Ač jsou tedy obě strany koaličními partnery, zůstávají největšími konkurenty. Zápas o postavení nejsilnější politické strany v zemi se tak bude odehrávat ve vládě, což je asi dobře, neboť každá z těchto stran bude muset prokázat, že nejlépe naplňuje pozitivní očekávání spojená s jejím programem. Jak se v tomto směru profilovala koaliční vláda Bohuslava Sobotky v prvních sto dnech svého vládnutí a jaké důležité faktory určují perspektivy této vlády a sociální demokracie, to je předmětem následující analytické úvahy.

↗

Kdo na levici neztratil rozum, musí si být vědom, že bez Bohuslava Sobotky v čele vlády a strany se šance na dobré vládnutí, resp. na zlepšení pozice ČSSD a levice v zemi spíše snižují. Foto čssd.cz

Bilance prvních sto dnů vlády je vcelku úspěšná. Vláda přijala v souladu s koaliční smlouvou programové prohlášení, které podpořili sociální partneři (zaměstnavatelé a odbory) a zároveň se zavázala, že bude tripartitu využívat jako konzultanta při rozhodování o všech důležitých legislativních i nelegislativních krocích. Tímto bezprecedentně vstřícným přístupem k sociálním partnerům vláda posiluje svou legitimitu, vnitřní soudržnost a odolnost proti tlakům opozice, což jsou důležité předpoklady stabilního vládnutí. Řadu významných závazků z koaliční smlouvy a programového prohlášení vláda následně zakomponovala do legislativního plánu na tento rok a některé z nich již stačila splnit. Např. schválila každoroční povinnou valorizaci důchodů a jejich navyšování o 1/3 nárůstu průměrné mzdy.

Skončila doba, kdy vláda důchodcům valorizaci odpírala a nechala je propadat do chudoby. Výpadky ve zdravotnictví zrušením poplatků u praktických lékařů vláda rozhodla kompenzovat zvýšením plateb za státní pojištěnce. Skončila doba, kdy tzv. regulační poplatky ve skutečnosti nic neregulovaly, pokud tím cynicky nemyslíme omezování přístupu k základní zdravotní péči. Vláda vyladila vztahy s Evropskou unií, přijala fiskální pakt a zrušila tzv. Klausovu výjimku z Listiny práv EU. Skončila doba, kdy jsme se odmítali zapojit do hlavního proudu evropské integrace a mít na ní vliv a kdy naši občané byli z hlediska využívání sociálních práv občany EU druhé kategorie. Zároveň vláda přijala jasný závazek co nejúčelněji využít co nejvíce z dvaceti čtyř miliard eur, o které by jinak Česká republika přišla.

V legislativním plánu vlády na tento rok se počítá s přijetím dalších významných opatření. Před dokončením je fatálně důležitý zákon o státní službě. Je kolem něho velmi rušno, jeho výsledná podoba asi málokoho zcela uspokojí, nicméně všichni důležití aktéři, kteří se podílejí na jeho tvorbě, vědí, že je mnoho v sázce (především čerpání eurofondů) a cítí velkou zodpovědnost tento legislativní proces zdárně dokončit. Ještě letos vláda počítá s novelou zákona o investičních pobídkách na podporu hospodářského růstu a vytvoření nových pracovních míst. V brzké době vláda rozhodne o zvýšení minimální mzdy, připravuje koncepci o sociálním bydlení a zákony proti excesům exekutorů a proti lichvě. V daňové oblasti vláda zpracovává zákon o prokazování původu majetku, elektronické evidenci tržeb a je připravena snížit DPH u léků, knih, kojenecké výživy a dětských plen.

Vládu nerozhodily dramatické události na Ukrajině v důsledku ruského zabrání Krymu. Vláda země, která je členem NATO a EU, přirozeně, reflektovala stanoviska obou těchto partnerů. Zatímco ministr zahraničí tato stanoviska zásadově obhajoval, předseda vlády spíše brzdil tendence k radikálnějším postojům. ANO podporovalo vládní eurounijní kurz, ale (zjevně z populistických důvodů) se k tomuto citlivému tématu raději příliš nevyjadřovalo. Jediný, kdo se dostal zcela mimo hřiště, byl prezident republiky, když zprvu mudroval o umístění vojsk NATO na Ukrajině kvůli odstrašení Ruska jako potenciálního agresora. Jeho pozdější postoje jsou však již zcela v souladu s EU a vládou.