Vůle k iluzi

Ondřej Slačálek

Roman Joch se trefil. Svou výstižnou a navíc vtipnou analýzou dal okruhu Deníku Referendum dar. Bude záležet jen na nás, jak s ním naložíme.

Až vystoupím ze všech svých těl, pochopím, že nepřítel, ať už chtěl anebo nechtěl, nejlepší byl učitel,“ zpívá v jedné své písni Radúza a má pravdu. Zdvořilí přátelé nám obyčejně nevmetou do obličeje ty nejbanálnější a nejdůležitější pravdy o tom, jak působíme zvnějšku. Nepřátelé nám je řeknou. S gustem. A výstižně

Ze svých těl nikdy nevystoupíme. Ale trocha nadhledu neškodí. Většinou si snadno vymyslíme dost obran, abychom si z toho, co řekli, nemuseli nic odnést, dost důvodů pro tvrzení, že nepřítel je dostatečně ošklivý, zlý a špatný, než abychom se tím, co řekl, museli zabývat. Ano, Joch je představitel reakčních postojů, obhájce mučení a mainstreamizátor mnoha nepřijatelných názorů. 

Rozhodně není bojovníkem „s nacionalismem, autoritářstvím, xenofobií a populismem“, jak o něm kdovíproč tvrdí Jiří Pehe: „Joch a další konzervativní intelektuálové bojovali se stejnými nešvary na pravici“, jako my na levici. Polovinu z těchto „nešvarů“ přitom sdílejí, a nacionalismus a xenofobii pouze povýšili na nadnárodní, „civilizační“ úroveň, vymáhají loajalitu k Západu a jsou xenofobní například vůči muslimům. To ale neznamená, že se z jeho kritiky nemůžeme poučit.

Radikální a liberální levice z okruhu Deníku Referendum, ProAltu a podobných iniciativ přispěla k diskreditaci Nečasovy vlády a k většímu ohlasu myšlenek toho, co můžeme velmi volně nazvat „novou levicí“. Přispěli jsme k vyjádření veřejného nesouhlasu s různými kroky vlády — od jmenování Jocha poradcem premiéra pro lidská práva až po penzijní reformu.

Naopak prezidentský kandidát podporovaný větší částí okruhu DR, Jiří Dienstbier, propadl a strana, do níž vložila řada autorů DR mnoho nadějí, se patrně mění v úslužný nástroj prezidenta Zemana. S trochou nadsázky můžeme říct, že jsme od roku 2010 kmitali a sázeli — sklidil ovšem někdo jiný. Zeman je z řady důvodů velice nevábný, nyní ale dokázal povalit Kalouskovu garnituru a realizovat to, po čem liberální levice tři roky marně volala.

V tomto kontextu nám Roman Joch připomíná, že:

-představa předzjednané harmonie masových stran staré levice a liberálních hodnot je mýtus, v některých zemích včetně těch postkomunistických jsou strany staré levice naopak hodnotově konzervativní; v takových zemích zbývá liberální levici smutná pozice mezi konzervativní levicí a liberální pravicí: „sdílet s těmi prvními ekonomické názory a s těmi druhými společenské postoje a životní styl“.

-„nová levice“ je „esteticky a kulturně elitářská“ a cizí většině společnosti, s níž jako „inťouši“ nejsou její příslušníci schopni ani komunikovat, ocitli jsme se proto v pozici „generálů bez vojska“.

-naděje vkládané liberální a radikální levicí do předáků sociální demokracie si tito lidé nezaslouží ani pro své politické postoje, ani pro své politické schopnosti: „nechápu, co vidí na Sobotkovi. Dienstbier je alespoň autentický, ale Sobotka má vzezření, mluvu, manýry, vystupování a oblékání subalterního bankovního úředníka od přepážky. Umíte si ho představit v čele Indignados či Occupy Wall Street? Já ne. Zato si umím velice dobře představit stranu, na kterou by se postavil v případném sporu Occupy Wall Street s Wall Street — no, Wall Street, pochopitelně.

Můžeme polemizovat o jednotlivostech. Můžeme se přít o tom, zda Jochův obraz „nové levice“ jako elitní a elitářské neodpovídá (jako ostatně většina reálií v jeho textech) spíše americké než české společnosti. Můžeme se ptát, zda v českém prostředí nejsou v elitě přítomné spíše neoliberální či různé autoritářsky konzervativní názory, zatímco kulturní preference vlastní nové levici nepatří spíš k sebeuvědomování nižších středních vrstev. S tím souvisí i fakt, že pravice není ani zdaleka tak liberální, aby se dalo říct, že s ní „nová levice“ sdílí „společenské postoje“ (nemluvě o životním stylu).

