Přestože přímá volba prezidenta ještě neskončila, už nyní se můžeme dočíst, že bez ohledu na to, kdo nakonec vyhraje, nový způsob výběru hlavy státu přinesl mnoho pozitivního. Jakub Patočka minulý týden napsal, že přímá volba prezidenta českou společnost nevídaně zpolitizovala. Lidé, kteří se o politiku zajímají jen okrajově, jsou najednou lační po informacích. Mimo jiné vyzdvihl to, že v rámci personifikovaných debat o volbě prezidenta, které se vedou úplně všude, dost často přichází na řadu i programové otázky. Zdůraznil také význam dobrovolnické práce pro jednotlivé kandidáty jako praktické školy občanského aktivismu.

Martin M. Šimečka se pro změnu po prvním kole svěřil s tím, jak si i díky Facebooku užíval gejzíry nápadů a politického vzrušení a uvědomil si, jak je česká společnost barvitá a zaujatá sama sebou. Následně vyvodil, že ať už druhé kolo dopadne jakkoli, tato sebevědomá zaujatost by měla příštího prezidenta varovat před pokusem vnutit společnosti svůj pohled na svět jako jediný možný, jako to dělal Václav Klaus.

Nechci být za moc velkého škarohlída, který stále dokola opakuje, že přímá volba je největší zlo pod sluncem a její zavedení nepřineslo nic pozitivního. To, co popisuje Jakub Patočka či Martin M. Šimečka, je do určité míry pravda. Přímá volba českou společnost opravdu vyburcovala a vedla k tomu, že o kandidátech na prezidenta mluvil i ten, kdo se o politiku nikdy nezajímal anebo už nad ní dávno zlomil hůl. Jak mi řekla dlouholetá členka volební komise u nás na vsi: „K volbám přišli i tací, které jsme tu už roky neviděli“. Stejně tak je pravda, že jednotlivým kandidátům pomáhala řada lidí, pro které to byla první zkušenost s nějakou formou občanského aktivismu, což je určitě pozitivní, a souhlasím i s tím, že přímou volbou nevídaně žije český Facebook.

To vše je ale podle mne přirozené a nemyslím, že je kvůli tomu třeba přímou volbu prezidenta nějak zvlášť oceňovat — nebo dokonce už teď tvrdit, že splnila svůj účel a její zavedení bylo jednoznačně přínosem. Hodně by mne překvapilo, kdyby přímá volba prezidenta českou veřejnost nezaujala. Co jiného by ji ostatně už mělo probrat z letargie než to, že si bude moci sama vybrat svého tolik milovaného a uctívaného prezidenta? A když k tomu přidáme dlouhou předvolební kampaň, velký zájem médií a pestrou škálu kandidátů, tak by bylo opravdu hodně divné, kdyby se o volbě prezidenta nemluvilo na každém rohu.

Druhá věc je, nakolik se opravdu podařilo volbu prezidenta spojit s nějakou hlubší debatou o programových otázkách. Určitě i na ně přišla řeč, jak uvádí Jakub Patočka, přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že 90 procent pozornosti zabralo probírání jednotlivých kandidátů, při kterém si většina lidí vystačila se symboly, frázemi a svými pocity. A to je právě to, k čemu přímá volba svádí. Dobře patrné to bylo i na prezidentské super-debatě se všemi kandidáty vysílané Českou televizí, kde se například vedla velmi dlouhá diskuse o tom, zda nový český prezident bude jezdit v autě české nebo zahraniční výroby.

Dále je dobré mít na paměti, že ani zájem veřejnosti o volbu prezidenta není radno přeceňovat. Volební účast 61,3 procenta se ve srovnání s tím, kolik lidí chodí k volbám krajským či senátním, může zdát vysoká, ale je to méně, než kolik přišlo k posledním volbám do Poslanecké sněmovny. Osobně jsem odhadoval, že volba prezidenta přiláká více lidí. Samozřejmě se to dá vyložit i tak, že český občan vnímá volbu poslanců jako důležitější, protože toho rozhodují více než prezident, stejně tak to ale může znamenat, že míra skepse a odporu k politice je už tak vysoká, že občany z křesel nezvedne ani volba hlavy státu, což je co říct.

Jakub Patočka ve svém textu píše, že se v každém případě ukázalo, jak prospěšný by pro českou společnost byl velkoryse pojatý zákon o všeobecném referendu, tak aby mohlo být vyvolatelné lidovou iniciativou zdola. Rád bych k tomu dodal, že pokud chceme usilovat o občanskou participaci, vtahovat širokou veřejnost do programové debaty a prosazovat zákon, který by všeobecné referendum opravdu podporoval, tak je třeba dělat právě to a ne si to projektovat do přímé volby prezidenta.

Výběr hlavy státu občany není nic jiného než reality show s vlastními pravidly a zákonitostmi, do které se navíc až příliš promítá česká monarchistická tradice kombinovaná s touhou lidí, aby nám vládl někdo, kdo to tady dá do pořádku. Osoby kandidátů, kteří postoupili do druhého kola, to jen potvrzují. Navíc negativní vliv přímé volby na politický systém ČR bude možné pozorovat až v průběhu výkonu mandátu nového prezidenta, takže je ještě velmi brzy na to přínosy přímé volby hodnotit a rozhodně bychom tak neměli činit jen na základě předvolební kampaně. Zároveň se dá čekat, že ať je politizace veřejnosti v důsledku přímé volby prezidenta jakkoli velká, nutně ustane s jeho zvolením.

Kromě toho si myslím, že sebevědomá zaujatost zmiňovaná Martinem M. Šimečkou, která do druhého kola přivedla Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga, je dost pochybná. Jestli se vtahování veřejnosti do politiky projevuje tím, že si zvolí Karla Schwarzenberga s argumentem, že se jedná o šlechtice, nebo Miloše Zemana s tím, že nenechá vládu zahálet, tak nic naplat, ale takhle si občanskou participaci nepředstavuji. Mnohem větší význam by mělo například uvedené referendum. Přímá volba naopak upřednostňuje tendence, které s posilováním vlivu veřejnosti nemají nic společného. Hezky to vystihla Lucie Bílá, když v jednom rozhovoru řekla, že si budeme volit krále české země.