Voliči znechucení třemi roky tragické vlády pravicovo-populistických stran měli prakticky na výběr tři varianty řešení. V rámci tradičního měnění pravolevého kyvadla mohli zvolit tradiční parlamentní opozici — tedy sociální demokracii a KSČM, Tyto strany by v otevřené koalici či spíše nepřímé kooperaci přehodily výhybku doleva.

Za druhé mohli volit obsahové mimoparlamentní strany, které nabízely alternativy založené na hodnotovém a obsahovém vymezení vůči současné vládě. Mezi ně se řadila Strana zelených, Pirátská strana, hnutí Změna, ale i jasně hodnotově ukotvená Strana svobodných občanů, jež byla obsahovou alternativou pro znechucené voliče pravice.

Jak se ukázalo, nespokojenost a frustrace ve společnosti je příliš palčivá na to, aby jednoduše fungovalo první řešení. Zvlášť v kombinaci s trudně polomafiánskou realitou ČSSD a neuvěřitelně unylou a nekonfliktní kampaní obou opozičních stran. Ty jakoby čekaly, že jim vítězství bez námahy spadne do klína. Zcela promarnily možnost tvrdě se vymezit vůči bývalé vládě a udržovat v paměti všechny její kiksy.

Druhé řešení kladlo mnohem větší nároky na voliče, kteří by se namísto jednoduchých hesel museli soustředit na obsah. Významnou roli jistě sehrálo i to, že obě nejdůležitější alternativy (SZ a Piráti) jsou stále chápány jako úzce zájmově orientované, tu na (dnes navíc silně nepopulární) ekologii, tu na volné sdílení a svobodný internet. Z této škatulky se jim nepodařilo vymanit ani navzdory solidní kampani.

U voličů tak zvítězilo řešení třetí. Volba nových, narychlo splácaných stran, jejichž hodnotový obsah neznají nejen voliči, ale ani sami kandidáti. Dva miliardáři, schopní zacinkat měšci, nakoupit pár přitažlivých osobností a zafixlovat předvolebními průzkumy získali podporu čtvrtiny voličů.

Ukazuje to na festovní zakořenění neoliberální mantry, podle níž ten, kdo si umí vydělat (jedno jakým způsobem), je schopný podnikatel, a bude tedy i schopný a užitečný politik. To, že jakákoli praxe (Václav Fischer, Vít Bárta) tuto víru rozšlapává, zatím stále voličům příliš nevadí. Je ale také faktem, že onen tekutý voličský hněv lépe kanalizuje kvalitní PR a frázovitý program, který nikoho nedráždí.

Obavy, jež mnozí zmiňovali již po úspěchu Věcí veřejných a TOP 09, tedy že si oligarchové mohou kupovat volební vítězství stejně jako vajíčka na trhu, se opět potvrdily a ukazují na zásadní a kriticky nebezpečnou hrozbu pro demokratické fungování společnosti.

Z toho pohledu se jako nejpozoruhodnější posun víkendových voleb ukazuje fakt, že KSČM lze jasně zařadit mezi čitelné a jednoznačně systémové strany. Komunisté mají jasně definovaný a v principu sociálnědemokratický program, dlouhodobě vystupují jako seriózní parlamentní hráč bez výstřelků a především mají na Českou republiku poměrně demokratické vnitřní struktury. Na tuto svoji „systémovost“ také KSČM ve volbách doplatila, jelikož oněch 25 % frustrovaných voličů nedalo svůj protestní hlas jí, ale novým stranám oligarchů.

Je nanejvýš na čase, aby si tento fakt uvědomily vedle voličů i seriozní strany jako KDU-ČSL, Strana zelených i nezanedbatelná část ČSSD, a začaly s ní jednat jako s jakoukoli jinou stranou. Ke stejnému závěru by konečně měli dospět i guruové našeho mediálního rybníčku.

V KSČM ohrožení pro tento systém skutečně nespočívá. Mnohem větší nebezpečí představuje výroba stran oligarchům na zakázku. Můžeme se jen tázat, jestli v příštích volbách dojde na Bakalu, Kellnera, nebo rovnou na celé korporace, které takto budou investovat a pojišťovat si své zájmy. Aby nám tu za pár let nekandidovalo Monsanto.