Málo platné, téměř každý historik občas tenduje k hypotetickým úvahám, kterým směrem by se ubíraly dějiny, kdyby se nestalo to či ono. Ani mně osobně se tyto otázky nevyhýbají. A netýkají se koneckonců pouze historiků. Celospolečenský zájem o dané téma připomněla v době relativně nedávné i Česká televize ve svém seriálovém pořadu „Co by kdyby“.

Odhlédněme nyní na okamžik od reálné politické historie dnešních dnů a pohleďme jen velmi stručně do její alternativní verze…

*

Píše se 31. květen 2010 a německý prezident Horst Köhler rezignuje na svoji funkci v důsledku neuvážených výroků pronesených při návštěvě Afghánistánu, které se týkaly spojitosti zahraničního nasazení Bundeswehru a ochrany hospodářských zájmů Spolkové republiky Německo. Německá veřejnost nedokázala skrýt své rozhořčení a prezident byl vystaven tvrdé palbě kritiky jak od ní, tak od politiků zleva i zprava. Tento psychologický nátlak neunesl a rezignoval. Německý parlament se připravuje na volbu nového prezidenta…

V reakci na Köhlerovo odstoupení v následující době opakovaně zazní hlas českého ministra zahraničí Karla Schwarzneberga. Ten mimo jiné pronese: „Patří k zájmům země o přežití sledovat ve válce vedle bezpečnostně politických také hospodářské zájmy. O tom se musí smět přemýšlet nahlas. Útoky na Köhlera byly tedy politicky zbabělé a úplně nepochopitelné. Vyslovil to, co je očividně pravda. Musíme pochopit, že se do války táhne nejen z lásky k bližnímu."

Reakce české kulturní a politické scény je neméně bouřlivá. Jako první se proti daným výrokům ohrazuje prezident a po něm následují premiér a představitelé všech parlamentních stran s výjimkou Schwarzenbergovy TOP 09. Ministr financí Kalousek výroky svého předsedy opakovaně hájí, dostává se však do defenzivy a po marné snaze o Schwarzenbergovu obhajobu označí dotčené výroky za „mírně řečeno nešťastné.“

Razantní kritice je ministr zahraničí vystaven také od většiny českých médií. Mladá fronta Dnes a týdeník Respekt přinášejí sžíravě kritické komentáře a ozvou se i představitelé české kulturní scény. Umělci a divadelníci zorganizují mohutnou protestní petici. Nepřejí si, aby země, u jejíhož zrodu a formování stáli čeští humanisté jako T. G. Masaryk či Karel Čapek, hájila válku z hospodářských důvodů a také se na ní aktivně podílela. Na plakátech v pražských divadlech se nejčastěji objevuje heslo: „Jsme zemí Karla Čapka, nikoli Karla Schwarzenberga.“ Anebo stručné a úderné: „Pryč s Karlem“, které se stane leitmotivem kšiltovek a placek na klopách.

Kromě požadavku na odstoupení Schwarzenberga se přidává apel na stažení vojsk z Afghánistánu — a ve společnosti a na stránkách novin propuká debata, proč Američané před veřejností i zbytkem světa po řadu let tajili, že Afghánistán skrývá kromě Usámy bin Ládina a Talibanu rovněž obří ložiska kobaltu, mědi, železa, zlata či lithia, které je nezbytné pro výrobu laptopů, baterií či mobilních telefonů.

Protestní petici se čtvrtmiliónem podpisů přináší v polovině června na Hrad osobně oscarový režisér Jiří Menzel. Den poté navštěvují prezidenta na Hradě zástupci české katolické církve i Ekumenické rady církví, kteří projevují vážné znepokojení nad znevažováním hodnoty lidského života. Připomínají starozákonní Hospodinův příkaz „Nezabiješ!“ a volají po odchodu všech politiků, kteří by byli ochotni obhajovat válku vedenou z ekonomických příčin. Tu odmítají stejně razantně jako interrupce či euthanasii.

