V těchto magicky teplých dnech zažíváme pozoruhodné lekce z demokracie. Povolební dění v naší nesilnější straně je poučné z mnoha důvodů. Hubené vítězství sociální demokracie a následný pokus o puč ukázaly, v jakých rozporech bytuje česká levice. Po několika letech katastrofálního vládnutí pravice, sociální demokracie nejen nezvítězila přesvědčivě, ale hrozí jí rozklad vyvolaný jejím „mafiánským“ křídlem.

Sociální demokracie, která se mohla jevit jako poslední, sic problematická, leč rozumná představitelka tradiční stranické politiky, se jednou svojí částí ukázala v dosti nechutných barvách. Spřízněnci kmotrů, odchovanci plzeňských práv, ambiciozní funkcionáři kumulující desítky funkcí, lobisti koncernů a především poskoci hradního pána se pokoušejí v přímém přenosu zmocnit nejstarší demokratické strany a svrhnout jejího legitimního předsedu přesně v době, kdy začínají povolebí jednání o nové vládě. Tak destabilizují zemi a poškozují demokracii - a to v době vleklé politické krize.

Proti tomu se přirozeně zvedá odpor. Dříve pasivní voliči ČSSD zaplavují sociální sítě, píší svým politikům a shromažďují se na ulicích, aby podpořili Bohuslava Sobotku. Už to je první pozitivní plod téhle situace. Podporu Sobotkovi a jeho voličům ovšem vyjadřují i lidé, kteří se hlásí k středovému či pravicovému smýšlení. Z jejich strany se jedná o autentický občanský postoj, který je třeba zvláště ocenit. Na demonstraci před pražským hradem jsem potkal voliče Zelených, TOP09 (a zřejmě i dalších stran). To není projev pragmatického spojenectví protizemanovských sil. Aby člověk navštívil akci jiného politického tábora a vyjádřil mu svojí účastí podporu (a de facto tak podpořil Sobotku jako budoucího premiéra), musí být občansky zralý. A v tom je závan naděje.

Poslední roky se totiž zdálo, že žijeme ve světě neslyšících — v zákopech. Levice měla oprávněně dojem, že není slyšet. Že není respektovaná jako plnohodnotný partner. Že její argumety, postoje a vize jsou automaticky podezírány ze spiknutí za zády lidstva a sociální otázka, pro levici klíčová, byla pokládána bezmála za společenskou nezdvořilost. (Obrazem toho byla téměř nulová komunikace pravicové vlády s levicovou opozicí.) Není-li nám nasloucháno, sami přestaneme naslouchat.

A tak větší část demokratické levice víceméně přeslechla i oprávněné obavy nelevicových občanů z působení Miloše Zemana. Respektive své vlastní rozpaky potlačila. Slovy jednoho milého sociologa: neuvědomovali jsme si, jak moc velký je to průšvih. Jistě, Miloš Zeman nespadl z kosmu - je spíše symptomem naší politické a společenské krize nežli její příčinou a bylo to právě ono přehlížení a pohrdání velkou částí obyvatelstva ze strany pravice, které mu umožnilo vyhrát v prezidentských volbách, protože neprivilegované přesvědčil, že bude hájit jejich zájmy. Připočteme-li k tomu ještě nesympatické estetizující kampaně a antikomunistické jančení, pochopíme, proč část levicových demokratů toto nebezpečí podcenila.

A přece při pohledu na počínání Miloše Zemana v delším horizontu se jasně vyjevuje, že odpor liberálů k prezidentovi byl oprávněný. Jeho odpůrci z pravé, středové (a částečně i levé části) politického spektra se nespletli. Miloš Zeman škodí demokracii v této zemi a to prakticky hned od svého nástupu do prezidentského úřadu. Ty tam jsou časy, kdy jsme při pohledu na jeho „šibalství“ mohli sami sebe přesvědčovat, že přes opojení mocí zůstává racionálně myslícím politikem. Byla to chiméra. Jeho kroky nejsou jen nestandartní, především mohou být pro tuto zemi nebezpečné.

