Týden před volbami do Poslanecké sněmovny se v Národním domě Na Smíchově konala vernisáž k výstavě u příležitosti výročí 150 let sociální demokracie v Německu a 135 let v českých zemích. Výstavu zahájil bývalý premiér spolkové země Braniborsko Matthias Platzeck, Alena Gajdůšková, Vladimír Špidla a jeden ze spoluautorů české části výstavy, historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Tomáš Zahradníček.

Vladimír Špidla ve svém projevu vyzdvihl, že sociální demokracie má za sebou v Německu i u nás dlouhou a hrdou tradici, není ale jistota, že tomu tak bude i nadále. Připomněl výrok Ralfa Dahrendorfa, že 20. století bylo stoletím sociální demokracie. Podle Špidly tím chtěl vyjádřit, že to 21. už stoletím sociální demokracie nebude.

Bývalý eurokomisař s tím nesouhlasí. Domnívá se, že základ existence sociální demokracie stále zůstává. Je jím humanizace změny. To, co přichází, je stejně radikální změna jako přechod k industriální společnosti.

Žijeme v době, kdy vlivem mechanizace a moderních technologií ubývá mnoho pracovních míst. Bez sociální demokracie by tato změna byla krutá. Na závěr svého vystoupení Špidla řekl, že sociální demokracie by měla být radikálně demokratická a citoval větu Willyho Brandta: „Odvážit se demokracie.“

Česká část výstavy mapuje vývoj sociálnědemokratického hnutí na našem území od doby, kdy ve dvacátých letech devatenáctého století rostlo sociální napětí mezi nejkvalifikovanějšími potiskovači látek na jedné strana a majiteli textilních továren na straně druhé.

Postupně vznikaly první podpůrné dělnické spolky, které sloužily ke vzájemnému krytí rizik plynoucích z nezaměstnanosti, úrazu, nemoci či smrti. Následně se staly organizační páteří prvních dělnických protestů.

Výstava dále sleduje vznik samotné sociálnědemokratické strany v roce 1878, odštěpení komunistické strany v roce 1921, její sloučení s KSČ v roce 1948, snahy o její obnovení v době Pražského jara a konečně její opětovný vznik po listopadu 1989. Výstava končí zmínkou o tom, že ostravský 37. sjezd ČSSD zvolil vedení, které stranu vedlo do předčasných sněmovních voleb na podzim 2013.

I vzhledem k aktuální politické situaci je více než naléhavá otázka, jakým způsobem se má sociální demokracie chovat, aby své 140. výročí neslavila jako marginální politická formace, která se sotva dostane do Sněmovny. Nejde jen o to, zda nakonec zvítězí sobotkovci či haškovci, byť to je pro další směřování strany zásadní.

Stěžejní je si odpovědět na to, co bylo v pozadí úspěchů sociální demokracie v její dlouhé historii a zda nízký výsledek v předčasných volbách není dokladem toho, že se tomu současná sociální demokracie vzdaluje.

Na jednom z panelů výstavy se píše: „Již od svých počátků se sociální demokracie profilovala v programové oblasti jako hnutí za prohlubování demokracie. Sociální demokraté byli přesvědčeni, že bude-li demokracie postavena jenom na občanských a politických právech, zůstane polovičatá. K tomu, aby lidé práva a svobody nejen formálně měli, ale aby jich mohli také reálně využít, navrhovali sociální demokraté změny v hospodářské a sociální oblasti. Socialismus byl chápán jako do důsledků domyšlená demokracie.“

Tento citát může sloužit jako obecná formulace toho, co má být cílem sociální demokracie. Jinak řečeno, jedná se právě o onu radikální demokracii a odvahu k demokracii, o které mluvil Vladimír Špidla. Současné vedení strany se však této radikality bojí. Raději se ohání konkurenceschopností. Ale i kdyby se jí představitelé strany odvážili, tak ani to nemusí stačit.

Idea sociální demokracie se musí naplňovat teď a tady. Nestačí o ní mluvit, nestačí formulovat a předkládat návrhy změn a čekat až budu u vlády a konečně budu mít možnost věci měnit. S tímto přístupem se toho totiž ani nemusím dočkat. Zvlášť v situaci, která z mnoha důvodů není sociální demokracii nakloněna.

Konkrétní naplňování vize radikální demokracie může v různých dobách vypadat odlišně. V začátcích sociálnědemokratického hnutí mělo podobu zakládaní dělnických spolků, které vznikaly z čiré nutnosti zabezpečit základní sociální ochranu.

Později to byly dělnické protesty, jejichž cílem bylo si vymoci zlepšení pracovních podmínek. Nakonec se sociální demokracie postavila do čela kampaně za zavedení všeobecného rovného volebního práva v letech 1905—1907. Stala se její hlavní hybnou silou a toto právo prosadila.

Co znamená aktuální vyjádření onoho realizovat radikální demokracii teď a tady, musí zjistit sami sociální demokraté. To, že nestačí čekat, až budou u vlády, se ukázalo v nedávných volbách. Jednou z odpovědí na tento požadavek může být lepší kampaň, radikálnější hesla či charizmatičtější lídři. Možná by se ale sociální demokracie neměla upínat k tomu, že jedinou cestou, jak prosazovat vizi radikální demokracie, je ovládat exekutivu.

Je spousta jiných možností, jak mohou sociálně demokratičtí politici uplatňovat sociálně demokratické ideje hned a nečekat až někdy možná, jestli vůbec, budou ve vládě. Co třeba zorganizovat velkou kampaň propagující časopis Nový prostor. Třeba s heslem: „Mít svůj prostor“.

Kdyby se do toho zapojila celá stranická organizace, využil se veškerý mediální potenciál, který sociální demokracie má, rozhodně by to mělo jistou váhu. Šlo by o to ukázat, že prodejci Nového prostoru nejsou nikým méněcenným a že sociální demokracie je na jejich straně. A hlavně propagoval by se tak Nový prostor a zvedl se jeho prodej.

Nebo je možné společně s lidmi bez domova zorganizovat nějaké hromadné squattování, kdyby se do něj zapojilo několik sociálně demokratických hejtmanů nebo ústavních činitelů, určitě by mělo svůj vliv. S představou, že je normální, že vlastníci nechají své objekty chátrat, zatímco jiní lidé nemají kde bydlet, by se přece žádný sociální demokrat neměl jen tak smířit.

Našlo by se jistě ještě mnoho jiných aktivit a kampaní, se kterými se dá začít takřka okamžitě. Mohou to být akce jednorázové i dlouhodobé, musí ale přímo v terénu zjednávat pozornost konkrétním lidem a jejich problémům a pokud možno se podílet na zlepšování jejich situace. Jde o to, aby tito lidé nacházeli oporu právě v sociální demokracii, hledali si k ní cestu a ztratili zábrany se v ní organizovat.

Sociální demokracie před sebou může mít ještě mnoho desetiletí úspěšného fungování. Pokud ale nezačne hned teď něco dělat a být v  kontaktu s lidmi a tím, co dnes a denně řeší, její pád do politické bezvýznamnosti je podle mne nevyhnutelný, alespoň na určitou dobu.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.