Malé strany mají svůj význam. Nabízejí se voličům, kteří nemají rádi davy a soustředí se spíš na menšinová témata — sociální, enviromentální, etická… Užitečné bývají i při vyvažování, korigování vládních koalic. A protože se stále ještě demokratickým pořádkům učíme, patří malé strany do Parlamentu i do vlády.

Ale. Musí jít o strany, za kterými jsou srozumitelné hodnoty a konzistentní program. Strany, které nemají svoje priority postavené na hlavu. Strany, které dýchají se zdejší společností, ale zároveň které každé ráno nesliní prst, odkud fouká vítr.

Důležitá je také jejich sehranost, personální stabilita. Když se zblázní pár horkých hlav ve velké partaji, dříve nebo později jsou zchlazeny. Dojde-li k tomu v malé straně, dochází k turbulencím, frakčním bojům, štěpení.

Ukázkovými zajíci v pytli byly Věci veřejné. Letos jejich roli převzal Úsvit přímé demokracie a Strana práv občanů — Zemanovci. Otazníky se vznášejí i nad hnutím ANO a projektem Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové. Formace senátora Okamury útočí na naši první signální. Kde se vzala, tu se vzala, ale až uspěje, bude všechno jinak.

Podobně se tváří i Andrej Babiš. Na rozdíl od Okamury ale za sebou shromáždil několik respektovaných osobností, které by se snad k žádným antisystémovým vylomeninám nepropůjčily.