Utrpení konzervativce Jocha

Jiří Pehe

Intelektuálové z okruhu „nové levice“ a intelektuálové konzervativní se samozřejmě v zásadních ideových sporech nepohodnou, ale snaží se v podstatě plnit stejnou roli: ideově a hodnotově oplodňovat politiku, ač na opačných stranách spektra.

Konzervativní intelektuál Roman Joch napsal pro server Česká pozice text, v němž se vysmívá údajnému utrpení levicových intelektuálů, kterým prý sílící vliv prezidenta Miloše Zemana na sociální demokracii ničí jejich sny o modernější levici. Intelektuály, kteří takto kvůli Zemanovi trpí, přiřadil Joch k Deníku Referendum.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Saša Uhlová Jochův text ironicky odbyla jako v podstatě dobrou propagaci pro Deník Referendum, ale Jochova argumentace si zaslouží větší pozornost.

Nedává přitom smysl s ním prvoplánově polemizovat v rovině, kterou nabízí, protože pracuje v podstatě s karikaturami. Předkládá seznam klišé, pak je rozcupuje, nakonec z toho dělá závěry.

Nabídne kupříkladu seznam toho, co podle něj reprezentuje „stará levice“, pak seznam toho, co reprezentuje „nová levice“, a ani pro jednu to v jeho hodnocení nedopadne dobře. Pro tu „novou“ dokonce možná hůř, protože ta, kromě tradičních levicových nectností, ještě ke všemu podle Jocha „obhajuje homosexuály, cizince, imigranty, nebílá etnika a rasy a nedůvěřuje policii a represi. A v zahraniční politice je sladce, přesladce holubičí…”

Po tomto expozé Joch nabídne svůj vlastní pohled na to, jak prý levice vnímá pravici. A opět bohužel jen v rovině karikatur a klišé.

Podle něj je to přibližně takto: „My, levice, jsme liberálně sociální — liberální v morálních a kulturních otázkách, socialistická v ekonomických, ale jinak tolerantní, pokroková, s otevřenou myslí, kosmopolitní, osvícená. A oni, pravice, jsou konzervativně neoliberální, zapšklí, hrabiví, egoističtí, autoritářští, xenofobní, homofobní, nacionalističtí, represivní, šovinističtí, klerofašističtí…“

Podle Jocha si ovšem naše intelektuální levice neuvědomila, že v  postkomunistických poměrech to funguje jinak. Po listopadu 1989 v zemích našeho regionu prý vždy existovaly jen dva bloky: nacionalisticko socialistický na levici a liberálně konzervativní na pravici.

První, nacionálně socialistický blok kromě toho, že je nacionalistický a socialistický, je i autoritářský, nezřídka xenofobní, machistický, vždy populistický, a rozhodně nikoli útlocitný k „menšinám“, ať už je definujeme rasově či sexuálně.

Druhý, liberálně konzervativní blok je liberální ekonomicky a mírně, velice mírně konzervativní společensky, ale také kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské, tedy buržoazní společnosti. Jinak vyznává heslo „žít a nechat žít“.

S tím, že je postkomunistická společnost rozdělena zhruba do těchto dvou bloků, lze v podstatě souhlasit. Až na to, že s levicí a pravicí to nemá skoro nic společného, což je také největší slabina Jochovy argumentace.

Jinými slovy, Jochem nabídnutá dělící čára nevede mezi pravicí a levicí, ale spíše mezi postkomunismem a demokratickou modernitou.

Lidé kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské společnosti se najdou jak na tzv. pravici, tak na tzv. levici. Liberální ekonomické reformy zaváděla jak pravice, tak levice. V pohledech na tržní hospodářství se liší, jen pokud jde o míru sociální solidarity a míru regulace.

Názory intelektuálů hlásících se k modernější levici lze samozřejmě zesměšňovat s pomocí karikatur multikulturalismu nebo údajně bezbřehé tolerance k menšinám, ale podstatou „nové levice“ je to, co Joch mylně přičítá pouze liberálně-konzervativnímu bloku. Je prostě kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské společnosti.

Mohli bychom též trochu zjednodušeně říci, že od „staré levice“, propadlé „provozu“, populismu a technologii moci, „novou levici“ odlišuje důraz na hodnoty.

