Nedávné zemětřesení v ČSSD sledovalo (a jeho důsledky stále sledují) linie, podle nichž se rozdělila česká společnost i samotná levice v nešťastné přímé volbě prezidenta. Prezidentská volba se odehrála v situaci hluboké ekonomické a především politické krize a měla na společnost de facto reakční účinek: namísto soustředění na aktuální politické problémy vrátila veřejný diskurs o pět či spíše deset let zpět.

Štěpení ve společnosti

Volební kampaň před prvním kolem učinila rázný konec postupnému sjednocování většiny společnosti proti neoliberálním politikám pravicových vlád a posunu elit doleva směrem k politickému středu; druhý život ikonizovaného Karla Schwarzenberga vrátil dech jeho TOP 09 a pravicové sebevědomí městským liberálům a elitám. Volební kampaň před druhým kolem zase fatálním způsobem zvýraznila rozštěpení občanské i stranické levice na levici konzervativní a progresivní („moderní“).

Obě štěpení spolu souvisejí díky tomu, jak se v nich proplétá prvek materiální s prvkem řekněme formálně demokratickým. Jen pro menší část pravicových voličů (z nichž zase jen část podlehla aristokratickému kouzlu Karla Schwarzenberga) jsou neoliberální politiky výhodné. Volbu proti vlastním materiálním zájmům jim zdůvodňuje ztotožnění cesty k demokracii s budováním neoliberálního kapitalismu (a s tím spojené morální imperativy antikomunismu, oběti ve jménu vyrovnaného státního rozpočtu apod.), které provedla vůdčí polistopadová ideologie.

Rozdělení levice na konzervativní a progresivní do jisté míry vede přímo po linii materiálních a postmateriálních zájmů. Početnější konzervativní levice zahrnuje především ty, kteří nejvíce doplácejí na budování kapitalismu a třídní společnosti. Jejich zastáncem, který na cestě ke svým sympatizantům dovede populistickým stylem bravurně překonat pravicovou mediální hradbu, se stal Miloš Zeman. Progresivní levice sdružuje pak spíše ty, kteří emancipaci ekonomicky slabších rozumějí jako formě celkového emancipačního pohybu, jehož součástí je také kulturní a politický pokrok, demokratičtější formy organizace společnosti i ekonomiky, ohled na životní prostředí a kulturní rozmanitost apod.

Protože tyto postmateriální hodnoty souvisejí s důrazem na demokratizaci všech oblastí života, může být rétorika progresivní levice někdy vnímána jako blízká „demokratické“ rétorice pravice, především její havlovské části. Nebo viděno s Honzou Šíchou, lze progresivní levici z jistého nadhledu včlenit společně s částí pravice do „demokratického kontinua“; levice konzervativní se naopak v „technokratickém kontinuu“ ocitá společně s jinými částmi pravice, především asi s klausovskými podnikateli.

Štěpení v ČSSD

Toto křížení pravo-levého štěpení se štěpením technokraticko-demokratickým, prohloubené a petrifikované přímou prezidentskou volbou, dalo vzniknout i zapeklité mocenské situaci uvnitř ČSSD. V sociální demokracii probíhá klasický konflikt regionálních struktur a mocenského centra. Vstupem Miloše Zemana na scénu se ovšem stal krajně brizantním: Zeman se ve svém úsilí ovládnout sociální demokracii (a pomstít se těm, kteří jej před deseti lety nezvolili prezidentem) opřel o ambiciózního Michala Haška, který kolem svých ambicí dokázal stmelit hejtmansky sebevědomé a mocné krajské struktury (včetně pražské Hulínského skupiny).

Zemanova politická váha přitom vyplývá z toho, že reprezentuje silný konzervativní proud uvnitř levice, který jej vynesl až do prezidentského křesla. Haškovo křídlo sociální demokracie, dosud zcela pragmatické a ideologicky nevyhraněné, mohlo v Zemanově režii získat punc zastánců těch nejzákladnějších zájmů „obyčejných lidí“.

A naopak, Sobotkovo křídlo, které se Haškovu povolebnímu pokusu o vnitrostranický převrat úspěšně vzepřelo, může díky zmíněné sociální a politické parcelaci české společnosti velmi snadno získat punc spojenců pravice či rovnou jakési havlovské kolony uvnitř levice. U obou těchto punců je ovšem třeba mít se velmi na pozoru.