Těm politikům, kteří jsou navíc křesťany, pak představitelé církví hrozí veřejnou exkomunikací a jsou ochotni vzdát se jakékoli hmotné podpory i spolupráce se státem a zůstat v čestné mravní opozici, pakliže nebude zjednána brzká náprava. Okamžitě také ukončují veškerá jednání o restitucích. Toto kategorické stanovisko obhajuje před společností v odpoledních mimořádných zprávách profesor Halík. Prezident po jednáních s premiérem a představiteli koaličních stran ještě téhož dne pozdě večer přijímá rezignaci ministra zahraničí a občané vítají i ministrovo dobrovolné rozhodnutí odejít z veřejného života a zcela skončit po Köhlerově vzoru s politikou…

*

Na počátku srpna 2011 prohlašuje bývalý český premiér, někdejší sociální demokrat, první předseda SPOZ (Strany práv občanů) a žhavý kandidát na českého prezidenta Miloš Zeman, že umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista. Navazuje tím na své dřívější kritické výroky na adresu islámu, vůči němuž se vymezuje nebývale tvrdě. Nebere si žádné servítky a neláme si hlavu s reakcí zbytku společnosti, jak je občas jeho zvykem.

Tentokrát se ovšem těžce přepočítá. Okamžitá kritika přichází od představitelů všech významných politických stran, včetně neparlamentní Strany zelených na čele s jejím věčným předsedou, religionistou Ondřejem Liškou. Razantní kritikou nešetří ani prezident, který se ostře vymezí vůči všem formám nacionálního šovinismu i náboženské xenofobii. Česká média rozebírají Zemanovy výroky jako zprávu číslo jedna po řadu dní a počínají se shodovat v tom, že si bývalý premiér úspěšně vykopal svůj politický hrob. Podobné názory pokládají ve vyspělé demokracii za projev politického extrémismu a k obdobnému stanovisku se kloní také podstatná část české veřejnosti.

Zeman získává punc českého Wilderse a razantně se ozývá i Svaz muslimských obcí a dostává se mu opakované podpory od všech politických sil. Předseda svazu je na Hradě přijat prezidentem, který poté prohlašuje, že Zeman je pro něj jako jeho potenciální nástupce zcela nepřijatelný, že moderní občan ani politik nesmí za žádných okolností podléhat primitivním předsudkům, odvolává se na T. G. Masaryka a hilsneriádu a ve svém projevu k národu hovoří s nadhledem o všech významných světových náboženských naukách, které byly v minulosti přímo či nepřímo poznamenány násilím, postupně jej však ve svých projevech opouštěly.

Vyjadřuje lítost nad muslimským extremismem moderní doby, zároveň však dává za příklad země typu Turecka či některých republik Sovětského svazu, v nichž islám funguje ve své umírněné podobě, kterou kategoricky odmítá srovnávat s umírněným nacismem. S týmž stanoviskem přicházejí české křesťanské církve. Volají po toleranci, ekuméně, mírovém soužití všech světových náboženství a respektu k nim a hlasitě se dovolávají slov a činů bývalého papeže Jana Pavla II. Pražský arcibiskup Duka dokonce prohlašuje, že za xenofobní výroky už Zemanovi nepodá ruku, a nepřeje si, aby se dotyčný v jeho blízkosti v budoucnu účastnil cyrilometodějských slavností na Velehradě či jiné velké církevní akce.

Zeman se odhodlaně brání a nadále provokuje svými protiislámskými bonmoty. V očích většiny obyvatel však přestává být seriózním politikem i vhodným kandidátem pro přímou volbu hlavy státu a jeho preference klesají pod dvě procenta. Od Zemana se tvrdě distancuje též jeho česko-japonský obdivovatel Tomio Okamura a rozpadá se sdružení, které hodlá Zemanovi pomoci v chystané předvolební kampani. Nenápadně a po anglicku jej opouští i expremiérův starý přítel, poctivý straník několika levicových partají a někdejší funkcionář zaniklého SSM Miroslav Šlouf a přechází do tábora svého nového favorita voleb, Ladislava Jakla, jehož výroky i politické směřování se mu zdají být poněkud umírněnější nežli ty Zemanovy…

*

A nyní malý exkurz zpátky do reality. Píše se 25. leden 2013 a v promrzlé České republice startuje druhé kolo prezidentských voleb, do něhož se s téměř čtvrtinovou podporou voličů z prvního kola zdárně probojovali titulární předseda pravicové TOP 09, kníže Karel Schwarzenberg, a formálně bývalý předseda levicové SPOZ ing. Miloš Zeman. Souboj dvou významných českých politiků, kteří by ve vyspělé demokratické zemi západní Evropy byli dávno politickými mrtvolami, či alespoň postavami na okraji politického spektra s mizivou šancí na výraznější úspěch, právě začíná… Ať žije změna!