Jenže to samé platí na pravici. I tam jsou intelektuálové, kteří se ve jménu hodnot, jimž věří, vzpírají pouhému provozu, technologii a populismu. Joch je jedním z nich. A stejně jako původní ideje „nové levice“, které vznikaly už v druhé polovině 20. století v okolí Frankfurtské školy, ani jeho ideje nejsou nijak nové, jakkoliv lze argumentovat, že „nová levice“ je, zejména v reakcích na globalizaci, dynamičtější než konzervativci.

Každý, kdo strávil nějaký čas v USA, si už před několika desetiletími mohl v kostce přečíst vše, co dnes Joch a Občanský institut říkají, v časopisech jako National Review nebo Commentary. Filosof Michael Novak a lidé z jeho okolí o tom napsali celé knihy.

Jochův Občanský institut tyto ideje hájí. Je to prostě myšlenkové centrum, které obhajuje určité hodnoty, určitý ideální obraz konzervativní politiky. Má smysl se tomu vysmívat tak, jak se Joch vysmívá „nové levici“?

Bylo by přitom velmi snadné nabídnout s ironickým podtextem seznam konzervativních hodnot, které hájí Joch a lidé okolo něj, a pak je dát do kontrastu s reálnou pravicovou politikou u nás, nebo s tím, co z konzervativních hodnot udělali neoliberálové a neokonzervativci.

Bylo by velmi snadné, ale také levné, vysmát se idealistům z okolí Občanského institutu za to, jak jim kupříkladu rádoby konzervativec Václav Klaus ničil jejich snahy nejen svojí cynickou politikou, ale i životním stylem. Sám Joch ho nakonec nazval „ufňukanou kremlofilní bábou“.

Mohli bychom se vysmívat i tomu, jak se konzervativním intelektuálům vymstila podpora pro Petra Nečase, jehož poradcem Joch byl. Jak se tento zaručený konzervativec a katolík, vzývající rodinu a tradiční hodnoty, nakonec proměnil ve svých téměř padesáti letech v bujarého teenagera, který se chová, jako by si chodil každý den pro hormonální injekce. Ve srovnání s ním je předseda ČSSD Bohuslav Sobotka učiněný vzor konzervativce.

Intelektuálové z okruhu „nové levice“ a intelektuálové konzervativní nebo pravicově-liberální se samozřejmě v zásadních ideových sporech nepohodnou, ale snaží se v podstatě plnit stejnou roli: ideově a hodnotově oplodňovat politiku, ač na opačných stranách spektra. V českém postkomunistickém, hodnotově ohebném prostředí bohužel zatím s dost mizernými výsledky.

Je ale docela kontraproduktivní, když se intelektuálové napravo i nalevo navzájem do sebe „navážejí“ nikoliv v podobě vážných diskuzí o idejích a hodnotách, které zastávají, ale s pomocí ironického výsměchu, že je to nakonec stejně k ničemu, protože je tady buď nějaký Zeman, nebo nějaký Klaus, kteří na rozdíl od intelektuálních snílků znají své pappenheimské, a idealismus i intelektuálové jsou jim k smíchu.

Posmívat se „nové levici“ s tím, že jim Miloš Zeman, „kterým opovrhují a jehož nenávidí, ničí jejich vysněnou levici a její hlavní stranu, milovanou sociální demokracii“, sice vydá na pěkný satirický komentář, ale rozhodně to nepomáhá řešení zásadních otázek.

Joch by měl spíše ocenit, že na levici jsou lidé, kteří se snaží produktivně utkat s nacionalismem, autoritářstvím, xenofobií a populismem v ČSSD i dnešním „levicovém“ Hradě.

Radovat se z toho, že jejich snahy válcuje autoritářský Miloš Zeman, je poněkud dětinské. Joch a další konzervativní intelektuálové bojovali se stejnými nešvary na pravici. Z toho, že je Klaus a političtí šíbři z ODS nakonec převálcovali, nemůže mít nikdo rozumný radost. Česká politika vypadá podle toho.