Sobotkovci

Stejně jako dal povolební puč rychle zapomenout na potřebu analýzy špatného výsledku sociální demokracie, dala náhlá podpora pravicových médií pro Sobotku zapomenout na to, že jeho křídlo je v sociální demokracii tím levicovějším. Zakládajícím programovým dokumentem, který určil charakter celého křídla, je sjezdový materiál 36. sjezdu ČSSD, na němž se Bohuslav Sobotka stal poprvé předsedou strany. Nese název „Sociální demokracie pro 21. století“ a je to — jak se aspoň domnívám — dosud nejpregnantnější popis neoliberální ideologie, který vzešel z půdy stranické politiky v ČR. Identifikuje neoliberální politiky jako zásadní ohrožení sociálního státu a demokracie; je tak do jisté míry dokumentem „prozření“ těch sociálnědemokratických politiků, kteří se v období 1998-2006, kdy byla ČSSD u moci, podíleli na vytváření české varianty Giddensovy třetí cesty, tedy neblahého kompromisu reformistické levicové politiky s neoliberalismem.

Tento měkký, kompromisní neoliberalismus je většinou asociován až se Špidlovou a Grossovou vládou, lze ho ovšem stejně tak dobře vytknout i vládě Zemanově, která se soustředila na privatizaci bank, investiční pobídky pro nadnárodní korporace a snižování korporátní daně. Až teprve role parlamentní opozice vůči otevřeně neoliberálním vládám Mirka Topolánka a Petra Nečase a souběžná protestní vlna ve společnosti přivedly (sobotkovské) špičky sociální demokracie k odmítnutí neoliberální ideologie.

Zůstává samozřejmě otázkou, které z implikací principiálního postoje, jenž je dokumentu vlastní, může sociální demokracie realizovat při samotném vládnutí (zvláště pak v koalici s Babišovým ANO); ale sám posun diskursu je velmi důležitý — i neoliberalismus k nám vstoupil nejdříve diskursivně s Václavem Klausem, jehož vlády ve skutečnosti dodržovaly základní konsensus sociálního státu. Samotná neoliberální (resp. monetaristická) rétorika ovšem náležitým způsobem zpracovala elity a novináře, a připravila půdu pro pozdější útok na sociální stát a soudržnou společnost.

Právě logika střetnutí s neoliberalismem přivedla sobotkovské křídlo k ideji spolupráce s komunisty, resp. k myšlence sociálnědemokratické vlády opřené o komunistické hlasy (otevřenou koalici obě strany z rozličných důvodů zatím nechtějí). Sobotka tak mohl legitimizovat mocenskou ad hoc konstelaci, která se dříve osvědčila Jiřímu Paroubkovi. Sobotkovo křídlo se také od počátku pokoušelo otevřít stranu směrem k občanské levici: ideovou převahu nad haškovci získalo i díky diskusi s levicovými veřejnými intelektuály a inspiraci u protestního hnutí.

Haškovci

Ústřední protagonisté Haškova křídla totiž v ideovém střetu, který doprovázel boj o vedení ČSSD po odstoupení Jiřího Paroubka, pragmaticky vsadili na třetí cestu vstřícnou vůči pravicovému mainstreamu, jak to ukázal dokument „Desatero ČSSD nové generace“. Tlak sobotkovského křídla, které dokázalo z mocenského sporu uvnitř ČSSD učinit otázku veřejnou a programovou, ovšem donutil Haška (resp. autora jeho textů) k přijetí přece jen progresívnějších východisdek — převažující ráz jeho odpovědí na deset otázek veřejných intelektuálů předcházejících volbu předsedy se tentokrát už tolik nelišil od ideového spádu odpovědí Sobotkových.

V zajímavé předsjezdové debatě po odstoupení Jiřího Paroubka tak sobotkovci poprvé úspěšně použili taktiku, která jim zachránila politický život při nedávném pokusu o vnitrostranický převrat: učinit ze sociální demokracie věc veřejnou.

Haškovci totiž reprezentují opačný pól stranické politiky: kuloární jednání. To k politice zajisté také patří, protagonisté Haškova křídla ovšem redukovali veškerou politiku pouze na něj. Výsledkem je hladce běžící stroj stranické technologie moci: všechny schůze a všechna hlasování jsou dopředu připravena; do osmimístného orgánu kandiduje osm lidí, do čtyřmístného kandidují čtyři, na předsednické posty jeden člověk; účelové nábory nových členů dodávají potřebné hlasy pro kliku, která se kuloárně domlouvá a obsazuje mocenské pozice. Vnitrostranická demokracie tak slouží pouze jako hlasovací mašinérie schvalující určitý mocenský kartel, v jehož působnosti je také ekonomická sféra, veřejné zakázky a prebendy pro vybrané.