V jednotlivostech může být pohled zvnějšku křivý — a zpravidla takový bývá. Je pak snadné přehlédnout, v čem nám takový pohled může odhalit, co nevidíme. Dosavadní reakce na Jochův článek působí spíše jako obrany takových vlastních slepých skvrn.

O jaké slepé skvrny se jedná? V linii, která se v DR zřetelně objevuje (v rámování témat, společných prohlášeních autorů a článcích, které udávají tón) a nejvýrazněji byla přítomná v kampani za Dienstbiera prezidentem, je dle mého názoru základním problémem jakýsi špatný kompromis mezi utopií a realismem — kompromis, který si bere to horší z obou.

Vybrané cíle nejsou ani prakticky dosažitelné, ale zároveň ani nemají radikalitu a přitažlivost utopií. Jsou plně kontaminovány instrumentální racionalitou charakteristickou pro realismus, není na nich nic, co by skutečně měnilo pravidla hry stávajícího systému — a zároveň jsou nedosažitelné jako utopie.

Nadějemi, které by byly adekvátní zásadní společenské změně, obdařuje Jakub Patočka a jeho přátelé tu Stranu zelených, tu sociální demokracii a jmenovitě Sobotku, Špidlu a Dienstbiera. Ještě nikdy tato sázka nevyšla, to ale nevadí. Stačí rok dva počkat a přijde jiná zázračná naděje.

Až budeme všichni moderní

Druhou slepou skvrnou je ideologie postkomunismu, kterou ve své odpovědi Jochovi krásně demonstroval Jiří Pehe, který ostatně patří mezi autory, kteří používají odkaz k postkomunistické situaci jako univerzální vysvětlení problémů české společnosti. Podle článku Jiřího Pehe nemá rozpor mezi liberálními a konzervativními hodnotami „s levicí a pravicí… skoro nic společného… dělící čára nevede mezi pravicí a levicí, ale spíše mezi postkomunismem a demokratickou modernitou“.

Jinými slovy — důležité nejsou politické rozpory, ale zkrátka to, že je společnost zaostalá. Až se zmodernizuje, rozuměj až dosáhne toho, co je „demokraticky moderní“, tedy „normální“ „na Západě“, většina našich problémů pomine — mimo jiné rozkvete levice, která ztratí svou jevovou konzervativní podobu a dostane se ke své liberální podstatě. My ještě ne, ale naše děti už určitě budou žít v post-postkomunismu…

Postkomunistická diagnóza byla už podrobena velmi přesvědčivým kritikám (viz esej Pavla Barši Jak zabít sen a kniha Borise Budena Konec postkomunismu). Celá tato představa komicky opakuje pokrokářský jazyk komunistů a stojí na předpokladu, že problémy spojené s pozůstatky minulosti, které nás odlišují od Západu, jsou důležitější než problémy, které nás se Západem spojují. Lze si představit, proč bylo toto tvrzení přesvědčivé v prvních letech po roce 1989. Nejpozději od krize 2008 (patrně ale mnohem dříve) je ovšem přece evidentní, že hlavní problémy se Západem sdílíme.

A navíc — neexistuje žádný Západ obecný, který by disponoval jakousi obecnou modernitou, bez lokálních pozůstatků jejího probojování. Kde přesně to je, ta „demokratická modernita“? Představuje ji italská míra korupce, nebo španělská nezaměstnanost mladých? Je vzorem liberální levice německá sociální demokracie, z níž vzešel islamofob Thilo Sarrazin?

Ve Velké Británii mají polostátní církev a královskou rodinu (je to spíš roztomilé, pokud jsme tedy nežili v celkem nedávných dekádách v Severním Irsku, ale moderní to tedy není ani zbla), v USA kastovní systém zdravotnictví. Všude mají svoje problémy, vesměs hlubší než ty „postkomunistické“. I u nás je podstatnější nezvládání rostoucích sociálních rozdílů než všechny myslitelné problémy, které lze spojit s „postkomunismem“.

Postkomunistická diagnóza v sobě obsahuje paradox — udržuje stav, proti němuž brojí, reprodukuje přesně tu situaci, z níž by nás chtěla osvobodit. Je sebenaplňujícím proroctvím: zdůrazňováním místních specifik nás vzdaluje od debat na Západě, do něhož by nás údajně chtěla přivést. Uzavírá nás do řešení našich údajně výlučných, místních problémů. Pod praporem pozápadňování představuje ve skutečnosti provincialismus.

