Lekce z demokracie
Robin UjfalušiNavzdory vzedmutým emocím byla první přímá volba prezidenta užitečnou lekcí z demokratické diskuse. V ní bychom se ovšem neměli uchylovat k šovinistickým argumentům.
Tak už to máme konečně za sebou. Přiznám se, že posledních čtrnáct dní bylo pro mě poněkud únavných a dlouhých, byť jsem je shodou okolností trávil v zahraničí, tedy mimo centrum dění. Mělo to tu výhodu, že sem nedoputoval každý balast s kampaní spojený a člověk viděl všechno to hemžení a emoce trochu z odstupu.
Hlavní pozitivum kampaně je zřejmé — volba prezidenta občany evidentně pohltila a politické záležitosti se staly zase po čase autentickou součástí naší každodennosti. Což v zemi dlouhodobě vykazující spíše politickou apatii není vůbec málo.
Tím nechci říci, že jsou takoví všichni voliči Zemana, myslím, že velkou roli hrálo ono referendum o vládě a levice versus pravice, jak Zeman chtěl - to je v pořádku.To první je ale varovné.
Nicméně ze strany mnoha stoupenců Schwarzenberga zde byl a je pro změnu trend: Volič KS jsou "naši", voliči MZ "cizáci" (vesani, idioti, atd.). Tato neschopnost voličů údajné "pravdy a lásky" přijmout porážku mi přijde nebezpečná ještě víc.
Konečně skutečnost, že místo novin zde máme většinou jen stranické věstníky, rovněž není dobrou zprávou pro tuto zemi. Jak chtějí média hlídat Zemana, když jim teď nikdo, kdo není fanatickým stoupencem Schwarzenberga, nemůže věřit?
Slovy pochopitelnými i lidem středně kulturním: http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=mm55DFogR_A#t=370s
V tom se s tvrzením autora plně ztotožňuji. Co však nemohu přijmout, je opět to zvěcnělé pojímání volby mezi prezidentskými kandidáty jako běžné spotřebitelské volby, to by byl, autor promine, hrubý omyl. Miloš Zeman prezentoval voličům svůj program + své spolupracovníky a jakýkoliv kaz na tomto obraze si zaslouží kritiku, nikoliv smíření, jak se autor dostmožnáne domnívá, že je zvykem...