Nedávné zemětřesení v ČSSD sledovalo (a jeho důsledky stále sledují) linie, podle nichž se rozdělila česká společnost i samotná levice v nešťastné přímé volbě prezidenta. Prezidentská volba se odehrála v situaci hluboké ekonomické a především politické krize a měla na společnost de facto reakční účinek: namísto soustředění na aktuální politické problémy vrátila veřejný diskurs o pět či spíše deset let zpět.

Štěpení ve společnosti

Volební kampaň před prvním kolem učinila rázný konec postupnému sjednocování většiny společnosti proti neoliberálním politikám pravicových vlád a posunu elit doleva směrem k politickému středu; druhý život ikonizovaného Karla Schwarzenberga vrátil dech jeho TOP 09 a pravicové sebevědomí městským liberálům a elitám. Volební kampaň před druhým kolem zase fatálním způsobem zvýraznila rozštěpení občanské i stranické levice na levici konzervativní a progresivní („moderní“).

Obě štěpení spolu souvisejí díky tomu, jak se v nich proplétá prvek materiální s prvkem řekněme formálně demokratickým. Jen pro menší část pravicových voličů (z nichž zase jen část podlehla aristokratickému kouzlu Karla Schwarzenberga) jsou neoliberální politiky výhodné. Volbu proti vlastním materiálním zájmům jim zdůvodňuje ztotožnění cesty k demokracii s budováním neoliberálního kapitalismu (a s tím spojené morální imperativy antikomunismu, oběti ve jménu vyrovnaného státního rozpočtu apod.), které provedla vůdčí polistopadová ideologie.

Rozdělení levice na konzervativní a progresivní do jisté míry vede přímo po linii materiálních a postmateriálních zájmů. Početnější konzervativní levice zahrnuje především ty, kteří nejvíce doplácejí na budování kapitalismu a třídní společnosti. Jejich zastáncem, který na cestě ke svým sympatizantům dovede populistickým stylem bravurně překonat pravicovou mediální hradbu, se stal Miloš Zeman. Progresivní levice sdružuje pak spíše ty, kteří emancipaci ekonomicky slabších rozumějí jako formě celkového emancipačního pohybu, jehož součástí je také kulturní a politický pokrok, demokratičtější formy organizace společnosti i ekonomiky, ohled na životní prostředí a kulturní rozmanitost apod.

Protože tyto postmateriální hodnoty souvisejí s důrazem na demokratizaci všech oblastí života, může být rétorika progresivní levice někdy vnímána jako blízká „demokratické“ rétorice pravice, především její havlovské části. Nebo viděno s Honzou Šíchou, lze progresivní levici z jistého nadhledu včlenit společně s částí pravice do „demokratického kontinua“; levice konzervativní se naopak v „technokratickém kontinuu“ ocitá společně s jinými částmi pravice, především asi s klausovskými podnikateli.

Štěpení v ČSSD

Toto křížení pravo-levého štěpení se štěpením technokraticko-demokratickým, prohloubené a petrifikované přímou prezidentskou volbou, dalo vzniknout i zapeklité mocenské situaci uvnitř ČSSD. V sociální demokracii probíhá klasický konflikt regionálních struktur a mocenského centra. Vstupem Miloše Zemana na scénu se ovšem stal krajně brizantním: Zeman se ve svém úsilí ovládnout sociální demokracii (a pomstít se těm, kteří jej před deseti lety nezvolili prezidentem) opřel o ambiciózního Michala Haška, který kolem svých ambicí dokázal stmelit hejtmansky sebevědomé a mocné krajské struktury (včetně pražské Hulínského skupiny).

Zemanova politická váha přitom vyplývá z toho, že reprezentuje silný konzervativní proud uvnitř levice, který jej vynesl až do prezidentského křesla. Haškovo křídlo sociální demokracie, dosud zcela pragmatické a ideologicky nevyhraněné, mohlo v Zemanově režii získat punc zastánců těch nejzákladnějších zájmů „obyčejných lidí“.

A naopak, Sobotkovo křídlo, které se Haškovu povolebnímu pokusu o vnitrostranický převrat úspěšně vzepřelo, může díky zmíněné sociální a politické parcelaci české společnosti velmi snadno získat punc spojenců pravice či rovnou jakési havlovské kolony uvnitř levice. U obou těchto punců je ovšem třeba mít se velmi na pozoru.

Sobotkovci

Stejně jako dal povolební puč rychle zapomenout na potřebu analýzy špatného výsledku sociální demokracie, dala náhlá podpora pravicových médií pro Sobotku zapomenout na to, že jeho křídlo je v sociální demokracii tím levicovějším. Zakládajícím programovým dokumentem, který určil charakter celého křídla, je sjezdový materiál 36. sjezdu ČSSD, na němž se Bohuslav Sobotka stal poprvé předsedou strany. Nese název „Sociální demokracie pro 21. století“ a je to — jak se aspoň domnívám — dosud nejpregnantnější popis neoliberální ideologie, který vzešel z půdy stranické politiky v ČR. Identifikuje neoliberální politiky jako zásadní ohrožení sociálního státu a demokracie; je tak do jisté míry dokumentem „prozření“ těch sociálnědemokratických politiků, kteří se v období 1998-2006, kdy byla ČSSD u moci, podíleli na vytváření české varianty Giddensovy třetí cesty, tedy neblahého kompromisu reformistické levicové politiky s neoliberalismem.

Tento měkký, kompromisní neoliberalismus je většinou asociován až se Špidlovou a Grossovou vládou, lze ho ovšem stejně tak dobře vytknout i vládě Zemanově, která se soustředila na privatizaci bank, investiční pobídky pro nadnárodní korporace a snižování korporátní daně. Až teprve role parlamentní opozice vůči otevřeně neoliberálním vládám Mirka Topolánka a Petra Nečase a souběžná protestní vlna ve společnosti přivedly (sobotkovské) špičky sociální demokracie k odmítnutí neoliberální ideologie.