Opravdu není žádná alternativa?

Intelektuální důsledky tohoto provincialismu skvěle popsal Buden — je-li naší rolí pouze se „modernizovat“, tedy dohnat západní vzory a dosáhnout jejich úrovně, není vlastně co v našem kontextu vymýšlet, je třeba pouze učenlivě napodobovat. Rétorika postkomunismu tak znamená zákaz tvůrčího politického myšlení v duchu fukuyamovského triumfalismu, ideologického odrazu konce studené války: nenamáhejte se, nic lepšího než liberální demokracii s volným trhem nevymyslíte.

Zdá se, že Pehe tuto myšlenku přijímá, když se snaží Jochovi vysvětlit, že mezi pravicí a levicí nejsou vážné rozdíly. „Liberální ekonomické reformy zaváděla jak pravice, tak levice. V pohledech na tržní hospodářství se liší, jen pokud jde o míru sociální solidarity a míru regulace.“ Pravicový intelektuál Joch by to měl pochopit a přestat se podle Peheho do levicových intelektuálů tak ošklivě ironicky trefovat. Vítej bratře, i ty se tak jako my snažíš „oplodňovat politiku hodnotami“. Jde nám přece o to samé, lišíme se jen v otázkách míry.

Jedná se o zbožné přání, které je součástí hluboké krize politiky. Podstatná část levice se od pravice neliší pouze „pokud jde o míru“ solidarity a regulace, ale zásadně — v celkové vizi. Velká část levice hodné toho jména usiluje o různou podobu demokratického socialismu. Roman Joch naproti tomu dává před demokratickým socialistou Allendem přednost pravicovému diktátorovi Pinochetovi.

Představa o modernizaci vytěsňuje hledání alternativ — nepřipomněla ale krize kapitalismu dost jasně, že právě debata o alternativách, nikoli jen o „míře“, je akutně zapotřebí? Nepotřebujeme namísto toho, abychom ujišťovali Jocha, že nám jde tak jako jemu o „hodnoty“, hledání toho, jaké hodnoty to jsou — zda jde skutečně o liberální sociální stát, anebo o demokratický socialismus či o nějakou novou alternativu, pro niž ještě nemáme pojmenování?

Kýč jménem Dienstbier

Po porážce Jiřího Dienstbiera v prezidentské volbě se mezi autory Deníku Referendum začala projevovat mentalita, kterou lze trochu ošklivě shrnout slovy: Jsme vlastně tak trochu lepší než společnost, než realita, kterou jsme se snažili ovlivnit. Připomínalo to slova Bertolta Brechta, který roku 1953 vyzval ústřední výbor východoněmecké státostrany v reakci na usnesení, že lid zklamal jeho důvěru, aby lid rozpustil a zvolil si nový.

Absurdní druhé kolo voleb se jevilo jako zasloužený trest národu, kterému nebyl dost dobrý kandidát liberální levice. Těžko si šlo představit něco odpornějšího, než souboj prázdného „knížete“, který fungoval jako symbol, že identifikací s ním budou jeho voliči patřit kamsi nahoru, mezi „TOP“ lidi, a islamofobního agresivního individualisty Zemana, jehož volba znamenala zároveň redefinici české levice. Oba velmi pravděpodobně se špinavým, korupčním kapitálem v zádech. Působí dost troufale to říct, ale oba dva muži, kteří vybudovali na svém kultu osobnosti dvě politické strany, na rozdíl od Dienstbiera do druhého kola prezidentské volby patřili.

Je-li prezident (naneštěstí) silně personalizovaná funkce, oba nabídli jasný, srozumitelný a svým způsobem silný životní příběh. Oba nabídli přinejmenším něco k identifikaci. Co nabídl Dienstbier? Ad nauseam jsme si mohli číst na Deníku Referendum nejrůznější projekce nejneuvěřitelnějších nadějí na novou a lepší politiku.

V dost tupé kampani se ale Jiřímu Dienstbierovi podařilo sdělit společnosti v podstatě jen toto: Dobrý den, jsem slušný a nekradu. Trochu málo. Navíc ani toto málo není příliš věrohodné v situaci, kdy Dienstbier už v minulosti posloužil jako volavka těm, kteří kradou, a jeho prezidentská kampaň byla financována stranickými miliony, o jejichž čistotě je těžké si dělat iluze.