Jak jinak interpretovat fakt, že politik, jehož obskurní fan klub získá 1,5 procent hlasů ve volbách, čímž mu občané dají najevo, že o jeho přímé zásahy do politiky nestojí, upeče s partou zrádců puč, který může rozbít sociální demokracii, ohrozit vznik nové vlády a destabilzovat celou zemi (zemi, která se nachází v úděsném stavu už delší dobu). Tajné schůzky v Lánech, zlověstné náznaky v rozhovoru s Moravcem — připomíná to špatný thriller. A nejděsivější na tom je, že vedle bažení po moci může být motivem i čirá msta.

Bohuslav Sobotka stojí Zemanovi v cestě. Je to paradoxní postava. Po slabším volebním výsledku bylo zřejmé, že se haškovci pokusí Sobotku z čela sociální demokracie odstranit (ostatně půl roku bylo patrné, že radši projedou volby než by podpořili svého předsedu a jeho snahy). Nikdo ale neočekával, že to půjde tak rychle a tak odpornou cestou. Míra této zrady a její načasování ovšem možná zradí nakonec pučisty i jejich kmotra v pozadí. Evidentně ani ve snu nepočítali s tak výraznou reakcí občanů.

To je plod pohrdání voliči a pojetí politiky jako jednostranně mocenského mechanismu. Sobotka, autentický sociální demokrat, který možná postrádá jiskřivé charizma, má totiž jednu zvláštní vlastnost: Nejsilnější je v okamžiku, kdy je neslabší. (Tajemná vlastnost.) Podpora, které se Sobotkovi nyní od občanů napříč politickým spektrem dostává, je nejen projevem odporu k haškovsko-škromachovsko-tejcovské prasárně, ale také oceněním politika, který možná není rozeným vůdcem, ale působí slušně, charakterně a konzistentně — je sociální demokrat. (Při vědomí, že je pouze člověkem a politikem — což je vždy situace morálně nejednoznačná.) Sobotka je zárukou, že by vláda vzniklá z  podivného spletence, který předurčily volby, nemusela být katastrofou a pokud puč ustojí, může se stát dobrým premiérem. Jeho klid a smířlivost vyvažované odvahou a neústupností jsou pro rozbouřenou dobu vhodnou charakterovou směsicí. Konečně to, že na sebe nestrhává veškerou pozornost, může být pro demokracii v této zemi hojivé. Možná, že v otřesené době je ideálním leadrem ten, kdo zná důvěrně otřesy sám. Politik, který přežije svůj odstřel, se protáhne skulinou nebytí a získá nečekanou sílu.

Volby, které puči předcházely, přinesly ne-výhru levice, porážku klasické pravice a úspěch nových, politicky spíše nečitelných subjektů. Jejich výsledek přesto nemusí být zoufalý. Nepřítomnost dominantního subjektu a rozdrobenost může symbolizovat skutečnost, že je čas spolu opět mluvit. Vyjednávat. Vést rozhovor. Vzájemně se podpořit. V sociálně a politicky rozdělené společnosti je dialog těch, kteří neabdikovali na prospěch celku nezbytný pro přežití (chce-li zůstat demokratickou). To, že někteří pravicově a středově orientovaní voliči podpořili Sobotku a především jeho rozlobené voliče, je důkazem, že takový dialog možný je. Pochopili, že budoucí podoba sociální demokracie ovlivní osud demokracie jako takové. Solidarizovali se s jinými voliči a nepřímo dali najevo, že demokraté z jiné části spektra, je zastupují. To je nadějné.

Politický boj, který v těchto dnech začíná, není primárně bojem s pučisty nebo se Zemanem. A nejde v něm jen o politický osud Bohuslava Sobotky nebo sociální demokracie. Je to především zápas o společnost, v níž nevítězí brutální intriky a mocenské kartely odcizených elit, nýbrž občané — jejich volby a schopnost se dohodnout.

(Věnováno Mirjam Kubíčkové)