„Až vystoupím ze všech svých těl, pochopím, že nepřítel, ať už chtěl anebo nechtěl, nejlepší byl učitel,“ zpívá v jedné své písni Radúza a má pravdu. Zdvořilí přátelé nám obyčejně nevmetou do obličeje ty nejbanálnější a nejdůležitější pravdy o tom, jak působíme zvnějšku. Nepřátelé nám je řeknou. S gustem. A výstižně. 

Ze svých těl nikdy nevystoupíme. Ale trocha nadhledu neškodí. Většinou si snadno vymyslíme dost obran, abychom si z toho, co řekli, nemuseli nic odnést, dost důvodů pro tvrzení, že nepřítel je dostatečně ošklivý, zlý a špatný, než abychom se tím, co řekl, museli zabývat. Ano, Joch je představitel reakčních postojů, obhájce mučení a mainstreamizátor mnoha nepřijatelných názorů. 

Rozhodně není bojovníkem „s nacionalismem, autoritářstvím, xenofobií a populismem“, jak o něm kdovíproč tvrdí Jiří Pehe: „Joch a další konzervativní intelektuálové bojovali se stejnými nešvary na pravici“, jako my na levici. Polovinu z těchto „nešvarů“ přitom sdílejí, a nacionalismus a xenofobii pouze povýšili na nadnárodní, „civilizační“ úroveň, vymáhají loajalitu k Západu a jsou xenofobní například vůči muslimům. To ale neznamená, že se z jeho kritiky nemůžeme poučit.

Radikální a liberální levice z okruhu Deníku Referendum, ProAltu a podobných iniciativ přispěla k diskreditaci Nečasovy vlády a k většímu ohlasu myšlenek toho, co můžeme velmi volně nazvat „novou levicí“. Přispěli jsme k vyjádření veřejného nesouhlasu s různými kroky vlády — od jmenování Jocha poradcem premiéra pro lidská práva až po penzijní reformu.

Naopak prezidentský kandidát podporovaný větší částí okruhu DR, Jiří Dienstbier, propadl a strana, do níž vložila řada autorů DR mnoho nadějí, se patrně mění v úslužný nástroj prezidenta Zemana. S trochou nadsázky můžeme říct, že jsme od roku 2010 kmitali a sázeli — sklidil ovšem někdo jiný. Zeman je z řady důvodů velice nevábný, nyní ale dokázal povalit Kalouskovu garnituru a realizovat to, po čem liberální levice tři roky marně volala.

V tomto kontextu nám Roman Joch připomíná, že:

-představa předzjednané harmonie masových stran staré levice a liberálních hodnot je mýtus, v některých zemích včetně těch postkomunistických jsou strany staré levice naopak hodnotově konzervativní; v takových zemích zbývá liberální levici smutná pozice mezi konzervativní levicí a liberální pravicí: „sdílet s těmi prvními ekonomické názory a s těmi druhými společenské postoje a životní styl“.

-„nová levice“ je „esteticky a kulturně elitářská“ a cizí většině společnosti, s níž jako „inťouši“ nejsou její příslušníci schopni ani komunikovat, ocitli jsme se proto v pozici „generálů bez vojska“.

-naděje vkládané liberální a radikální levicí do předáků sociální demokracie si tito lidé nezaslouží ani pro své politické postoje, ani pro své politické schopnosti: „nechápu, co vidí na Sobotkovi. Dienstbier je alespoň autentický, ale Sobotka má vzezření, mluvu, manýry, vystupování a oblékání subalterního bankovního úředníka od přepážky. Umíte si ho představit v čele Indignados či Occupy Wall Street? Já ne. Zato si umím velice dobře představit stranu, na kterou by se postavil v případném sporu Occupy Wall Street s Wall Street — no, Wall Street, pochopitelně.“

Můžeme polemizovat o jednotlivostech. Můžeme se přít o tom, zda Jochův obraz „nové levice“ jako elitní a elitářské neodpovídá (jako ostatně většina reálií v jeho textech) spíše americké než české společnosti. Můžeme se ptát, zda v českém prostředí nejsou v elitě přítomné spíše neoliberální či různé autoritářsky konzervativní názory, zatímco kulturní preference vlastní nové levici nepatří spíš k sebeuvědomování nižších středních vrstev. S tím souvisí i fakt, že pravice není ani zdaleka tak liberální, aby se dalo říct, že s ní „nová levice“ sdílí „společenské postoje“ (nemluvě o životním stylu).