Nemusíme souhlasit s tím, že volič levice nutně Zemana „miluje“, jak tvrdí Joch, za to, že ukázal liberálně levicovým elitářům, nejsme na americkém Jihu a Praha není New York. Jisté je, že Zeman přišel s přesvědčivější nabídkou a silnějším příběhem.

Jaký byl vlastně příběh Jiřího Diensbiera? Dozvěděli jsme se, že léta dělal — advokáta. Tedy povolání, které pro levicového voliče těžko může být neutrální, je jednou z klíčových instancí třídního rozdělení společnosti. Advokát prodává schopnost práce se zákonem (který nominálně platí pro všechny stejně) těm, kteří si to mohou koupit. Zaručuje tedy faktickou nerovnost v přístupu k právu na základě majetku.

Nechci paušálně mluvit o celém advokátském stavu. Jistě jsou advokáti, kteří vedle své běžné praxe pomáhají znevýhodněným. Jejich role je o to důležitější. Až bude někdy někam kandidovat třeba Pavel Čižinský nebo Pavel Uhl, bude za nimi úctyhodná historie důležitých kauz, právě tak jako je za některými jinými advokáty. Nevím, zda má za sebou podobnou úctyhodnou historii bývalý Čalfův koncipient Dienstbier. Rozhodně jsme se o ní před volbami nic nedozvěděli.

Mnozí autoři z okruhu Jakuba Patočky investovali mnoho energie do přesvědčování, že zvolením Dienstbiera by nastal nový, lepší věk v české politice. Ti stejní lidé nás druhdy přesvědčovali o podobné epochální změně, již měla přinést Strana zelených, dnes nás přesvědčují o významu obrany Sobotkovy ČSSD před uchvatitelem Zemanem…

Celé je to ale píseň odcizení. Proč se angažovat a spojovat příliš mnoho nadějí s volebním spektáklem, který rozhodují spíše stovky než desítky milionů na kampaň (a který tedy nemůže být demokratický)? Proč zachraňovat (navíc silami, které na to evidentně nestačí) zkorumpovaný moloch jménem Česká strana sociálně demokratická, který měl vždy problém přesvědčit, že je sociální demokracií, a dnes má navíc se vznikem alternativního mocenského centra v krajích problém přesvědčit i o tom, že je stranou? Nemáme vlastní a zajímavější možnosti aktivity? Nedokážeme místo myšlení za druhé myslet a jednat za sebe?

Od snu k hnutí

K nelichotivému portrétu liberální levice od Romana Jocha bychom mohli leccos doplnit. Třeba: Hodně píše, málo koncepčně diskutuje. Má často humanitní vzdělání, takže má sklon vyplňovat mezery v argumentaci rétorikou (i když Jocha, který je v tomto mistrem, nepředčí). Je reakční (v situačním slova smyslu) a obranářská — tu brání „sociální stát“, tu „parlamentní demokracii“.

Vlastní témata příliš nevidět. Pak se samozřejmě diví, že sociální stát i parlamentní demokracie si najde přesvědčivější obránce, takové, pro něž nejsou jen východiskem z nouze a náhražkou za vlastní program a identitu.

Liberální levice je také ukřivděná. Neustále jí někdo ubližuje, nejčastěji zlé stvoření jménem pravicová hegemonie. Podívejme se na Romana Jocha — stál proti stejně mocné hegemonii liberálních hodnot, vůči níž musel vypadat jako návštěvník z Marsu (či spíše z prostředí amerických ultrakonzervativních think-tanků) a dokázal své názory prosadit natolik, že o něm dokonce i Jiří Pehe mluví jako o úctyhodném bojovníku za hodnoty. Možná uspěl i proto, že tolik nefňukal.

Bylo důležité bránit sociální stát — ani ne tak pro něj samotný, jako proto, že útok na něj představoval prohlubování sociálních nerovností. Naopak nedává valný smysl bránit „parlamentní demokracii“ stranických oligarchií před „prezidentským systémem“. Levice hodná tohoto jména by měla spíš upozorňovat na nedemokratičnost obou uspořádání, na to, že demokracie by neměla být formou elitářského „PR orientovaného na voliče“ a neměla by mít pořizovací náklady v řádech stovek milionů na kampaň.