    Diskuse
    August 16, 2013 v 10.51
    Nacionalisticko socialistický na levici a liberálně konzervativní na pravici.?
    Mám dojem, že to nesedí vůbec. V Maďarsku se původně moderní liberálně-konzervativní Fidesz posunul k nacionalismu a přišel ještě šovinističtějí Jobbik. U nás je řekněme liberálně-konzervativní a kosmopolitní TOP 09, v ODS jsou ty nacionalistické a rasistické akcenty rozhodně silnější než v ČSSD, která tomu pokušení alespoń na celostátní úrovni zatím dost úspěšně odolává. Klaus je přece jen nacionalista soustavněji než Zeman, který aspoň není protievropský.
    V nejbližších měsících uvidíme, kam se sune ODS - možná převáží lidé typu Řápková, Kubera (který je velmi populární) a budeme tady mít šovinistickou a rasistickou pravici jako v Maďarsku. Co se stane s TOP 09 až skončí to podivné a neopakovatelné duo Kalousek - Schwarzenberg to asi nikdo neví.
    ON
    August 16, 2013 v 12.55
    Hodně pravdivý článek,
    ale v jeho kontextu nechápu, proč odmítá dnes volit ČSSD, aby podpořil ty "liberální" tendence, které se staví proti "konzervativním". Nevolba ČSSD z důvodu, že je tato strana již ovládnuta "konzervativními zemanovci" přece nic neřeší.
    JV
    August 16, 2013 v 18.41
    Kdo je a není intelektuál
    Před časem jsem přečetl několik článků od pana Jocha. Bylo to ze zvědavosti, kdo že to je, když si od něho nechávají psát úvodníky do Katolického týdeníku. Došel jsem k závěru, že na jeho myšlenkách není nic originálního ani pozoruhodného. Kopíroval tehdy bushovskou propagandu v boji proti terorismu. Agresivní elitářství, nic víc.

    Konzervativní intelektuál mi v našich podmínkách připadá jako protimluv. Nikoho takového neznám. Nachází-li totiž někdo jakési duchovní odůvodnění pro mamon a rozdělení světa na vyvolené a zavržené, nejde o výplod intelektu, který by směřoval nad přirozené a časově omezené lidské zájmy. Mohu-li si dovolit užít jeden pojem ryze křesťanský, Ducha svatého, pak správným intelektuálem je ten, kdo se řídí podněty Ducha svatého. A tím pravým podnětem je v tomto případě úsilí o společné dobro. Podle toho se pozná intelektuál.

