Jaroslav Bican zveřejnil v Deníku Referendum polemiku s mým sloupkem o přímé prezidentské volbě (DR, 4.9.2012). Zvolil formu otevřeného dopisu, ale jelikož mi dopis předem neposlal, předpokládám, že chtěl oslovit především čtenáře DR. I proto nebudu reagovat vlastním otevřeným dopisem.

Pan Bican píše, že stále nerozumí tomu, proč reakcí na frašku spojenou s nepřímou volbou muselo být zrovna zavedení volby přímé. Reaguje tak na následující slova v mém sloupku o přímé volbě: „Nepřímou volbu bylo samozřejmě možné používat dál a doufat v postupnou kultivaci politického prostředí tak, aby volba netonula v různých velmi podivných zákulisních hrách a spekulacích o korupci, ale zároveň není nic tragického na tom, že se zákonodárci nakonec rozhodli vyzkoušet volbu přímou.“

Pan Bican se ptá: „Opravdu bylo v případě nezavedení přímé volby jedinou variantou čekání na postupnou kultivaci politického prostředí?“

Odpověď zní, že samozřejmě nikoliv, ale záleží na tom, zda mluvíme o řešeních politických nebo politologických. Jinými slovy, politologie není politika.

V politologii si můžeme hrát s celou řadou racionálních řešení, včetně toho, které připomíná pan Bican. Tedy například, že bychom se inspirovali Německem, kde se prezident volí nepřímo, bez rozpravy, a pokud v prvních dvou kolech není zvolen, tak je ve třetím kole zvolen ten, kdo získá nejvíce hlasů.

Je ještě mnoho dalších politologicky představitelných řešení, což ovšem neznamená, že jsou v daném kontextu realistická politicky. Například u nás funguje malá politická strana monarchistů, kteří navrhují zavedení konstituční monarchie, což není z čistě teoretického hlediska špatný model. Pokud jde o vztahy mezi vládou a hlavou státu v Evropě, je to totiž systém zdaleka nejstabilnější.

Jenže většina naší politické reprezentace z vcelku logických důvodů zavést konstituční monarchii nehodlá, stejně jako se vážně nezabývala dalšími možnými řešeními, jako je třeba rozšíření volitelského sboru i na zástupce krajských samospráv. Takový rozšířený volitelský sbor v některých zemích prezidenty volí, jenže se to týká spíše zemí, které jsou federalizované.

Když už je řeč o politologickém snění, já osobně sním o zrušení funkcí hlav států v jednotlivých zemích Evropské unie. EU by měla mít prezidenta jen jednoho, společného, premiéři jednotlivých států by v evropské federaci měli roli obdobnou guvernérům států americké unie.

Ale zpět do reality. Pro přímou volbu coby alternativu k dosavadnímu způsobu volby se čeští politici rozhodli dle mého soudu proto, že je to v Evropě způsob volby prezidenta nejpoužívanější. Vezmeme-i v úvahu, že zásadním impulsem byla fraška při posledních dvou volbách nepřímých, svoji roli nepochybně sehrála i snaha, možná trochu populistická, sebrat demonstrativně volbu politikům a předat ji do rukou občanů.

Politici nejspíš měli oprávněný pocit, že kdyby jenom upravili volbu nepřímou, třeba po vzoru Německa, již dosti cynická česká veřejnost by usoudila, že na ně politici jen ušili další politickou „boudu“. Tedy, že se sice zamezí průtahům při volbě prezidenta, jakých jsme byli svého času svědky na Slovensku, ale nezamezí se zákulisním obchodům a spekulacím o korupci, o které šlo v českém případě v prvé řadě.

Pan Bican dále píše, že si není jistý, co jsem myslel větou, že „největší střety o kompetence mezi vládou a prezidentem jsme zakusili z celé EU u nás, kde byl ovšem prezident dosud volen parlamentem.“

Měl jsem především na mysli skutečnost, že způsob volby prezidenta není určující pro to, jaké jsou vztahy mezi vládou a prezidentem. Určující je zejména ústavní nastavení takových vztahů.

Česká ústava bohužel ponechává pro aktivistický výklad role prezidenta příliš velký prostor, takže když se do úřadu prezidenta dostane někdo jako Václav Klaus, máme zaděláno na problém. Podobných problémů se nepochybně dočkáme i v případě, že bude prezidentem zvolen Miloš Zeman. Jenže ty by nastaly, i kdyby byl zvolen nepřímo.

Obavy, že se aktivistický prezident bude odvolávat na svůj „mandát od lidu“ k tomu, aby gumových ustanovení v ústavě zneužíval ještě více, než dosavadní prezident, mohou být na místě, jenže to nic nemění na tom, že hlavním problémem je ústava.

Prezidentské pravomoci jsou v ní nastaveny tak, že kdyby například i současný, nepřímo zvolený prezident, chtěl, mohl by zcela paralyzovat chod vlády. Má si totiž právo vyžádat „zprávy“ od kteréhokoliv ministra, jakož má i právo účastnit se jakéhokoliv zasedání vlády, přičemž musí jako první dostat slovo. Sjednává také mezinárodní smlouvy, za kterýmžto účelem pověřuje jednáním o smlouvách členy vlády, takže teoreticky může zcela zablokovat sjednávání jakýchkoliv mezinárodních smluv.

Jinými slovy: hlavním problémem není, že politici zavedli přímou volbu prezidenta, ale že, když už jí zavedli, neupřesnili zároveň postavení prezidenta v systému ústavních institucí a zejména vůči vládě tak, aby ústava neposkytovala prostor pro aktivistický výklad jeho role.