Kartel a demokracie

Získáváme tak českou variantu postdemokracie: Politický program, volební kampaň i samotné volby jsou jen nezbytnými krycími manévry legalizujícími mocensko-ekonomický kartel. Ten funguje ve dvojím smyslu: jednak jako převodní páka ekonomických, podnikatelských zájmů směrem do politických stran, jednak jako souručenství samotných politických stran, které už se neopírají primárně o občanskou společnost, nýbrž o stát. Strany si sice v politickém boji konkurují, zároveň ovšem spolupracují na tom, aby jejich pozice nebyla ohrožena novými hráči (popřípadě vstup nových hráčů podněcují a moderují ke svému prospěchu, jako tomu bylo u TOP 09, vzniklé jako společný Kalouskův a Topolánkův projekt k posílení pravice) a také na tom, aby nebyly odstřiženy od finanční podpory ze strany státu, vlivu na zadávání státních zakázek, evropských dotací apod.

Právě tento — v českých podmínkách systémově korupční — kartel voliči odmítli v posledních volbách. A naopak, čtrnáct dní veřejného „boje za Sobotku“ bylo zkušeností, že přehrada, navršená mezi veřejností a odcizeným stranickým politickým kartelem, nemusí být nepřekonatelná. Že mimostranická a vnitrostranická veřejnost mohou být, aspoň na chvíli, spojenými nádobami. Bohužel ještě mnoho schází k tomu, aby bylo možno tento obnovený zájem o dění v sociální demokracii považovat za počátek obnovy české politiky.

Demokracie a nejednoznačnost

Především: Veřejnost se v kauze mobilizovala z pohnutek veskrze morálních. Demokratická politika ovšem neskýtá mnoho příležitostí k tomu, aby mohla být pojata jako boj dobra se zlem. Dokonce to není ani žádoucí. Michal Hašek a jeho spojenci nás svým nedočkavým a brutálním útokem na pozice v čele strany, která má vyjednávat o podobě příští vlády a obsadit premiérské křeslo, na chvíli uvedli do politické pohádky, v níž byla podlost po zásluze potrestána.

Jenomže demokratická politika je ze své podstaty doménou nejednoznačnosti. A jednou z příčin krize české politiky je nepřijetí této nejednoznačnosti. Česká plebejská nedůvěra — založená ovšem na reálných historických zkušenostech a ve svém základním směřování tedy pochopitelná — ke všemu, co je „nahoře“, snadno maže všechny distinkce; nejednoznačnost, jež střetávání rozličných úmyslů a zájmů politických hráčů doprovází, snadno interpretuje jako špínu an sich. Odsud je už jen krok k odmítnutí politiky jako takové či alespoň k odmítnutí tradičních politických stran. Český případ je samozřejmě jen zvláštním případem obecné krize reprezentace, ale od onoho zvláštního nelze úplně odhlédnout.

Dobře to ukazuje i příklad sociální demokracie: Před volbami se úprk od ní stal asi nejpopulárnějším domácím sportem. Proč? Protože právě ona se stala symbolem nejednoznačnosti: dlouhodobě opoziční strana, která vládu neoliberální pravice tvrdě kritizuje, o jejíž schopnosti skutečně změnit poměry v zemi se ale rádo pochybuje; strana rozpolcená v boji dvou křídel, ba co více, v neustálém střetávání konzervativních a progresivních nároků levicové politiky; strana, jejíž sobotkovské křídlo se pokouší navázat řeč s nespokojenou společností, která je ale jako celek součástí kartelu, jenž politiku veřejnosti odcizuje.

Úprk od nejednoznačné, ušpiněné stranické politiky sice umožňuje zachovat si vlastní čistotu, oslabuje ale možnost alespoň částečné nápravy poměrů. Zápas o to, jak rychle bude kapitál postupovat ve svém útoku na sociální stát, zda se v sociální demokracii posunou do centra periférní tóny sociálfašistické nebo budou naopak vytěsněny pryč ze stranického diskursu, zda bude sociální demokracie pro dostavbu Temelína nebo proti ní... všechny tyto a další zápasy je třeba teprve vybojovat, resp. trvale vybojovávat. Úprk vedený přesvědčením, že vše už je rozhodnuto a zvítězí vždy ta horší možnost, se naopak snadno může stát sebenaplňujícím proroctvím. Oslabená sociální demokracie a oslabená levice toho skutečně mnoho nedokážou.

ČSSD je přitom ze všech tradičních stran české stranické soustavy tělesem pravděpodobně nejtvárnějším: díky vnitřní pluralitě názorových proudů v ní, díky kombinaci relativně svobodného postavení vůči mainstreamovému polistopadovému diskursu a naopak střídavému podléhání jeho převaze, i díky blízkosti základní ideové pozice sociální demokracie většinovému naladění české společnosti je schopna reagovat na to, jaký tlak na ni veřejnost vyvine.

Čtrnáct dní morálního nadšení pro Sobotku zajisté nezacelilo ránu ve vztahu veřejnosti ke stranické politice u nás. Ale i tak je dobré si zkušenost otevřených stranických dveří a oken zapamatovat a pokoušet se na ni navazovat. Odcizení politiky lze překonat jedině jejím zveřejněním: jejím návratem na veřejná fóra. Ostatně do stejného soudku patří i odhodlání sobotkovského křídla legitimizovat spolupráci s komunisty: jedině ostré světlo veřejného jednání sejme komunistům masku univerzálního strašáka.