    Jednou řekl František Ringo Čech velice vtipnou a moudrou větu. Zněla asi takto: "Je-li někdo na tom dobře, a hlasuje pro levici, tak tomu já říkám program. Je-li na tom někdo bídně, a volí pravici, tak to není program, ale blbost." Myslím, že to také leccos vypovídá o levicových a pravicových intelektuálech.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    PM
    August 18, 2013 v 10.46
    Nechť se intelektuál předvede
    A protože jde o politiku a tím o polopravdivé hypotézy hájící specifickou logiku a etiku občanské skupiny a její zájmy, tak se politicky angažovaný intelektuál zákonitě nevyhne děravé kongruenci - lži naprao nalevo..
    A proto zpátky k Maxu Webrovi. - Ve státu nastanou problémy, když partaje nehájí pozice, které je navzájem vymezují. Účelově mazané eliminace kritických diferencí znemožňují střet "partajních polopravd" občanských seskupení a nahrávají vzniku jedné polopravdy, kdy "moc" a "pravda" se slijí v jeden celek - Pravdu strany a vlády.
    Bez intelektu a "prolhanosti" intelektuála tak nelze nabízet polopravdy politických seskupení. Jde jen o jakost a trvanlivost polopravd. Ty pravicové jsou dnes prošlejší ......bych řekl.
    MP
    August 18, 2013 v 14.30
    Vzdělanější lidé se u nás hlásí/hlásili k pravici
    hlavně proto, že díky svému vzdělání mohli "chytit" lépe placená a prestižnější místa, takže byli v 90. letech a po r. 2000 s kapitalismem spokojení. Na Západě, kde je zkušesnost s kapitalismem delší a nebyla přerušena, vidí ovšem vzdělanější lidé zpravidla dál a jsou přirozeně kritičtější. To je podle mého vysvětlení toho, proč jsou čeští intelektuálové (a vzdělanější vrstvy vůbec, což není totéž) spíš pravicoví, zatímco na Západě spíš levicoví. Ale myslím, že se to mění a ještě měnit bude:)
    MP
    August 18, 2013 v 14.36
    P. Vyleťale,
    hezky píšete o tom, že by svět neměl být rozdělen na "vyvolené" a "zavržené". Jak tedy můžete hájit monarchistický princip, který spočívá na takovém vydělování? A jak můžete chovat sympatie k polofeudálnímu R-U, které ve své uherské části neznalo až do r. 1918 (!) všeobecné volební právo?
    Nostalgie po Kakánii a prohabsburský historický revizonismus je neslučitelný s levicovými a liberálními hodnotami!
    JV
    August 18, 2013 v 22.47
    Odpověď panu Plevovi
    Vážený pane Plevo,
    monarchistický princip neznamená, že lidé se podle něj dělí na zavržené a vyvolené. Podívejte se, v každé společnosti, která se řídí nějakými pravidly, vždycky někdo vládne. Ten, kdo vládne, musí disponovat mocí, jinak to nejde. Vladař – lhostejno jestli poctivý či nepoctivý - se tím dostává do pokušení svoji moc zneužívat.
    Demokracie se zneužití moci snaží čelit tzv. dělbou moci. Jenže tím, že demokracie (mluvím o demokracii teoretické; v té praktické to ale není lepší) vše podřizuje principu volby, nepředstavuje žádný pevný a na lidské vůli – často jen na lidské vůli momentální - nezávislý řád. Nejlépe je to vidět na heslu, se kterým se ve vztahu demokracie k řádu setkáváme: „Co není zakázáno, je povoleno.“
    Takováto volnost, která se snadno přelévá do demokratického právního prostředí, vede k zákonům a pravidlům, které už nevycházejí z morálky, ale jenom z vůle člověka. Není divu, že se v zákonech vystavěných na takto mělkých základech setkáváme s tisíci kličkami, nekonečným množstvím interpretací. Smazává se v nich rozdíl mezi pravdou a lží, mezi vinou a nevinou. Slyšíme-li např. že jakési jednání bylo neetické, avšak legální a tudíž jej nelze trestat, čímž je vše v pořádku, je to přesně to, co mám na mysli. Případ Berlusconi a nekonečný počet domácích skandálů jsou toho důkazem.
    Právní volnost, která není nikterak navázána na morálku, pak zcela paralyzuje onu výše zmíněnou dělbu moci. Vidět to všude. Politici disponující mocí se vždy nějak domluví s těmi, kteří by měli dbát na poctivost jejich jednání. Případ Berlusconi a naše nejnovější kauza „trafikantů“ jsou poslední čerstvé příklady. Jak vidíme, vyvolené a zavržené produkuj také demokracie, nejen diktatury. Právě proto, že nestojí na hodnotách převyšujících člověka, ale pouze na lidské vůli. Všechny lidské zákona se přece dají kdykoliv změnit, není-liž pravda?
    V monarchii je to s přístupem k moci docela jiné. Zatímco v demokracii se nikdy neví, kdy kdo stane v mocenské pozici za dvacet třicet let a může v ní stanout někdo, kdo na ni nikdy ani trochu připravován nebyl (u nás je to naprosté pravidlo), v monarchii se císařem a králem stává ten, kdo odmalička na svoji roli připravován byl. Známe všichni to staré rčení: „Šlechtictví zavazuje“. Monarcha musí jít zkrátka svým občanům příkladem, což je přirozená hráz proti privilegiím. Milostné aféry, vulgární vystupování a zcizování psacích potřeb, jak jsme toho byli svědky v nedávní minulosti od našich demokraticky zvolených politiků, jsou u monarchů nemyslitelné. Samozřejmě, výjimky se najdou.