Kde jsme mohli být, kdybychom místo tématu „Dienstbier for president“ koncepčně zpracovali třeba téma dluhu a exekutorů a přetavili ho v dlouhodobou aktivitu? Aktivistů se tehdy nedostávalo, řešili Dientsbiera. Kde jsme mohli být, kdybychom s většími silami uchopili téma rasismu a jeho souvislosti s nerovnostmi? Kde jsme mohli být, kdybychom rozvinuli soustavnější debatu o alternativách?

Jenže máme raději iluze. Iluze o tom, že malá skupinka elitních autorů kolem malého média bude vybírat prezidenta republiky. Iluze o tom, že nejsou potřeba zásadní změny, že vše je otázka „míry“, „modernizace“ a „lidské tváře“.

    Diskuse
    ON
    August 19, 2013 v 11.52
    Sláčálek - no nazdar...
    "...Zeman je z řady důvodů velice nevábný, nyní ale dokázal povalit Kalouskovu garnituru a realizovat to, po čem liberální levice tři roky marně volala...." Obávám sae, že Slačálek se tady hlásí k budování prezidentova kultu osobnosti. Kalouskovu garnituru primárně povalil nikoli Zeman, ale její korupční aféry , a doufejme, že co nejrychlejší předčasné volby, na kterých trvala hlavně sociální demokracie, resp. její předseda, zatímco Zeman trval na volbách v řádném termínu v květnu 2014, dával tedy pravici, Kalouskovi čas na revitalizaci.

    "Jaký byl vlastně příběh Jiřího Diensbiera? Dozvěděli jsme se, že léta dělal – advokáta. Tedy povolání, které pro levicového voliče těžko může být neutrální, je jednou z klíčových instancí třídního rozdělení společnosti. Advokát prodává schopnost práce se zákonem (který nominálně platí pro všechny stejně) těm, kteří si to mohou koupit. Zaručuje tedy faktickou nerovnost v přístupu k právu na základě majetku." Takže Jiří Dienstbier, jako advokát je tedy nutně třídně omezený předsatvitel buržoazních pořádků a jako takový pro levici pouze iluzorní kandidát. Tady se radikální levičák snižuje k třídní argumentaci tuctového stalinisty.

    "Kde jsme mohli být, kdybychom místo tématu „Dienstbier for president“ koncepčně zpracovali třeba téma dluhu a exekutorů a přetavili ho v dlouhodobou aktivitu?" Slačálek, zjevně zaujat svými revolučními myšlenkami, sledoval prezidentskou kampaň z rychlíku. Dienstbier jako jediný z kandidátů na prezidenta o těchto a dalších důležitých společenských otázkách veřejně hovořil a levicovým řešením těchto otázek otevřeně stranil. viz např. http://www.dienstbier2013.cz/program/; http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/Dienstbier-Je-tedy-nutne-aby-nad-exekutory-existoval-efektivni-statni-dohled-245265.

    Pokud vím, Slačálek je levicový aktivista. Který prezidentský kandidát měl ve svém programu podporu levicových aktivistů z ProAltu a dalších? Z programu JD:

    "6. BUDU SPOJENCEM VŠECH SNAH O ZLEPŠENÍ STAVU SPOLEČNOSTI
    Všímám si úsilí mnoha lidí hledajících cestu, jak vrátit obsah demokracii a ochránit ji před korupční sílou peněz. Chci být spolehlivým partnerem parlamentních i občanských snah, které o změnu poměrů k lepšímu zápasí. Budu spojencem všech progresivních politických, společenských proudů a občanských skupin, od ProAltu přes enviromentální iniciativy až po rozmanité protikorupční organizace. Uvědomuji si, že otevřená občanská společnost je základem kvalitní demokracie a právního státu postaveného na hodnotách svobody, spravedlnosti a solidarity."



    August 19, 2013 v 12.39
    Má často humanitní vzdělání, takže má sklon vyplňovat mezery v argumentaci rétorikou
    Tuhle představu má o lidech s humanistickým vzděláním zejména část pravicové technické inteligence. Podívejte se ale na diskuse na jejich platformě Neviditelný pes. Mezer v argumentaci je tam daleko víc než zde v Referendu, převažují nadávky, klišé a apodiktická tvrzení. Nedostatečně strávené a doplněné technické vzdělání je vede k naivnímu názoru, že v diskusí mají navrch, protože se opírají o "fakta". Samozřejmě tam nejsou samí inženýři, říkám to jen na doklad toho, že žádný typ vzdělání, ani humanitní, ani technické či přírodovědecké nevede automaticky ke schopnosti slušně argumentovat mimo svůj obor. Ale ani nebrání se tomu naučit.



