Konaly se volby. Sociální demokracie získala největší počet hlasů i mandátů, i když podstatně méně, nežli očekávala a v něž mohla oprávněně doufat.

Z výsledku voleb je jasné, že sociální demokracii neopustili voliči sympatizující s Milošem Zemanem, ba právě naopak debakl Zemanovců ukazuje, že si jejich potenciální voliči řekli, proč by chodili za kováříčkem, když mohou rovnou za kovářem.

Argumentace, podle níž je ČSSD stranou v rukou Miloše Zemana, ovšem působila i na druhou stranu: odlákala sociální demokracii většinu voličů, kteří se tohoto vývoje obávali. Až deset procent možného volebního zisku tak skončilo porůznu: u Babiše, u lidovců, u komunistů, u zelených či pirátů, někteří se k volbám ani nevypravili.

Výsledek voleb není dobrý, protože nedává možnost sestavit politicky jasně vyprofilovanou vládu: bude nutné tvořit dohodu přes politický střed. Sociální demokracie navzdory svým problémům zůstává stranou se ziskem přes dvacet procent hlasů a čtvrtinou mandátů ve Sněmovně: na české poměry je to lidová strana a vůči společnosti má závazek.

Ten nyní především spočívá v odpovědnosti pokusit se vyjednat co nejlepší vládu s KDU-ČSL a nevyzpytatelným Babišovým uskupením ANO. Jiná realistická možnost se pro ni nerýsovala. A přesně ve chvíli, kdy politická veřejnost má právo od ČSSD očekávat odpovědné počínání ve veřejném zájmu, skupina mocibažných kumpánů vrtošivého hradního pána organizuje ve straně puč.

Hanebnost jejich počínání umocňuje fakt, že vyzývají Bohuslava Sobotku k rezignaci za nepříznivý volební výsledek, který sami svým počínáním zapříčinili. To jim přece nemůže vyjít... Nebo může?

I. Appeasement k ničemu nevede

Česká strana sociálně demokratická se včerejšími událostmi ocitla na hraně propasti. Ve svých stopětatřicetiletých, po většinu času veskrze obdivuhodných, dějinách nebyla tak blízko svému úpadku do bezvýznamnosti nikdy kromě roku 1948, kdy ji Zdeněk Fierlinger vrhl do chřtánu Gottwaldovy KSČ. Povězme bez obalu, že dnešním Fierlingerem, mužem, který v osobním zájmu prodá bratra, natožpak svou stranu, je Michal Hašek.

Včerejší usnesení říká: „Předsednictvo ČSSD vyzývá předsedu Bohuslava Sobotku, aby přijal přímou osobní a politickou odpovědnost za historicky nejhorší výsledek ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR a rezignoval neprodleně na funkci předsedy ČSSD.“

O výzvě se díky politické kompetenci a duchapřítomnosti někoho z přítomných hlasovalo po jménech, takže je známe jedno po druhém. Pro hlasovalo celkem dvacet, proti třináct členů předsednictva ČSSD. Jmenný seznam, jak kdo hlasoval, následuje:

Vlasta Bohdalová ANO

Karel Březina NE

Richard Dolejš NE

Petr Dolínek ANO

Jaroslav Drozd ANO

Richard Falbr NE

Lenka Fojtíková ANO

Alena Gajdůšková NE

Mkichal Hašek ANO

Petr Hulinský ANO

Milan Chovanec ANO

Lenka Kadlecová ANO

Petr Krčál NE

Martin NetolickýANO

Roman Onderka ANO

Hana Orgoníková NE

JiříPetrů NE

Irena RopkováANO

Jiří RozbořilANO

Adam RykalaANO

Zdeněk SeidlANO

Radek ScherferANO

Bohuslav Sobotka NE

Martin Starec NE

Zdeněk ŠkromachANO

Milan Štěch NE

Milan UrbanANO

Jana VaňhováANO

Petr Vícha NE

Václav Votava NE

Markéta WernerováANO

Lubomír Zaorálek NE

Jiří Zimola ANO

O každém ze jmen by bylo možné napsat novelu, prozatím zůstaňme u toho, že na Sobotkově straně je výrazně vyšší výskyt veřejně známých osobností, zatímco Haškovu stranu podpořily převážně představitelé formující se vnitrostranické regionální oligarchie.