    Zdrojem práva není v monarchii (uvažuji tu o monarchii Rakousko-Uherské v podobě nám ještě srozumitelné, tedy v podobě 19. st.) výhradně vůle lidu, ale především křesťanství. Rakouští císařové, tedy i František Josef a Karel I. byly vysvěceni na trvalé jáhny, což je institut katolický, jenž zavazuje císaře k odpovědnosti před Bohem. Princip rakouského císařství, ale nejen jeho, je odvozen od království židovského krále Davida, tedy od principu správy pozemských věcí v souladu s řádem Božím. V řádu Božím je ovšem vládce služebník, a to je podstatný rozdíl vůči demokracii. František Josef se rozhodně cítil být služebníkem, stejně jako Karel I. Oba se chovali velice skromně a o nějakém zneužívání moci, či jednání z pozice vyvolených, nemůže být ani řeč.
    Monarcha tedy spravuje zem jemu svěřenou, jako služebník, ne jako vyvolený. Nepopírám, že v monarchii si šlechtictvo (ne všechno) žilo značně nad poměry, jenže jejich majetky se, co do rozdílu vůči majetkům běžných občanů, nedaly srovnat s majetky dnešních oligarchů a diskrétních elit žijících v demokraciích.
    Monarchie neznamená automaticky rozdělení společnosti na vyvolené a zavržené - to znamená jenom diktatura nebo řád-neřád, který takové rozdělení umožňuje – ale odpovědnost odvozená z křesťanské morálky těch, kteří jsou správou věcí veřejných pověřeni. Také v monarchii existuje vláda, která je volená, zemské a celoříšské sněmy (parlamenty), politické strany, ústava apod. Nelze tedy směšovat absolutistickou monarchii, kterou Rakousko v plném slova smyslu asi nikdy nebylo, s monarchií konstituční nebo parlamentní. Vyvolení v monarchii tedy znamená daleko spíše vyvolení k odpovědnému vládnutí než ke svévoli.
    Uvažujeme-li dnes o monarchii, nemůžeme vycházet z feudálních představ dějepisu patnáctého století. Rakousko-Uherská říše druhé poloviny 19.st. a začátku 20.st. byla známa vysokou kvalitou státní správy, školství, zákonodárství, celkovou spořádaností a také demokratickými principy. Existovaly všechny instituce, kterým dnes říkáme demokratické. (A nevadí nám, že demokraticky nefungují.) Uherská část měla s tou Rakouskou po roce 1867 společnou měnu, zahraniční politiku a armádu, jinak si spravovala své území sama. Rakouská část, do níž jsme patřili my, měla všeobecné volební právo od roku 1907. (Např. Švýcarsko má všeobecné volební právo od r.1975. Uvádím to jenom jako kuriozitu; jde o jiné poměry.)
    Kdyby dnes Rakousko – Uhersko existovalo, jistě by na tom nebylo hůře než jakákoliv jiná země v Evropě. Stálo totiž na dvou velmi cenných hodnotách, které bolestně postrádáme: úctě k panovnickému rodu a ke křesťanství. Habsburkové nebyli žádní despotové a hlupáci. Stačí si přečíst životopisy posledních dvou císařů včetně příběhu Zity, vdovy po Karlovi. Také úsilí Otto Habsburka o mír v Evropě je pozoruhodné. A křesťanství, to druhé z hodnot, na nichž Rakousko - Uhersko stálo, je to nejcennější, co nám chybí. Bez něho se k ničemu dobrému nedopracujeme.
    Na závěr, pane Plevo, ještě poznámku. Mluvíte o neslučitelnosti levicových a liberálních hodnot s myšlenkou Rakousko – Uherska. Po pravdě řečeno, nevím, jen tuším, co to levicové a liberální hodnoty jsou. Myslím, že kdybychom je chtěli nějak definovat, asi bychom zjistili, že každý za nimi vidíme něco trochu jiného. Já bych asi s mnohými z těchto hodnot, které jiní vyznávají, nesouhlasil. A tak nepovažuji za měřítko nejen oprávněnosti existence Rakousko – Uherska, ale ani obecného dobra, levicové a liberální hodnoty.
    Omlouvám se, že jsem se tak rozepsal; nedivil bych se, kdyby to nechtěl nikdo číst.
    Dobrou noc a vše dobré přeje, Jiří Vyleťal
    August 19, 2013 v 5.52
    Pane Plevo,
    nostalgie pana Vyleťala po R-U (které však sám nezažil), není ani tak nostalgií po "Kakánii" jako touha po pevném řádu, který dnes neexistuje.
    JD
    August 19, 2013 v 20.3
    Pane Vyleťale, ačkoli s monarchismem nesouhlasím (on ten Boží lid chtěl krále jako ostatní národy ne zrovna dvakrát v souladu s Boží vůlí), Váš příspěvek z 16. srpna je asi nejlepší, co jste na DR napsal.
    MP
    August 19, 2013 v 23.16
    P. Vyleťale,
    jste příkladem toho, jak křesťanství, zvláště v katolické podobě a je-li politicky konzervativně interpretováno, vede ke strašlivě demagogickým soudům o demokracii a jejích hodnotách.

    Nevěřte na žádný zlatý ráj lidstva, je to jeden z nejnebezpečnějších omylů.
    Kdy bylo Rakousko absolutistické, se dá najít v každé příručce, naposledy ještě v roce 1859. Problém je (už jsem na to tady narazil s jiným "duchovně" orientovaným diskutujícím před nějakými dvěma lety), že vy totiž pojmy používáte zcela libovolně, intuitivně, bez ohledu na jejich konvenčně daný, racionální obsah. Prostě označíte věc takovým slovem, které se vám zrovna nějak líbí. Pak ale nelze diskutovat..
    + Další komentáře