    JV
    August 19, 2013 v 14.39
    Nepohodlné pravdy Ondřeje Slačálka
    Texty Ondřeje Slačálka jsou mimořádné. Všechny jdou až k jádru věci a je v nich ozřejmováno to, co jen málokdo vidí. Slačálek dokáže vidět do hloubky a do daleka. Možná v několika jednotlivostech je v jeho dnešním textu pár témat k diskusi - viz některá postřehnutí Oty Novotného - ale podstatným myšlenkám nechybí nic na pravdivosti a přesnosti a preciznosti vyjádření. Ondřej Slačálek je vzácným příkladem autora, který za nikoho nekope a píše způsobem "padni komu padni". Veliký dík za dnešní článek,
    Jiří Vyleťal
    August 19, 2013 v 16.07
    Tohle je text podle mého gusta
    Robustní styl, provokativní, chytrý. Ne že bych se vším souhlasil (např. kritika J. Dienstbiera je zbytečně tvrdá, J. Pehe za zdlouhavou protiargumentaci nestojí), ale už bylo načase, aby takový hlas zazněl, a to a právě zde.

    Silnější je Slačálek tam, kde poněkud odhlíží od personálií. Pasáž o utopii a realismu je brilantní.
    August 19, 2013 v 18.23
    Kritiku ano, ale konstruktivní
    Bravurní analýza, soudruhu, ale co navrhuješ?
    MP
    August 19, 2013 v 18.37
    Autorovi je reálná politika příliš špinavá
    a nakonec vždy málo radikální, parlamentní demokracií dost pohrdá - no dobře, ale kdo a jak bude tedy vládnout a měnit něco k lepšímu? O. Slačálek jako aktivista?
    Dokud nebude existovat koncept, jak se obejít bez politických stran a parlamentní demokracie, do té doby bude třeba, aby radikální i liberální levice hledala v rámci reálné politické scény svého koně. Komu se nelíbí Dienstbier, Sobotka a ČSSD, ať navrhne jiného, lepšího hřebce! (Už padl návrh, SZ, ale ten se myslím po právu setkal spíše s odmítnutím.)

    A na závěr - jak může radikál Slačálek o Zemanovi (zcela správně a výstižně) napsat, že je xenofob, šovinista a autoritář, a zároveň dávat okázale najevo, že jemu, anarchistovi a radikálovi, je vlastně jedno, zda je prezidentem tento xenofob a autoritář Zeman, anebo levicový liberál Dienstbier? Takovou nekonzistentnost nemůžu pochopit...
    MP
    August 19, 2013 v 18.48
    P. Vyleťale,
    nezlobte se, ale vy v tom máte opravdu guláš. Jak můžete pět ódy na monarchismus a R-U A ZÁROVEŇ chválit anarchistu Slačálka, kterému není ani liberální levice dost dobrá, rozuměj je pro něj příliš konzervativní a příliš svázaná se sociálně-ekonomickým a ideologickým estalishmentem kapitalismu?
    JV
    August 19, 2013 v 19.40
    Odpověď panu Plevovi
    Vážený pane Plevo,
    já se vůbec nezlobím, že můj pohled na svět považujete za nekonzistentní. Snažím se svět pochopit a nalézt v něm pravdu, dobro, poctivost a odlišovat je od zla, lži a prospěchářství. Nepěji ódy na monarchismus. To se jen zdá těm, kteří uvykli starému českému názorovému schématu. Chci mluvit o tom, co je na monarchismu dobré, a co nám dnes chybí. Nemyslím si, že to, co přišlo v dějinách později je zákonitě lepší než to, co tu bylo předtím. Nemyslím si, že rozbitím starého a nedokonalého, se automaticky vytvoří cosi nového, dokonalejšího.

    Nehoruji také pro Ondřeje Slačálka, ale chci se postavit za to, v čem Ondřej Slačálek má pravdu. A má ji velmi často. Nebude mi vadit, když pan Slačálek nebude mít stejný názor na R-U monarchii jako já, a ani to nečekám. Zároveň ale nevylučuji opak. Já jsem dříve na R-U monarchii také neměl názor, jaký mám dnes. Ale časem, poznáním - pro které jsem před dvaceti třiceti lety nebyl dost zralý - a zejména deseti lety pobytu v Rakousku, jsem dospěl k tomu, za co se dnes stavím.

