Na obzoru konec postkomunismu
Jiří PeheDruhé kolo prezidentské volby ukázalo generační výměnu jako naději české politiky. Hlasy — především mladých voličů — pro Karla Schwarzenberga byly hlasy proti postkomunistickému politickému a estetickému stylu.
Na první přímou prezidentskou volbu je možné se dívat i tak, že se v ní srazila kultura „postkomunismu“ a kultura, kterou můžeme popsat jako aspiraci na vykročení za „postkomunismus“, tedy aspiraci na jakousi „post-postkomunistickou“ modernitu.
Ačkoliv zvolení Miloše Zemana do funkce prezidenta se při prvním pohledu jeví spíše jako zabetonování české společnosti v éře postkomunismu, ve skutečnosti prezidentská volba ukázala, že je česká společnost v bodu zásadní generační změny, která způsobí i změnu v politice.
Nemělo by nám uniknout, že zatímco si v Zemanovi a jeho okolí budou v příštích letech užívat ještě větší renesance než během prezidentství Václava Klause určité symboly éry postkomunistické transformace, jakož i arogantní politický styl, který má kořeny v éře normalizace, ve skutečnosti Zeman vyhrál jen kvůli špatně zvolené taktice „post-postkomunistického“ tábora.
Vezmeme-li totiž v úvahu, že navzdory pomýlené sázce části médií i tzv. kulturní fronty na Karla Schwarzenberga, pětasedmdesátiletého aristokrata a představitele „profláknuté“ vlády, coby symbolu vykročení do éry post-postkomunistické modernity, získal nakonec Schwarzenberg 45 procent hlasů, je zřejmé, že se česká společnost politicky mění.
Tato změna je přitom méně patrná v parlamentních nebo krajských volbách, kde se preference rozdělují mezi politické strany s jejich programy, a k nimž mladí lidé chodí méně. Nicméně důrazné varování od mladé generace dostala současná politická elita, zejména politici ve velkých stranách, už ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010.
Ve vysoce personifikovaném druhém kole prezidentské volby hraje symbolika mnohem větší roli než ideologie. A analýza této symboliky naznačuje, že to, co spojovalo lidi, kteří volili proti Zemanovi, byl odpor k jistému stylu i typu politiky, excesům bohorovně zameteným v minulosti pod koberec, jakož i odpor k neúctě k demokracii, kterou reprezentovala opoziční smlouva.
Všechny tyto negativní rysy lze přitom s jistou mírou zjednodušení připsat právě postkomunismu coby politické kultuře i éře, v níž se za fasádou budování demokratických a tržních institucí skrývá deficit demokratického ducha. A v českém případě pak i ustrašený provincialismus, kombinovaný s pocitem vlastní výlučnosti, čehož lze politicky snadno zneužívat.
Jak už bylo řečeno, Miloš Zeman coby poslední politik z tria politických velikánů transformační éry je symbolem této odcházející éry postkomunismu, s jejími úspěchy i selháními. Politické kultury i průšvihů této éry sice má u nás plné zuby i mnoho z těch voličů, kteří Zemana nakonec volili, ale pomohlo mu, že byl čitelnější, zejména pro méně vzdělané a starší voliče, než Schwarzenberg, a, zejména, že stál jako prezidentský kandidát v opozici proti zatím nejpokleslejšímu projevu postkomunistikcé politiky od roku 1989, kterým je současná vláda.
Proč se naopak stal symbolem tábora aspirujícího na vykročení za postkomunismus právě Schwarzenberg, bude ještě předmětem mnoha diskusí. Kdyby se tomuto táboru podařilo sjednotit okolo někoho, kdo byl méně obtížen politickými handicapy, mohla volba dopadnout opačně. Tak jak už by koneckonců asi dopadla v roce 2008, pokud by Václav Klaus musel čelit Janu Švejnarovi v přímé volbě.
