Většina českých voličů spadá do jedné ze tří kategorií. První volí určitou stranu, děj se co děj (typicky KSČM, dříve i ODS); druzí téměř automaticky volí toho, kdo je zrovna nejvíc vidět (včera Bártu, dnes Babiše); třetí — říkejme jim třeba političtí puristé — hlasují pro toho, kdo do puntíku splňuje jejich velmi přísné představy. Tedy — dejme tomu — předevčírem pro Stranu zelených a dnes pro Změnu.

Bylo by chybné voliče druhého a třetího typu ztotožňovat. Navenek se projevují stejně: věčným putováním od jedné strany k druhé. Jejich motivace je však protikladná.

Voliči druhého typu hlasují pro stranu, kterou zdánlivě nejlépe znají (a proto jí důvěřují). Toto zdání vzniká jednoduše: daná strana má všude billboardy; a to proto, že na ně má nejvíc peněz.

Nerad bych kohokoliv urazil; nicméně jsem přesvědčený, že řada voličů Věcí veřejných nebo ANO neprovede ani tuto prostinkou úvahu. Natož aby se zamysleli nad tím, kde mimoparlamentní strana tolik peněz vzala a zda je pravděpodobné, že by je utrácela z altruistických pohnutek.

Voliči třetího typu naopak o politice přemýšlejí a často o ní i mnoho vědí. Ne vždy jí ovšem rozumějí. Někteří například mají naprosto přemrštěné představy o tom, čeho může malá strana dosáhnout. Asi jako kdyby si někdo myslel, že Svaz českých filatelistů dovede zařídit, aby Česká pošta zvýšila tržby o dvacet pět procent, otevřela padesát nových poboček a okamžitě přestala používat známky se Zemanem.

Hyperkritičnost politických puristů se leckdy zvrtne v pravý opak: podlehnutí očividným iluzím. Před posledními volbami se někteří z nich nechali zlákat na kandidátky Demokratické strany zelených, která se tehdy prezentovala jako čistší a levicovější verze Bursíkových zelených. Ve skutečnosti se od počátku jednalo o bezideové účelové uskupení; letos DSZ kandiduje společně s bobošíkovsko-klausovským blokem Hlavu vzhůru.

Dnes se zase mezi zastánci „nové levice“ rozmáhá nekritický pohled na ČSSD. Před časem o tom výstižně psal Ondřej Slačálek (Vůle k iluzi, DR). Při četbě některých příspěvků na Deníku Referendum se i mně zdá, že jejich autoři mají patrně na mysli nějakou jinou ČSSD, která doposud není zanesena na žádné politické mapě.

Další důvod, proč nelze lpět na naprosté ideové čistotě, je český parlamentní systém. Ten matematicky vzato funguje nejlépe, když každá strana dokáže utvořit koalici s kteroukoliv jinou.

To pochopitelně z programových důvodů nelze. Ale pokud by si ČSSD zakázala spolupráci s komunisty, zemanovci, pravicovými stranami i nesystémovými uskupeními (ANO, Úsvit), žádnou vládu by neutvořila.

Je tedy zapotřebí ubrat na politickém purismu, tím nebo oním směrem. Osobně by se mi z vyjmenovaných možností nejvíc zamlouvala spolupráce s demokratickou pravicí, nejlépe umírněnou (KDU-ČSL).

Současná ČSSD má odlišné preference, a proto se chystá na spolupráci s komunisty. V krajích si ji už vyzkoušela. Nicméně spolupráce s KSČM na celostátní úrovni by znamenala zlom — symbolický a patrně i reálný.

Nesouhlas s takovým povolebním uspořádáním se opírá o dobré důvody a nelze jej odbýt souslovím „primitivní antikomunismus“, ze kterého se v diskusích na Deníku Referendum už stává klišé. Na druhou stranu není na místě variantu vlády ČSSD s podporou KSČM démonizovat. Koaliční matematika je totiž neúprosná.

Ze stejného důvodu ale odmítám zpětně démonizovat vstup Strany zelených do Topolánkovy vlády. Bezpochyby šlo o vážnou politickou chybu. Někteří levicoví kritici však v tomto kroku vidí jakýsi pád do inferna, odkud by zelené mohl vyvést jen nějaký spasitel, nejspíš Matěj Stropnický.

Dalším rysem politického purismu je totiž emblematizace vybraných osobností, a to obvykle odmítavá. Dva nejčastější názory o zelených, které jsem dlouho slýchal, byly „nemůžu vás volit kvůli Bursíkovi“ a „nemůžu vás volit kvůli Stropnickému“.

Odchod Martina Bursíka Stranu zelených definitivně znechutil pravicovým puristům, ale levicové puristy neukonejšil. Kupříkladu Jakub Patočka zeleným vytýká, že „nejúspěšnější komunální politici s levicovým profilem skončili na kandidátkách... hluboko vzadu jako Matěj Stropnický“ (Pět a půl procenta pro Stranu zelených, Změnu a Piráty. Dohromady, DR).

A realita? Na pražské kandidátce zelených je Stropnický sedmý. Kupodivu zrovna Patočka, který v iniciativě Volím ČSSD. A budu kroužkovat! zdůrazňuje genderový princip, opomíjí, že na pražské kandidátce SZ se pravidelně střídají muži a ženy.

Fakticky (tedy z mužů) je Stropnický čtvrtý; předběhli ho jen předseda strany, ředitel Prague Pride a jiný úspěšný komunální politik s levicovým profilem. Dá se tedy skutečně tvrdit, že se ocitl „hluboko vzadu“? Sám Stropnický ostatně na svém facebookovém profilu podotýká, že „od tehdy, co se voliči naučili kroužkovat, všechna místa jsou stejně volitelná“.

S Patočkou naopak souhlasím, že Strana zelených a Změna (a případně i Piráti, ačkoliv ti se programově odlišují) „svou neschopností dojednat společný postup prokazují politickou nezralost“. S tím souvisí i odchod některých výrazných osobností — Patočka zmiňuje Martina Marka — od zelených do Změny.

Dodal bych ale, že vedení Strany zelených naopak projevilo politickou zralost tím, jak uměřeně celou věc komentovalo: „Vzhledem k programové blízkosti se... obě strany rozešly s přáním spolupráce v dalším období.“

Insideři a političtí puristé namítnou, že takhle to přece vůbec nebylo, a začnou veřejně se všemi podrobnostmi rozpitvávat, jestli neúspěch jednání zavinil spíš Liška, nebo Korytář. Lpění puristů na naprosté čistotě a transparentnosti totiž ledaskdy končí u propírání všemožných osobních špinavůstek. Je to paradoxní, ale zákonité.