    Já pana Ondřeje Slačálka za anarchistu rozhodně nepovažuji. Nevím, jestli se on za něj považuje – na Wikipedii je mu, tuším, tento přídomek přiřazen – ale já v jeho textech stopy po rozvracení za každou cenu a po nějakém libování si v neřádu nenacházím.

    Přeji krásný večer a vše dobré, Jiří Vyleťal
    August 19, 2013 v 19.48
    Martin Pleva bohužel opět polemizuje s něčím, co v textu není.
    August 19, 2013 v 19.51
    Mnoho lidí má o anarchistech naprosto mylné představy, mající svůj původ patrně v minulosti. Anarchisté nejsou žádní extrémisté, pouze odmítají autority, chtějí žít podle svých představ a nebojí se radikálních změn. Je třeba ocenit, že jsou velice kolektivní a většinou mírumilovní. Musím se jich rozhodně zastat.
    August 19, 2013 v 20.41
    Ať žije anarchie!
    Jiří Vyleťal si představuje anarchisty podle rakousko-uherského C. K. tisku.

    G. K. Chesterton v „Anarchistu Čtvrtkovi‟ nechává hrdiny v diskusi o sporu anarchie s řádem použít srovnání pouliční lampy jako díla řádu se stromem coby výtvorem chaosu. Jako chemika, navíc se zájmem o botaniku, mě to pobavilo, protože jsem trochu obeznámen s tím, jak rozmanité jemné a spletitě provázané struktury spolupracují uvnitř stromu a jak hrubý, primitivní výtvor proti nim je pouliční lampa.
    August 19, 2013 v 20.49
    Nicméně
    V zemi zničené vandalskou pravicovou vládou, uprostřed civilizace rdoušené krizí kapitalismu, připadá mi pouhý kritický rozbor chování levicových aktivistů, nanejvýše doplněný anarchistickým bojkotem voleb, žalostně málo. Nemají-li anarchisté v plánu rozpustit parlament v kyselině, bude, myslím, velmi záhodno volit, a pokud možno též usilovat o ovlivnění politiky stran.
    August 19, 2013 v 22.32
    Slačálek a Joch pohrdají parlamentní demokracií,
    ufňukanými levicovými intelektuály a sociální demokracií. Zatímco Joch útočí především na Sobotku, tak Slačálek na Dienstbiera. Slačálek nemá iluze, tak nemůže být zklamán. Joch obdivuje Jamese Bonda. Slačálek Bakunina? Trochu vtipného a kritického anarchismu jiště neuškodí, ale sociální stát bez stranické, parlamentní demokracie jsme tu už měli. Návrat pod vedením Slačálka?
    MP
    August 19, 2013 v 23.00
    Ad H. Macháček
    Přesně tak!
    MP
    August 19, 2013 v 23.04
    R. Kandovi
    "... islamofobního agresivního individualisty Zemana, jehož volba znamenala zároveň redefinici české levice. Oba velmi pravděpodobně se špinavým, korupčním kapitálem v zádech. Působí dost troufale to říct, ale oba dva muži, kteří vybudovali na svém kultu osobnosti dvě politické strany..."

    Takže co jsem překroutil? Co v textu není? Je zřejmé, že O. Slačálek nemá o Zemanovi žádné iluze:) A právem.
    August 20, 2013 v 5.47
    A ještě mám poznámku k anarchistům coby údajným rozvracečům řádu: On teď nějaký řád existuje? Já jsem si ani nevšimla.
    August 20, 2013 v 8.54
    M. Plevovi
    A čím tedy dává O. Slačálek okázale najevo, že mu to nevadí? Podle mě takhle otázka vůbec nestojí.
    August 20, 2013 v 8.57
    E. Hájková
    Snad by se dal použít bonmot, že současný řád rozvrací nás, tj. člověka. Tedy že je nehumánní.