Výsledky prezidentské volby nicméně potvrdily, že se česká politika mění, a to zejména proto, že, jak už bylo řečeno, do veřejného prostoru postupně přicházejí příslušníci mladé generace. A tento trend bude pokračovat, protože v příštích pěti letech se posune mezi voliče zhruba půl milión mladých lidí, kteří jsou nyní ve věkové kategorii 13 až 18 let. A zhruba půl miliónu současných voličů, zejména těch starších, nás opustí.
Pokud mladé voliče něco spojuje, pak je to téměř instinktivní odmítání „postkomunismu“ coby éry, která se sice pyšní zaváděním demokracie a tržního hospodářství, ale v rovině politické kultury, estetiky, neúcty k právu , nostalgie starší generace po pokleslé normalizační kultuře a účelového zneužívání českých historických traumat zůstává jednou nohou ukotvena v éře komunismu.
Jinými slovy, mladá generace si s postkomunismem spojuje nejen politickou zátěž éry transformace, včetně systémové korupce a klinetelismu, ale i určitý způsob politického vystupování, který je pořád dost spojen s estetikou i arogancí komunistického papalášství. I proto tato generace Zemana za svého prezidenta nepřijme. I kdyby se totiž stokrát snažil politicky vykročit za éru postkomunismu, tak jak ji reprezentoval Václav Klaus, nemůže se zbavit nemoderní papalášské estetiky, která se mladým téměř instinktivně protiví.
Většina této nové generace je, jak už bylo řečeno, nespokojená s velkými stranami, které si spojuje s nejrůznějšími patologiemi naší postkomunistické éry. Ani v prezidentské volbě se mladí voliči nemobilizovali primárně podle stranických preferencí, ale právě proti kultuře „postkomunismu“. Vezmeme-li v úvahu, že i při všech handicapech Schwarzenberga nakonec „post-postkomunistický“ tábor prohrál jen o půl miliónu hlasů, je konec éry, která začala v roce 1989 na spadnutí.
Sociální demokracii zatím hrálo do karet, že o poznání více „postkomunistická“ než ona je u nás v poslední době „občanská“ pravice, spojená symbolicky s Václavem Klause a praktikami „kmotrovství“. To ale nemusí platit i v budoucnosti, protože pravice má nyní paradoxně v podobě Zemanova zvolení a Klausova odchodu větší prostor se reformovat, jakkoliv — naštěstí pro ČSSD — nemá momentálně kde personálně brát.
ČSSD se v podobě nejrůznějších intelektuálních diskusí i omlazení svého vedení pokusila v posledních letech modernizovat. Jenže nyní musí usilovně přemýšlet, co dělat s tím, že vynucené volební spojení se Zemanem, který zůstane chtě nechtě symbolem politiky i estetiky postkomunistické éry, jí může poškodit u mladých voličů, kteří budou už za několik let většinově určovat směr české politiky.
Tento úkol je o to naléhavější, že i mladá generace, která byla v době raného postkomunismu oblouzněna neoliberalismem, začíná být více otevřena idejím levice. Nikoliv ale levice zabředlé v kultuře postkomunismu.
ČSSD si v tomto směru bohužel zatím nepočíná dobře. Jak tím, že se nedistancovala od Zemanova zneužívání nacionalismu a xenofobie ve volební kampani, tak svojí podporou pro Zemana v druhém kole i nedostatkem podpory pro Jiřího Dienstbiera v kole prvním, se stala nejen spojencem Zemana, ale v symbolické rovině sklouzla v očích mladých voličů i levicových liberálů, které před tím získala na svou stranu, zpět do minulosti. Na to bohužel nemůže v dlouhodobé perspektivě nedoplatit.