V jednotlivostech může být pohled zvnějšku křivý — a zpravidla takový bývá. Je pak snadné přehlédnout, v čem nám takový pohled může odhalit, co nevidíme. Dosavadní reakce na Jochův článek působí spíše jako obrany takových vlastních slepých skvrn.

O jaké slepé skvrny se jedná? V linii, která se v DR zřetelně objevuje (v rámování témat, společných prohlášeních autorů a článcích, které udávají tón) a nejvýrazněji byla přítomná v kampani za Dienstbiera prezidentem, je dle mého názoru základním problémem jakýsi špatný kompromis mezi utopií a realismem — kompromis, který si bere to horší z obou.

Vybrané cíle nejsou ani prakticky dosažitelné, ale zároveň ani nemají radikalitu a přitažlivost utopií. Jsou plně kontaminovány instrumentální racionalitou charakteristickou pro realismus, není na nich nic, co by skutečně měnilo pravidla hry stávajícího systému — a zároveň jsou nedosažitelné jako utopie.

Nadějemi, které by byly adekvátní zásadní společenské změně, obdařuje Jakub Patočka a jeho přátelé tu Stranu zelených, tu sociální demokracii a jmenovitě Sobotku, Špidlu a Dienstbiera. Ještě nikdy tato sázka nevyšla, to ale nevadí. Stačí rok dva počkat a přijde jiná zázračná naděje.

Až budeme všichni moderní

Druhou slepou skvrnou je ideologie postkomunismu, kterou ve své odpovědi Jochovi krásně demonstroval Jiří Pehe, který ostatně patří mezi autory, kteří používají odkaz k postkomunistické situaci jako univerzální vysvětlení problémů české společnosti. Podle článku Jiřího Pehe nemá rozpor mezi liberálními a konzervativními hodnotami „s levicí a pravicí… skoro nic společného… dělící čára nevede mezi pravicí a levicí, ale spíše mezi postkomunismem a demokratickou modernitou“.

Jinými slovy — důležité nejsou politické rozpory, ale zkrátka to, že je společnost zaostalá. Až se zmodernizuje, rozuměj až dosáhne toho, co je „demokraticky moderní“, tedy „normální“ „na Západě“, většina našich problémů pomine — mimo jiné rozkvete levice, která ztratí svou jevovou konzervativní podobu a dostane se ke své liberální podstatě. My ještě ne, ale naše děti už určitě budou žít v post-postkomunismu…

Postkomunistická diagnóza byla už podrobena velmi přesvědčivým kritikám (viz esej Pavla Barši Jak zabít sen a kniha Borise Budena Konec postkomunismu). Celá tato představa komicky opakuje pokrokářský jazyk komunistů a stojí na předpokladu, že problémy spojené s pozůstatky minulosti, které nás odlišují od Západu, jsou důležitější než problémy, které nás se Západem spojují. Lze si představit, proč bylo toto tvrzení přesvědčivé v prvních letech po roce 1989. Nejpozději od krize 2008 (patrně ale mnohem dříve) je ovšem přece evidentní, že hlavní problémy se Západem sdílíme.

A navíc — neexistuje žádný Západ obecný, který by disponoval jakousi obecnou modernitou, bez lokálních pozůstatků jejího probojování. Kde přesně to je, ta „demokratická modernita“? Představuje ji italská míra korupce, nebo španělská nezaměstnanost mladých? Je vzorem liberální levice německá sociální demokracie, z níž vzešel islamofob Thilo Sarrazin?

Ve Velké Británii mají polostátní církev a královskou rodinu (je to spíš roztomilé, pokud jsme tedy nežili v celkem nedávných dekádách v Severním Irsku, ale moderní to tedy není ani zbla), v USA kastovní systém zdravotnictví. Všude mají svoje problémy, vesměs hlubší než ty „postkomunistické“. I u nás je podstatnější nezvládání rostoucích sociálních rozdílů než všechny myslitelné problémy, které lze spojit s „postkomunismem“.

Postkomunistická diagnóza v sobě obsahuje paradox — udržuje stav, proti němuž brojí, reprodukuje přesně tu situaci, z níž by nás chtěla osvobodit. Je sebenaplňujícím proroctvím: zdůrazňováním místních specifik nás vzdaluje od debat na Západě, do něhož by nás údajně chtěla přivést. Uzavírá nás do řešení našich údajně výlučných, místních problémů. Pod praporem pozápadňování představuje ve skutečnosti provincialismus.

Opravdu není žádná alternativa?