    Jinak ten pojem řádu bych taky bral cum grano salis, např. v Egyptě vědí své...
    MP
    August 20, 2013 v 10.21
    R. Kandovi
    O. Slačálek je proti Zemanovi i proti Dienstbierovi, takže ve výsledku vychází nastejno, jak to vlastně s prezidentskou volbou dopadlo... Všichni jsou špatní, protože nikdo není dokonalý. Ale pokud zaujmeme takový postoj, dostanou se k moci nakonec vždy ti "více špatní". Mně to jedno není, nevím, jak O. Slačálkovi, a nevím, jak vám.
    FO
    August 20, 2013 v 13.06
    Souhlas
    s příspěvky pánů Macháčka, Šimsy a Plevy. Jsem na podobné vlně a Slačálkův text mi místy přijde až příliš břitký. Hraničící až s jistým nihilismem. I když je mnohé z toho velmi trefné. Závěrečné otázky "Kde jsme mohli být..." mi připomínají scénu z Homolkových, kde Helena Růžičková vzpomíná na to, kde by mohla být, kdyby bývala neztloustla (doufám, že se autor článku neurazí).
    August 20, 2013 v 14.17
    FO
    Filipe, ale to vtipné připomenutí Homolkových nesedí, protože na Slačálkově "kde jsme mohli být" není nic sentimentálně plačtivého. To je naopak kritika politických iluzí. A onen předposlední odstavec obsahuje závažnou výzvu, která je dost konkrétní a věcná. V tom nevidím nic nihilistického.
    August 20, 2013 v 19.05
    Tak nevím, jestli nějaké to nastavování zrcadla má vůbec smysl...
    PL
    August 20, 2013 v 19.11
    ad 1 2
    Zlý, ošklivý autor.... špatná věc!
    8-)
    Neboli, neřekl bych, že O.Slačálek útočí na Dienstbiera ba ani na DR..

    Ale jestli je představa o volebním polepšení si ČSSD iluzí nebo realitou a které voliče strana nově ne/získá se přesvědčíme již na podzim.
    FO
    August 20, 2013 v 20.07
    Romanu Kandovi
    odpověděl i za mě pan Kolařík, za což děkuji. Skutečně jsem to myslel tak, že nemá valný smysl přemýšlet co by kdyby - a naopak bych řekl, že pro "idealistickou levici" byla debata koho podpořit v prezidentské volbě velmi důležitá a potřebná.
    August 20, 2013 v 21.14
    Homolka a Slačálek
    Problém je právě v tom, že Filip Outrata připomíná Homolkovy zcela správně.

    Ondřej Slačálek se ptá: Kde jsme mohli být, kdybychom místo tématu „Dienstbier for president“ koncepčně zpracovali třeba téma dluhu a exekutorů a přetavili ho v dlouhodobou aktivitu?

    Dívám-li se správně do archivu DR http://www.denikreferendum.cz/autor/434-ondrej-slacalek , v době prezidentské kampaně nás tu ovšem nechal diskutovat o Jiřím Dienstbierovi a k boji proti exekutorům tu nevyzýval. Kdo se tehdy boji proti exekutorům věnoval, byl „překvapivě‟ Jiří Dienstbier http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/dienstbier-jiri.php?itemid=17479

    Nevím, zda jsme tehdy nemohli více než Dienstbierovu prezidentskou kandidaturu podpořit jeho snahu o omezení moci exekutorů. Každopádně nám to tenkrát Ondřej Slačálek neporadil, a stejně se nakonec ukázalo, že většinu voličů trápí více než exekutoři domnělé ohrožení Benešových dekretů.

    Klíčová otázka, na kterou Ondřej Slačálek neodpovídá, zní, co dělat teď. Vyrazit do boje proti těm exekutorům? Jak? Chystá Ondřej Slačálek článek, kterým se do toho boje pustí a nám ostatním ukáže cestu?

    My všichni jsme udělali všechno špatně, říká svým článkem Ondřej Slačálek, udělejte konečně někdo něco líp. Vyzývat, abyste někdo konečně udělali něco líp, dovedu taky, i když rozebrat tak břitce, co všechno jsme už vespolek pokazili, možná přece jenom neumím. Hlavní, co nedokážu, hlavní, čeho je skutečně třeba, je ovšem udělat první krok správným směrem.
    August 20, 2013 v 22.11
    P. Kolaříkovi, F. Outratovi, H. Macháčkovi
    Je to možná trošku paradox, ale zdá se mi, že Honza Macháček posledními větami vlastně formuloval to, čím je Slačálkův text – aspoň pro mě – cenný. Já ho nečtu jako knížecí rady (v tom případě by byla Macháčkova rekapitulace namístě), ale spíš jako výzvu: udělat první krok správným směrem. A co to tedy znamená?

    Nicméně v tom textu vidím ještě něco jiného, a to jsou charakteristiky. Nepříjemné, ale jistě stojí za to se nad nimi zamyslet. Číst ho jako leninské "co dělat?" už však nelze, to bychom na jeden článek nakládali příliš.
    August 21, 2013 v 4.53
    Ano. Neřešit už tolik, "kde jsme mohli být, kdyby...", jako spíš to, kde budeme (za nějakou dobu).
    + Další komentáře