Výsledek 20:13 vypadá na první pohled jako jednoznačný. Ale bylo to klasické bojové hlasování: nikdo se nezdržel. Čtyři hlasy naopak, a všechno bylo jinak.

Tu si připomeňme jeden podstatný detail: po sjezdu nastala situace, kdy Ústřední výkonný výbor volil deset členů předsednictva. Podle zasvěcených měl Bohuslav Sobotka tehdy ještě sílu na to zvolit pouze sobě loajální osobnosti. V zájmu udržení tak zvané stranické jednoty, která ovšem už tehdy byla pošetilou iluzí, se ale dohodl s Michalem Haškem, že každý navrhne pět „svých“.

Pointa? Dva ze Sobotkovy kvóty ho nyní podtrhli. Berme to jako poučení pro všechny budoucí politické lídry: jistě nemá smysl vyvolávat zbytečné konflikty, ale k cíli nikdy nelze dojít appeasementem.

II. Co provedl Michal Hašek, obrátí se i proti němu

Michal Hašek se pustil do podniku, kterým se diskvalifikuje. Zřejmě nedosti doceňuje, že lidé nemají rádi zrádce. Jeho nynější počínání nemůže být sympatické ani podstatné části sympatizantů prezidenta Zemana. A vzbuzuje pohrdání všech ostatních.

Připusťme, že by mu možná jeho manévr mohl vyjít, kdyby ČSSD byla silnější a mohla uspořádat poměry ve Sněmovně podle svého. Jenomže svou snahu škodit ČSSD přehnal: levicová většina nevznikla.

Kdyby měl moc, možná by s ní svedl zacházet tak, aby to všem vytřelo zrak a odpustili by mu i to, že se zachoval křivě jak Sovětský svaz. Mohl by rozdávat funkce, nečekanou velkorysostí konejšit kritiky.

ČSSD takovou sílu ale nemá. A tím, co nyní provádí, se jí i teoretická naděje na podíl na moci silně vzdaluje. Andrej Babiš a Pavel Bělobrádek by museli být blázny, kdyby šli s ČSSD v tomto stavu do koalice. A jiné potenciální koaliční partnery ČSSD nemá. Zato ANO i KDU-ČSL jsou ve výhodnějším postavení: obě mají i jiné možnosti.

Hašek a jeho spojenci tak svou lačností po osobní moci znova připravují ČSSD o možnost vstoupit do vlády. Lze doufat, že ČSSD, která se posud vždy chovala v základních věcech jako kompetentní politická strana, jim to na sjezdu spočítá.

Zde je třeba se dotknout osy Haškových manévrů. Idea opřít se politicky o Miloše Zemana je z více důvodů pošetilá. Představa, že jako prezident má za sebou zvláštní sílu, či že když vyhrál přímou volbu, stojí za ním většina společnosti, se čím dál tím více vyjevuje jako fatálně mylná.

Pravda je taková, že za Milošem Zemanem stála čtvrtina voličstva v prvním kole prezidentské volby. Všechny hlasy, které získal navíc v kole druhém, byly hlasy motivované vcelku srozumitelnou hrůzou, že by se českým prezidentem stal Karel Schwarzenberg.

Jenomže způsobem výkonu prezidentské funkce Zeman nezískává spojence — i když by to bylo možné! — avšak především nepřátele. Chová se jako zlý, mstivý dědek a většina společnosti v něm čím dál přesvědčeněji vidí právě to.

Ne tak Michal Hašek, Jeroným Tejc, Milan Chovanec, Zdeněk Škromach a Jiří Zimola. Tím ovšem prozrazují povážlivě povadlý politický instinkt. Jak se jim to mohlo stát? Těžko dospět k jinému závěru, než že jim lačnost po moci zatemnila mysl.

Nejenom že jsou pučisty, ale už v této fázi působí spíše jako své vlastní karikatury: připomínají hlavní postavy Havlovy hry Spiklenci, kteří organizují puč v touze uchránit zem před pučem — svým vlastním.

Co se totiž stane? Mohou se sice po boji — Sobotkovi přiznejme, že se třeba mýlil, ale rozhodně nyní nehodlá prodat svou kůži lacino — zmocnit vedení ČSSD. Stranu tím však fatálně oslabí. Její nejméně třetina stojící za lidmi jako Zaorálek, Špidla, Dienstbier bude v odhodlané opozici.