Intelektuální důsledky tohoto provincialismu skvěle popsal Buden — je-li naší rolí pouze se „modernizovat“, tedy dohnat západní vzory a dosáhnout jejich úrovně, není vlastně co v našem kontextu vymýšlet, je třeba pouze učenlivě napodobovat. Rétorika postkomunismu tak znamená zákaz tvůrčího politického myšlení v duchu fukuyamovského triumfalismu, ideologického odrazu konce studené války: nenamáhejte se, nic lepšího než liberální demokracii s volným trhem nevymyslíte.

Zdá se, že Pehe tuto myšlenku přijímá, když se snaží Jochovi vysvětlit, že mezi pravicí a levicí nejsou vážné rozdíly. „Liberální ekonomické reformy zaváděla jak pravice, tak levice. V pohledech na tržní hospodářství se liší, jen pokud jde o míru sociální solidarity a míru regulace.“ Pravicový intelektuál Joch by to měl pochopit a přestat se podle Peheho do levicových intelektuálů tak ošklivě ironicky trefovat. Vítej bratře, i ty se tak jako my snažíš „oplodňovat politiku hodnotami“. Jde nám přece o to samé, lišíme se jen v otázkách míry.

Jedná se o zbožné přání, které je součástí hluboké krize politiky. Podstatná část levice se od pravice neliší pouze „pokud jde o míru“ solidarity a regulace, ale zásadně — v celkové vizi. Velká část levice hodné toho jména usiluje o různou podobu demokratického socialismu. Roman Joch naproti tomu dává před demokratickým socialistou Allendem přednost pravicovému diktátorovi Pinochetovi.

Představa o modernizaci vytěsňuje hledání alternativ — nepřipomněla ale krize kapitalismu dost jasně, že právě debata o alternativách, nikoli jen o „míře“, je akutně zapotřebí? Nepotřebujeme namísto toho, abychom ujišťovali Jocha, že nám jde tak jako jemu o „hodnoty“, hledání toho, jaké hodnoty to jsou — zda jde skutečně o liberální sociální stát, anebo o demokratický socialismus či o nějakou novou alternativu, pro niž ještě nemáme pojmenování?

Kýč jménem Dienstbier

Po porážce Jiřího Dienstbiera v prezidentské volbě se mezi autory Deníku Referendum začala projevovat mentalita, kterou lze trochu ošklivě shrnout slovy: Jsme vlastně tak trochu lepší než společnost, než realita, kterou jsme se snažili ovlivnit. Připomínalo to slova Bertolta Brechta, který roku 1953 vyzval ústřední výbor východoněmecké státostrany v reakci na usnesení, že lid zklamal jeho důvěru, aby lid rozpustil a zvolil si nový.

Absurdní druhé kolo voleb se jevilo jako zasloužený trest národu, kterému nebyl dost dobrý kandidát liberální levice. Těžko si šlo představit něco odpornějšího, než souboj prázdného „knížete“, který fungoval jako symbol, že identifikací s ním budou jeho voliči patřit kamsi nahoru, mezi „TOP“ lidi, a islamofobního agresivního individualisty Zemana, jehož volba znamenala zároveň redefinici české levice. Oba velmi pravděpodobně se špinavým, korupčním kapitálem v zádech. Působí dost troufale to říct, ale oba dva muži, kteří vybudovali na svém kultu osobnosti dvě politické strany, na rozdíl od Dienstbiera do druhého kola prezidentské volby patřili.

Je-li prezident (naneštěstí) silně personalizovaná funkce, oba nabídli jasný, srozumitelný a svým způsobem silný životní příběh. Oba nabídli přinejmenším něco k identifikaci. Co nabídl Dienstbier? Ad nauseam jsme si mohli číst na Deníku Referendum nejrůznější projekce nejneuvěřitelnějších nadějí na novou a lepší politiku.

V dost tupé kampani se ale Jiřímu Dienstbierovi podařilo sdělit společnosti v podstatě jen toto: Dobrý den, jsem slušný a nekradu. Trochu málo. Navíc ani toto málo není příliš věrohodné v situaci, kdy Dienstbier už v minulosti posloužil jako volavka těm, kteří kradou, a jeho prezidentská kampaň byla financována stranickými miliony, o jejichž čistotě je těžké si dělat iluze.

Nemusíme souhlasit s tím, že volič levice nutně Zemana „miluje“, jak tvrdí Joch, za to, že ukázal liberálně levicovým elitářům, nejsme na americkém Jihu a Praha není New York. Jisté je, že Zeman přišel s přesvědčivější nabídkou a silnějším příběhem.