Proto se mýlí zemanovští kritici posledního pozdvižení v sociální demokracii; zveřejnění kauzy neznamená podléhání mainstreamu (jen proto, že mainstreamová média se na chvíli brala za ČSSD, resp. za jedno její křídlo), nýbrž z dlouhodobého hlediska jedinou možnou strategii, která může snad ještě zachránit českou politiku před její berlusconizací; a zároveň se jedná o strategii, která levici pomáhá vykročit z obranného postavení nechtěných dědiců minulého režimu.

Politikou proti osudu

Věrohodné propojení stranické politiky a hlasu veřejnosti je u nás ovšem úkolem téměř nadlidským, nebo přesněji úkolem požadujícím změnit „osudové“ směřování veřejných záležitostí. Demokratická politika je ovšem založena na rozhodnutí, že „osudové síly“ a „přirozené“ (neboli hierarchické) uspořádání společnosti nemusejí mít poslední slovo. Politika je tvorba nového, vzepření osudu.

Tím osudem je dnes postupná fašizace společnosti vyvěrající z krize pozdního kapitalismu. Fašizaci společnosti, jejíž vícečetná fatální rozdělení znovu vyznačila a prohloubila přímá prezidentská volba, se lze bránit i tak, že se ve společnosti mobilizují komunikační, ale také materiální prostředky k překonání těch nejhorších animozit a napětí.

Hlavní linie, které společnost štěpí do nepřátelsky naladěných táborů, jsem se na začátku článku pokusil převést na dialektiku materiálního a formálně demokratického rozměru naší současnosti. Sociální demokracie by se měla pokusit proměnit českou veřejnou rozpravu tak, aby se stalo nepřehlédnutelným, že oba momenty spolu úzce souvisejí: že demokracie má také materiální rozměr, a naopak, že ohled na praktické životní podmínky širokých vrstev je vlastní prací demokracie.

Praktické prosazování takového poznání je úkolem levice vyplývajícím z její podstaty, protože emancipační boj od počátku spojuje se zlepšením materiálních podmínek života. Ani společnost chudoby (19. století), ani společnost nesouměřitelnosti (21. století) nemohou být skutečně demokratické, protože demokracie předpokládá rozptylování moci mezi co největší počet aktérů, tedy opak koncentrace bohatství a odsud plynoucí moci v rukou nemnohých jednotlivců či nadnárodních korporací.

Sobotka krát veřejnost

Onen „dobře fungující stát“ z volebního hesla (neúspěšně mobilizující volební kampaně) sociální demokracie znamená právní i sociální stát. Vzhledem k nevalnému volebnímu výsledku bude mít sociální demokracie v nové vládě asi jen málo prostoru k zásadní proměně ekonomického diskursu a k obhajobě funkčního sociálního státu; snad zbude více prostoru aspoň pro posílení autonomie institucí právního státu.

Přesto nelze přehlédnout, že hlavní nositelé neoliberálního diskursu, TOP 09 a ODS, byli ve volbách poraženi. Neoliberální ekonomové se pravda už houfují za Andrejem Babišem, aby jeho nepříliš vyhraněnému hnutí vtiskli ten správný charakter. Přesto platí, že politicky jsme v nové situaci, v níž bude mít ČSSD větší vliv jak na podobu veřejné rozpravy, tak na chod ekonomiky.

Pokud tento prostor využije k rozšiřování pole demokracie a jeho propojování (přinejmenším diskursivnímu, ale tam, kde to bude jen trochu možné, i praktickému) s materialistickou vizí demokracie, může alespoň částečně posunout společenské vědomí od jednostranného polistopadového vychýlení k idealistickému a tím pádem mnohem manipulovatelnějšímu konceptu demokracie.

Rozvoj vnitrostranické demokracie (Sobotka by chtěl změnit způsob volby delegátů na okresní a krajské stranické konference a sjezd, koaliční smlouvu by si rád nechal schválit ve vnitrostranickém referendu) a otevírání strany veřejnosti může přinejmenším pro budoucnost vytvořit funkční politickou stranu, která není organizována na principu kartelu a která má posilování demokracie v jejím formálním i materiálním ohledu v popisu práce.

To všechno a zejména ono zažehnávání zásadních štěpení a animozit české společnosti (včetně antiromského rasismu) je určitě více, než může jeden Sobotka a jedna sociální demokracie zvládnout. Pokud o to ovšem bude usilovat ve spojení s veřejností, a pokud nad ní veřejnost nebude jen ohrnovat nos, můžeme se alespoň částečného zlepšení poměrů dočkat.