Již od devadesátých let Praha volila "pravicověji" než Československo, případně Česká republika. Z té doby pochází bonmot o jistém vítězství "Klausovy tenisové rakety" ve volbách Praze. Mezi pražské elity, zdá se, za celá ta léta vůbec neproniklo povědomí o tom, že demokracie vyžaduje vážně míněné alternativy, a že více alternativ je pozitivum. Praha stále "bojuje" proti "zlu". A je vždy na "té pravé" straně. Praha vidí ve správě země technické problémy a vyžaduje jejich technicky správné (jediné, trvalé a do budoucna bezúdržbové) řešení, a to je "přece", "samozřejmě" řešení pravicové, pravé, s-práv-né. Vůbec nevnímá, že společnost je komplexnější, že ne každé řešení je "win-win", nýbrž že prospěch jedněch jde často na úkor druhých, a že opakovaně, dynamicky vyvažovaný vývoj je z dlouhodobého hlediska lepší než totální vítězství jednoho zájmu a totální porážky legitimních zájmů druhých. Že různá řešení mohou být všechna "správná", že v různých regionech, pro různé segmenty lidského společenství či v různých obdobích a periodách, je alternativní řešení často to výhodnější a správnější, a to díky harmoničtějšímu rozvoji regionů, společenství, jakož i menším výkyvům v čase s otupenými extrémy vývoje.
Jen díky této své jednostrannosti, dalo by se říci mentální "nedostatečnosti" Praha "prokoučovala" celé zemi nynější naději na změnu. Jen díky této slepotě a hluchotě si stejní lidé, kteří donedávna s jásotem (a zlým syčením na nositele jiných názorů) volili Klausovu tenisovou raketu, dovedli představit změnu jen na "pravější pravou stranu" a toliko vytvářejíce kult osobnosti svého "Knížete", dokázali překonat svůj vlastní kult Klause. Nebyli tudíž příliš věrohodné mimo svou enklávu. Nemohli být věrohodní pro ty, kteří s nimi Klausův kult před tím nestíleli, a byli od nich za to dehonestováni. Ostatně, i nynější kampaň tvůrců kultu osobnosti "noblesního" knížete byla tak plná ponižování, urážek a upírání důstojnosti druhých lidí a voličů, že vyvstává otázka: "To si vážně v Praze (a v pražských redakcích celostátních médií zejména) myslíte, že lze druhého přesvědčit o své pravdě tím, že pourážíte jeho samého, jeho rodinu do desátého kolene, a upřete důstojnost celému jeho sociálnímu okolí?"
Je, domnívám se, na místě otázka, co působí (a co z toho je změnitelné) odlišný vývoj (nejen úzce "politických" ale šířeji společenských) názorů v Praze a mimo ni, odlišnou životní zkušenost (rozumí se ve statistickém smyslu, odlišnost = statisticky významný rozdíl) Pražanů od celku země, od země, jíž Praha chce být metropolí.
myšlenka, že by snad chování voličů pana Schwarzenberga mělo předjímat konec postkomunismu, mi připadá jakž takž oprávněná jedině za poněkud bizardního, leč co do principu nikoliv nereálného předpokladu: A sice že to, co by mělo následovat, budou opět raná léta komunismu u nás. Tedy léta padesátá.
Přesně to mi totiž připomínala naše "angažovaná kulturní fronta", fanatismus značné části Schwarzenbergových voličů, postoj tvůrců seriálu Zdivočelá země vůči herci Martinu Dejdarovi a budovatelská píseň PEN klubu "Kníže k lidu blíže".
Mrazilo z toho všeho v zádech a probouzelo vzpomínky na monsterprocesy se záškodnickým centrem Rudolfa Slánského, Marií Horákovou a Chartou 77. A ukázalo se také, kolik rádoby osobností s gloriolou antikomunistického hrdinství, nezkaženého charakteru a tušených duchovních kvalit, nejsou ničím více, než nahými králi.
Jiří Vyleťal
Už tím kandidátem. Schwartzenberg a moderna? Bylo by to směšné, kdyby člověka nenapadl Napoleon III. Takže řekněme bizarní.
Sázka na Schwarzenberga ale určitě nebyl omyl "části médií a tzv. kulturní fronty", jak píše Jiří Pehe. Pro politology by bylo určitě dobrým námětem zkoumání, jak a proč se se přesouvala pozornost médií a etablované "kulturní fronty" od Jana Fischera ke Schwarzenbergovi a jak sílila píárová kampaň Schwarzenberga už před prvním kolem voleb. Tehdy asi došli vlivní lidé na pravici k závěru, že Fischer není vhodným kandidátem proti Zemanovi. A vybrali si Schwarzenberga, protože neviděli lepší možnost.