A pokud jde o parlamentní politiku: všem svým protivníkům usnadní roli. Jestliže Andrej Babiš či Pavel Bělobrádek sdělí, že se stranou, která je loutkou v rukou Miloše Zemana, do koalice nepůjdou, budou v tom mít podporu zásadní většiny svého voličstva i politické veřejnosti.

Pak budou dvě možnosti: buď přece jen vznikne koalice ANO, KDU-ČSL, TOP 09, ODS, anebo se bude jednat pouze o koalici ANO, KDU-ČSL, kterou budou dvě zbývající pravicové strany tolerovat: se srozumitelným argumentem, že tím chrání zem před nemístným Zemanovým vlivem.

A konečně, i kdyby nastala jednání ČSSD, ANO, KDU-ČSL, nenašlo by se v klubu ČSSD jedenáct poslanců odhodlaných prostě koalici vedenou zrádcem Haškem nepodpořit? Myslíme, že spíše našlo. Rozpad ČSSD po roce 1989 ještě nikdy nebyl tak blízko.

III. Ani Bohuslav Sobotka neobstál, ale je třeba za ním stát

Nepochopitelný, v důsledku sebevražedný manévr Michala Haška a jeho kamarily, nemůže nakonec zakrýt fakt, že ani Bohuslav Sobotka neobstál: tak dlouho se snažil jako Dubček ukonejšit Brežněva, až mu pod okno přijely tanky. Berme jeho příběh jako výstražnou lekci, že appeasement v politice prostě nefunguje.

Mnohokrát měl možnost svést se svými protivníky souboj v mnohem výhodnějším terénu: mohl tvrdě vystoupit proti zemanovcům už před prezidentskou volbou a zkřížit jeho cestu na Hrad, obratněji se mohl zachovat před druhým kolem prezidentské volby, daleko rázněji mohl vybojovat ostravský sjezd, nepochybně měl do boje vyrazit po jeho konci — například v již zmíněné dovolbě předsednictva — a poslední šanci měl ve volební kampani, kterou mohl pojmout mnohem ofenzivněji.

Ve volebním výsledku ČSSD se odráží fakt, že i sama kampaň byla prodchnuta sebezničující smířlivostí vůči neloajálním členům vedení ČSSD. Snad některé věci nešly udělat jinak, ale v kostce Sobotku zradila představa, že se bude možné s Haškem a jeho spojenci nějak dohodnout.

Haška ale pohání nezkrotná lačnost po moci. Chápal, že kdyby se sociální demokracie nyní dostala k vládě, mohla u ní zůstat déle než jedno období. Sociální demokracie — ať už vedená Sobotkou nebo Haškem! — by totiž v základních věcech skutečně začala většině lidí zlepšovat podmínky k žití. Po sedmi letech pravice to snad ani nejde jinak.

Jenomže kdyby vcelku úspěšnou sociální demokracii vedl Sobotka, nebyl by důvod nic ve vedení měnit: a žádná Haškova éra by vůbec nemusela přijít. Proto — a jen proto — se rozhodl upřednostnit svůj osobní zájem před zájmem obecným i zájmem celku své strany.

Sociální demokracie stojí nad propastí. Ohrožuje ji fakt, že zatímco v centrální politice byla dlouhé roky v opozici, v mezičase sílily regionální struktury ovládající krajská zastupitelstva. Je veřejným tajemstvím, že mnohé z nich se v principu neliší od korupčně-klientelistických struktur, které již v podstatě zahubily ODS.

Pokud nyní ČSSD ovládnou lidé jako Hašek, Bortel, Hulínský, Rykala, Zimola, přivodí to její konec mnohem rychleji než si tito páni s mozky zastřenými touhou po moci představují. A je osudovou chybou politiků, kteří v sobě jistě měli potenciál na víc, jako je Jeroným Tejc či Milan Chovanec, že je nyní podporují.

Bohuslav Sobotka nedokázal těmito úskalími stranu provést. Ale nyní si prozatím počíná přesně: bojuje, neprchá, neztrácí kontakt s protivníkem. V tom je třeba za ním stát. Pokud ho ÚVV neodvolá, měl by stůj co stůj dovést stranu do sjezdu a tam podpořit co nejlepšího svého nástupce.

Tím samozřejmě nemůže být nikdo ze zrádců. Příštím předsedou ČSSD se musí stát někdo jako Lubomír Zaorálek. Straně jinak hrozí rozkol, či úpadek do bezvýznamnosti pod vedením nedůvěryhodných šíbrů. A republice éra populistů.