Letošní volby zaznamenaly výrazný úspěch stran organizovaných kolem jednoho silného a viditelného lídra. To zcela jistě platí o Akci nespokojených občanů 2011, Úsvitu přímé demokracie ale také o TOP 09, která „sázkou na knížete” dokázala omezit úbytek preferencí po katastrofální průběhu a zakončení vlády Petra Nečase.

I přesto že jejich vyhlídky na sestavení vlády jsou diametrálně odlišné, zavedené strany s historickou ambicí na to, aby byly středobody pravicového a levicového bloku, ve volbách vyhořely. Tato situace napovídá, že výrazný úbytek hlasů je způsobený nejen programovou orientací těchto stran ale také organizační formou, kterou si tyto strany vtiskly.

Ztracené dimenze politiky

Především v případě ČSSD je patrné, že se již delší dobu (možná od samotné obnovy na začátku 90. let) veškerá politická činnost strany zaměřuje na získání státní moci na národní i místní úrovni.

Této vertikální dimenzi politiky je pak podřízena koncepce politické akce, spočívající téměř výlučně na formulování požadavků vůči státu a veřejné samosprávě, a organizační struktura strany, která se svojí činností stává čím dál více infrastrukturou pro vedení voleb na místní, regionální a celostátní úrovni. Většina aktivit místních organizací i většiny ostatních stranických orgánů je zaměřena na volební a povolební aktivitu.

Úspěch a účinnost politické akce sociální demokratické na začátku tohoto století není jen otázkou hluboké revize programu a politických hodnot, ke které se již vyjádřil v článku Pět levicových tezí Václav Bělohradský. Neboli nejde jen o to, jak by napovídal probíhající spor mezi různými křídly ČSSD, aby se kormidla chopili „ti správní lidé s propracovaným programem”, ale aby se proměnila i loď, kterou mají ambici kormidlovat.