Jinak kritiku kampaně tvůrců "kultu osobnosti knížete", jak ji formuluje Jindřich Jedlička, považuji za velmi trefnou.
http://zpravy.idnes.cz/pruzkum-lidi-volby-0a9-/domaci.aspx?c=A130130_090141_domaci_jw
(je to poslední graf).
Zeman je samozřejmě představitelem machiavelistické politiky jako technologie či umění moci., jejímiž hlavními představiteli byla trojice Klaus, Zeman, Lux.
K.S. nebyl do volby poslán z iniciativy mladých, ze Tříkrálovou výzvou byli hlavně bývalí spolupracovníci a přátelé Václava Havla, lidé spíše staršího středního či seniorského věku.
I hlavní hybatelé jeho kampaně jsou lidé, kteří byli v roce 90 již dospělí. Dokázali mladé zapojit, to ano.
K.S. sám politikem machiavelistických schopností či neřestí jistě není, ale převtělený Havel také ne, a hlavně je spojen s Kalouskem, který je v politickém stylu pokračovatelem těch tří jmenovaných a možná je i stejně schopný či všeho schopný. To ještě uvidíme. Kalousek si jistě myslí, že ještě neskončil a je poměrně mladý.
Zvolení Zemana není náhodné nedorozumění, bylo logické. Teď jsem zvědav jestli v těch deseti letech poustevničení spíše zmoudřel nebo zdivočel. Nadávat mu za to, co ještě ani neudělal, nepomůže nikomu.
2. Hodně pravicových voličů se už asi k ODS raději nehlásí.
3. Je známo, že k pravici se hlásí většinou vzdělaní lidé a naopak, není to nic překvapivého. Jinak korelace v tomto průzkumu podle vzdělanosti není zdaleka tak výrazná, takže tak dobrá čísla byste neměl.
"KS se nepodilel na opozicni smlouve + vsichni, kteri ho volili, ho volili proto, ze predstavuje cestu z post-komunismu (ktery je hlavne dedictvim oposmlouvy) + bylo jich 45 % + bude jich jeste vic (protoze stari zemrou) --> to je dobre a nadejne..."
Na muj vkus prilis mnoho moc volnych a nespravnych predpokladu. Takze jen dve poznamky - kazdych pet let pul milionu volicu zemre a zhruba ze stejneho poctu deti se stanou volici. A taky pul milionu mladych lidi se osamostatni a prehodnoti nektere sve postoje... Vyvozovat z toho, ze kdyz dnes mladi lide lajkuji na facebooku Karla s cirem, tak za pet let prejdeme do jakehosi post-postkomunismu, mi prijde divne...
Taky si nemyslim, ze by "papalastvi" bylo jen dedictvim byvaleho rezimu a tedy specifikem postkomunisticke spolecnosti. A povazovat KS za anti-papalase? Je snad napr. jeho postoj v otazce prijeti Palestiny do OSN projevem moderni anti-papalasske estetiky?
Upozorňuji, že k tomu, abyste ná základě tohoto průzkumu mohl logicky prohlásit, že volba byla jednoznačně pravicovo-levicová záležitost, vám chybí údaj, že většina respondentů se přihlásila k Pravici nebo Levici - jinými slovy, teoreticky mohli volbu rozhodnout "ostatní" (tedy nevyhranění) - a pak by vaše tvrzení nebylo správné. Ve zprávě bohužel chybí křížové četnosti, takže z ní nevyplývá ani to, ani opak. Ne že bych to tvrdil, ale poukazuji na to, že je to možné. Asi se poohlédnu po nějakých lepších datech.
Každopádně souhlasim, že pro vyhraněné voliče byla volba jednoznačně pravicově-levicovou záležitostí. To by ostatně jeden čekal.