Pan Bican se proto vcelku logicky ptá: „Kde podle Vás hledat naději na to, že přímá volba nepovede k posílení už nyní se vyskytujících konfliktů mezi prezidentem a vládou?“

Dle mého soudu existuje hned několik důvodů pro takovou „naději“. Politická scéna bude vůči přímo volenému prezidentovi ostražitější. Jelikož, jak naznačují průzkumy veřejného mínění, přinejmenším první přímo zvolený prezident nebude spojen s nějakou velkou politickou stranou, bude si muset dávat pozor na to, jak se chová vůči vládě, kterou vždy jedna velká strana vede.

Ochota velkých stran aktivistického prezidenta „usměrnit“, například úpravou ústavy, bude nepochybně mnohem větší v případě někoho, jako je Miloš Zeman nebo Jan Fischer, než byla dosud v případě otce-zakladatele největší vládní strany. Velké strany se v případě „ohrožení“ proti prezidentovi tentokrát spojí mnohem ochotněji, než tomu bylo v situaci, kdy jedna z nich byla přímo odpovědná za jeho zvolení.

I Václav Klaus měl ovšem do jisté míry štěstí. Kdyby v roce 2006 volby vyhrála levice, jisté je, že by si Klaus testování ústavy a ostré střety s vládní většinou Jiřího Paroubka rozmyslel.

Dalším zdrojem „naděje“ je skutečnost, že končí období „revolučních“ prezidentů. Václav Havel i Václav Klaus odvozovali svoje postavení nejen z běžného politického provozu, ale také z rolí, které sehráli při pádu komunismu a nastolování demokracie i tržního hospodářství. Toto transformační období je u konce, a i kdyby byl zvolen třetí z porevolučních „velikánů“, Zeman, bude jeho postavení jiné, než byla „historická“ prezidentství Havla a Klause, která svoji legitimitu čerpala i z „nadpolitických“ zdrojů.

Zdrojem „naděje“ je i komparativní pohled. Jakkoliv je pravda, jak připomíná pan Bican, že prezident se v české politické kultuře těší „tradičně velké úctě“, což lze číst tak, že očekávání s ním spojovaná jsou vyšší než v okolních zemích, přece jen bychom neměli ignorovat zkušenosti sousedů s podobnými politickými tradicemi, zejména Rakouska a Slovenska.

Na Slovensku je z ústavního hlediska postavení prezidenta podobné tomu českému, podobná je i slovenská politická kultura, přičemž prezident žádné velké konflikty od zavedení přímé volby nevyvolává. V Rakousku je prezident ústavně mnohem silnější než u nás, přesto se chová mnohem umírněněji než dosavadní prezidenti naši.

Komparativní aspekt jsem se snažil ve svém sloupku podtrhnout, když jsem napsal: „Především je třeba znovu zopakovat, že Česká republika se připojí k dvanácti zemím Evropské unie, kde se už delší dobu volí prezidenti přímo. V sedmi zemích se volí nepřímo, sedm dalších jsou konstituční monarchie. Žádná ze zemí, kde se používá k volbě hlavy státu plebiscit, nezmutovala kvůli přímé volbě z parlamentní demokracie do prezidentské republiky.“

Pan Bican v reakci na tato slova píše, že by moc rád věřil, že když se něco takového nestalo v žádné z těch dvanácti zemí, tak se to nemůže stát ani u nás. Hlavním nebezpečím podle něj je, že u nás existuje „souhra několika faktorů“, která v případě jiné země EU nenastala.

Jmenuje například již zmíněnou tradičně vysokou úctu, které se prezident u nás těší, dosavadní aktivistickou praxi prezidenta Klause, nebo nebezpečí, že v případě výhry Miloše Zemana posílí i jeho Strana práv občanů. Situace, že při prezidentování Zemana bude v Poslanecké sněmovně zároveň relativně silná SPOZ, je podle něj velmi riziková.

Úvahy ve stylu „ co by bylo, kdyby“ nelze samozřejmě úplně ignorovat, ale pro kritiku zásadní ústavní změny nejsou nejlepším východiskem. Zrovna tak si můžeme představit, že zvolením Zemana splní SPOZ svoji misi a v podstatě zmizí z politické scény s tím, že se klíčoví lidé z vedení této „strany“ jednoho muže přesunou do Zemanova hradního okolí.

Když už bychom si chtěli představovat pesimistické scénáře, hrozí v případě Zemanova zvolení spíše nestabilita uvnitř ČSSD. Přinejmenším ve stylu, který jsme viděli v ODS po zvolení Klause prezidentem, kdy Klaus do dění v ODS přímo i nepřímo zasahoval. Nicméně je znovu nutné připomenout, že Zeman by si s oponenty uvnitř ČSSD vyřizoval účty, i kdyby byl zvolen parlamentem.

O kolik by jeho útok na oponenty nebo „zrádce“ byl účinnější jenom proto, že by měl mandát „od lidu“, je také jen otázka spekulace. A jak už bylo zmíněno, taková spekulace má i druhou stranu: politické strany si mohou v budoucnosti nechat mnohem méně líbit útoky na sebe i jejich vládu, než tak činily, když prezidenta volily samy. Konflikt s vládou se nedá vyloučit, ale nemusí paradoxně vést k vítězství přímo zvoleného prezidenta.

Především je ale všem, co se znervózňují nejrůznějšími úvahami nad tím, k čemu všemu může přímá volba vést, možné doporučit, ať ještě několik měsíců počkají. Přímá volba definitivně bude, a pro politiky i politické teoretiky bude mnohem lepší reagovat až na činy přímo zvoleného prezidenta než na spekulace o nich. Navíc, jak už to bývá, budou nejspíš dopady přímé volby, i ty negativní, nakonec o dost jiné, než ty, o kterých se nyní spekuluje.