Proč je nutné také nevolit

Tomáš Tožička

Nepochopením demokracie a principu volby není odmítnutí účasti ve volbách, nýbrž deklasování těch, kteří tuto legitimní možnost využijí. Ty, které zvolíme jako „menší zlo“, se nám budou hned po volbě smát.

Desítky let nám je vtloukáno do hlav, že společnost není ideální a my musíme volit ponižující a nepoctivé kompromisy. Zvykli jsme si na to a uvěřili jsme tomu. Nic jiného si vládnoucí vrstvy ani nemohly přát. V posledních dnech už to došlo tak daleko, že i ti, kteří se zatím chovali racionálně a poctivě se snažili o změnu, na tuto hru přistoupili.

Čím dál častěji můžeme číst o tom, proč je nutné volit, rozuměj volit toho správného kandidáta. Proč je nesprávné, zbabělé a hloupé k volbám nejít a nevolit ani jedno z podivných individuí ve druhém kole prezidentské volby.

Je to neetické, nedemokratické a falešné.

Neetická motivace

K tomuto neetickému chování se lidé rozhodují nejčastěji ze tří důvodů.

Nejprve jsou to lidé, pro které se to stalo normálním. V životě si již zvykli na to, že je třeba „být s někým“, protože si myslí, že jinak by nemohli přednášet na univerzitách, nebo je vést. Bláhově se domnívají, že příslušnost alespoň k nějaké mocnější skupině jim umožní snadnější život a lepší práci. Napsali hromadu materiálů o reálnosti politiky a jen tím utvrzují hlavní proud, na který nadávají v lepších kavárnách.

Další skupinou jsou lidé, kteří se zoufale snaží něco změnit a vidí, jak jim mezi prsty utíká čas, příležitosti i zdraví, a zlepšení je v nedohlednu. Chtějí volit toho, kdo podle nich zaručí jen malý sešup do bídy oproti současnému stavu. Po letech bez kompromisů se nakonec nechají v manévrovat do žalostné situace Husáka (po okupaci), Zemana (před opoziční smlouvou) či Schwarzenberga (před vstupem do ministerských postů) a začínají uvažovat, jestli nakonec není lepší volit ďábla a zachránit to málo, co se dá. Nakonec mají snad ještě pocit oběti, která to činí ve prospěch jiných a k jejich spáse. Pokud to tak skutečně je, je to jen jejich problém a je nemorální do toho tahat ještě ostatní.

Poslední velkou skupinou jsou lidé, kteří nutností volby zla (potenciálně snad menšího), maskují pouze propagandu pro jednoho ze svých vyvolenců. Je to sice unfair, ale vzhledem k tomu, že jsou již na straně Mizérie a profitují na ní, je jejich jednání pochopitelné, byť zavrženíhodné.

Nedemokratické nucení k volbě

Nejtrapnější na tom všem je, že všechny jmenované skupiny — včetně široké škály skupin mezi nimi - plédují pro demokracii. Přitom odpírají, zesměšňují a zpochybňují svobodné rozhodnutí. Aniž by si přitom uvědomili, že svoboda volby i samotná forma zastupitelská demokracie jsou tím definitivně zpochybněny a oni se dostávají na úroveň partajních ideologů — jedno z jakého zaprášeného kouta levice či pravice.

V normální společnosti je běžné, že při hlasování či volbě mámě čtyři legální a legitimní možnosti — pro, proti, zdržel se a nezúčastnil se. Každá ta volba něco vyjadřuje, podle tradice se zejména ty dvě poslední vykládají různě.

Nebudu to nyní rozebírat, zájemce by se o tom mohl dozvědět něco třeba na nějaké lepší škole. Nejblíže je asi univerzita v Drážďanech, protože běžný místní pedagog o tom, stejně jako o jiných aspektech demokracie, má jen mizivé ponětí.

Místo toho jen připomenu, že i v mnoha solidnějších organizacích probíhá dvoukolová volba tak, že ze dvou kandidátů je zvolen ten, který překročí polovinu kvóra daného počtem hlasujících. V praxi to znamená, že i když z druhého kola vzejdou dva kandidáti, nemusí vyhrát ani jeden z nich. Pokud se totiž dostatečný počet hlasujících zdrží, rozuměj hodí prázdný lístek, nemusí ani jeden dosáhnout potřebné většiny. Volba pak probíhá znova, přičemž minimálně jednou se jí nemohou účastnit oba nezvolení a tedy zjevně nevolitelní kandidáti.

To je demokratické a výhodné, protože zájmové skupiny pak mezi sebou musí hledat toho, na kom je možno dosáhnout konsensu. Něco takového by se ovšem našim politikům nelíbilo, a tak máme onu nechutnost, v níž se nyní potácíme.

Faleš menšího zla

Je smutné, jak se lidé nechali vtáhnout do osidel falešného uvažování o jakýchsi „menších zlech“. Nakonec ani tak nevnímám jako zlo to, že jeden krade po tisících a druhý jen po stovkách, ale zato desetkrát rychleji. Že jednoho platí olejáři, druhého uhlobaroni, že jeden podpořil korupci podivnou vládou a druhý se díky té korupci dostal k bohatství, že jeden nemá rád Romy a druhý je miluje tak, že pro ně zavádí nucené práce. Už jsem si zvykl, v televizi a na Karlově univerzitě tomu říkají politika.

Jako zlo vidím slabost lidí se proti tomu morálně vymezit. Aspoň v mysli a třeba po česku pod duchnou se symbolicky postavit a třeba jen šeptem si se Sváťou Karáskem či s Garym Slepým Davisem zazpívat — Say No to the Devil, Řekni ďáblu ne! A pak sebrat zbytky sil a odjet třeba na hory a tvrdit, že na služební cestu, a nevolit.

Lepší návod pro slabší povahy než tento, který vychází z poněkud posměšných děl Borovského a Haška, nemám. Samozřejmě lepší je volit cestu obou jmenovaných, poslat panstvo tam, kam patří a na jejich šaškárnách se nepodílet. Není přece nutné účastnit se každého nesmyslu, který si pro nás vymyslí establishment se svými PíáR agenturami a místně poslušnými komedianty.

Místo toho se však řada poctivých, moudrých a citlivých lidí vydá k urnám, aby tam hodili hlas pro jednoho či druhého nekňubu i za cenu, že se k vůli tomu pohádají se svými příbuznými i dlouholetými přáteli a spolupracovníky. A politici se jim budou spolu se svými nohsledy smát a oprávněně si budou říkat: „Vidíte, kopali jsme je léta do zadku, pitomečky, a teď se ještě navzájem poperou — levičáci a sociální liberálové nejvíc, aby nás mohli volit. Ach ty dobré české zadnice!“

Legrace

Tak ano, pánové a dámy, vzhůru k urnám. Srandu z Hradčan si z vás může dělat jen jeden z nich. A když pak budete zoufalí a nebudete vědět kudy kam, vždycky můžete říct, že za to všechno může Táňa Fischerová.

    Diskuse
    JV
    January 25, 2013 v 18.22
    Naprostý souhlas
    Velice s Vámi souhlasím, pane Tožičko. Myslím, že tyto volby, od nichž mnozí očekávali probuzení občanské společnosti, ukázaly její pravdivý stav. Kromě toho to byla také ukázka, jak demokratickými metodami a za souhlasu mnoha přesvědčených demokratů posilovat nadvládu jednoho procenta nad zbylými devadesáti devíti.
    Jiří Vyleťal