Jaký byl vlastně příběh Jiřího Diensbiera? Dozvěděli jsme se, že léta dělal — advokáta. Tedy povolání, které pro levicového voliče těžko může být neutrální, je jednou z klíčových instancí třídního rozdělení společnosti. Advokát prodává schopnost práce se zákonem (který nominálně platí pro všechny stejně) těm, kteří si to mohou koupit. Zaručuje tedy faktickou nerovnost v přístupu k právu na základě majetku.

Nechci paušálně mluvit o celém advokátském stavu. Jistě jsou advokáti, kteří vedle své běžné praxe pomáhají znevýhodněným. Jejich role je o to důležitější. Až bude někdy někam kandidovat třeba Pavel Čižinský nebo Pavel Uhl, bude za nimi úctyhodná historie důležitých kauz, právě tak jako je za některými jinými advokáty. Nevím, zda má za sebou podobnou úctyhodnou historii bývalý Čalfův koncipient Dienstbier. Rozhodně jsme se o ní před volbami nic nedozvěděli.

Mnozí autoři z okruhu Jakuba Patočky investovali mnoho energie do přesvědčování, že zvolením Dienstbiera by nastal nový, lepší věk v české politice. Ti stejní lidé nás druhdy přesvědčovali o podobné epochální změně, již měla přinést Strana zelených, dnes nás přesvědčují o významu obrany Sobotkovy ČSSD před uchvatitelem Zemanem…

Celé je to ale píseň odcizení. Proč se angažovat a spojovat příliš mnoho nadějí s volebním spektáklem, který rozhodují spíše stovky než desítky milionů na kampaň (a který tedy nemůže být demokratický)? Proč zachraňovat (navíc silami, které na to evidentně nestačí) zkorumpovaný moloch jménem Česká strana sociálně demokratická, který měl vždy problém přesvědčit, že je sociální demokracií, a dnes má navíc se vznikem alternativního mocenského centra v krajích problém přesvědčit i o tom, že je stranou? Nemáme vlastní a zajímavější možnosti aktivity? Nedokážeme místo myšlení za druhé myslet a jednat za sebe?

Od snu k hnutí

K nelichotivému portrétu liberální levice od Romana Jocha bychom mohli leccos doplnit. Třeba: Hodně píše, málo koncepčně diskutuje. Má často humanitní vzdělání, takže má sklon vyplňovat mezery v argumentaci rétorikou (i když Jocha, který je v tomto mistrem, nepředčí). Je reakční (v situačním slova smyslu) a obranářská — tu brání „sociální stát“, tu „parlamentní demokracii“.

Vlastní témata příliš nevidět. Pak se samozřejmě diví, že sociální stát i parlamentní demokracie si najde přesvědčivější obránce, takové, pro něž nejsou jen východiskem z nouze a náhražkou za vlastní program a identitu.

Liberální levice je také ukřivděná. Neustále jí někdo ubližuje, nejčastěji zlé stvoření jménem pravicová hegemonie. Podívejme se na Romana Jocha — stál proti stejně mocné hegemonii liberálních hodnot, vůči níž musel vypadat jako návštěvník z Marsu (či spíše z prostředí amerických ultrakonzervativních think-tanků) a dokázal své názory prosadit natolik, že o něm dokonce i Jiří Pehe mluví jako o úctyhodném bojovníku za hodnoty. Možná uspěl i proto, že tolik nefňukal.

Bylo důležité bránit sociální stát — ani ne tak pro něj samotný, jako proto, že útok na něj představoval prohlubování sociálních nerovností. Naopak nedává valný smysl bránit „parlamentní demokracii“ stranických oligarchií před „prezidentským systémem“. Levice hodná tohoto jména by měla spíš upozorňovat na nedemokratičnost obou uspořádání, na to, že demokracie by neměla být formou elitářského „PR orientovaného na voliče“ a neměla by mít pořizovací náklady v řádech stovek milionů na kampaň.

Kde jsme mohli být, kdybychom místo tématu „Dienstbier for president“ koncepčně zpracovali třeba téma dluhu a exekutorů a přetavili ho v dlouhodobou aktivitu? Aktivistů se tehdy nedostávalo, řešili Dientsbiera. Kde jsme mohli být, kdybychom s většími silami uchopili téma rasismu a jeho souvislosti s nerovnostmi? Kde jsme mohli být, kdybychom rozvinuli soustavnější debatu o alternativách?

Jenže máme raději iluze. Iluze o tom, že malá skupinka elitních autorů kolem malého média bude vybírat prezidenta republiky. Iluze o tom, že nejsou potřeba zásadní změny, že vše je otázka „míry“, „modernizace“ a „lidské tváře“.