V letošním roce si připomínáme 130 let od narození a 90 let od úmrtí Jaroslava Haška. Geniálního autora asi nejvíce překládané české knihy (i když někde se uvádí Reportáž psaná na oprátce) připomíná řada akcí, ale důstojný vrchol oslav dosud chyběl. Domnívám se, že by se jím mohla stát prezidentská volba, zejména, pokud vyhraje Karel Schwarzenberg, ale vlastně i v opačném případě.

Schwarzenbergova volební kampaň dosahovala míry absurdity hodné Haška, Kafky nebo Havla a jinde těžko dosažitelné. Lze si snad představit jinou zemi, kde by konzervativní představitel vládnoucích predátorských elit používal ve volbách současně panskou image feudála a k tomu vykrádal výtvarné symboly naprosto protikladného, proletářského a plebejského protestního hnutí a získal takovým způsobem významné počty voličů? To je snad ještě úctyhodnější výkon než to, čeho dosáhl Vladimíř Franz, když získal téměř 352 tisíc hlasů prakticky jen svou modrou barvou.

Co se to tu vlastně děje? Nadšení Schwarzenbergových příznivců při dnes už slavném brífinku v divadle Archa ukázalo, že jeho voličům je jedno, jak se jejich idol chová, co a jak říká a zpívá, co vyjadřuje jeho tvář a řeč jeho těla. Jeho příznivci si dokonce při koncertě na Náměstí Jiřího z Poděbrad radostně a bezelstně po sobě lepili nálepky, které jim rozdávali aktivisté ProAltu s grafikou Schwarzenbergovy kampaně, ale s texty, které ho kritizovaly.

Na ničem z toho nezáleží. Nejde o politický program, nejde ani o tohoto pravicového politika s jeho křivolakou kariérou, ani o člověka s konkrétním osudem. Jde o idol. Modla, idol, je bůh, kterého si lidé nejprve stvoří, promítnou do něj své touhy, aby ho pak mohli uctívat a obětovat mu. V náboženských dějinách vypadaly modly jako kus dřeva, jako soška uplácaná z hlíny, jako obraz. Ale může to být ideologie, může to být i Karel Schwarzenberg, modla, kterou vytvořily kulturní fronta a média.

Člověk se nediví, že Schwarzenberga podporuje jeden z duchovních otců Járy Cimrmana, tohoto typicky českého únikové idolu, který dosáhl také až na vrcholek při volbě nejvýznamnějšího Čecha historie. Cimrman je modla, která nic nepožaduje, ale pobaví. Ani Karel Schwarzenberg pro sebe nic nepožaduje — už všechno má, chce jen sloužit. Přitom pobaví zpěvem, roztomilým patláním, bude se pořád děkovat a pronášet banality. Špinavou práci udělali jiní — Kalousek, Drábek, Heger. Svým přátelům, kterých má doma i v širém světě hodně, kteří ještě nemají dost, a kterým do peněženek přece hledět nebude, poslouží se svou dýmkou jako kouřová clona.

Karel Schwarzenberg se podobá virtuální postavě Járy Cimrmana, do které si lze promítnout všechno, co si vymyslíme. Je to možná první virtuální politik, pouhý nosič obrazů bez obsahu, ale zároveň reálná politická figura s velkým formálním i neformálním vlivem na prosazování konkrétních zájmů globálního systému nadvlády, ať už jde o církevní restituce nebo o penzijní fondy. Proto blíž než k nezávazné hravosti Járy Cimrmana, kterou sugeruje jeho kampaň, má k Haškovým postavám, povstávajícím z krvavých jatek první světové války.

Karel Kosík píše v eseji o Haškovi a Kafkovi z roku 1963: „Švejk se jeví jako dobrák a chytrák, blázen a blb, státem uznávaný idiot a státem podezíraný rebelant, simulant a vypočítavec, špion a loajální poddaný. Jestliže se jeví jednou jako blb a podruhé jako chytrák, jednou jako sluha a podruhé jako rebelant atd., třebaže zůstává vždy tím, kým je, vyplývá jeho proměnlivost, neuchopitelnost a „tajemnost“ z toho, že je součástí systému, převráceného a převracejícího systému, který je založen na všeobecném předpokladu, že se lidé vydávají za něco, čím nejsou, a kde proto ústředními postavami musí být podvodník a kontrolor (revizor).

Soustavná a vzájemná mystifikace je jedním ze znaků tohoto systému. Švejk se pohybuje v mechanismu, jehož „ženoucí silou“ je polovičatost a šlendrián: kdo bere věci vážně a doslova, odhaluje absurdnost systému a sám je svým jednáním absurdní či směšný. V tomto systému je vrchnost přesvědčena o svých podřízených, že jsou podvodníci, simulanti, kverulanti a vlastizrádci, kdežto lid poznává za maskou úřední vážnosti svých nadřízených trapné figury a tajtrlíky; je to systém, kde maska a maskování a strhávání masek je jedním ze základních vztahů mezi lidmi.“

Vrchnostenský Karel Schwarzenberg mate tím, že se neskrývá za masku úřední vážnosti, ale za švejkovskou bodrost, otevřenou trapnost a tajtrlíkování. Co jiného je slib, že se stane ochráncem postižených a slabých, tedy těch, které jeho vláda uvrhla do chudoby? Jako ten, kdo se maskuje, je knížetem mezi těmi, kdo už masky odložili a dávají na odiv jen svůj cynismus a pohrdání druhými. Bude knížetem tak dlouho, dokud mu jeho dobrovolní poddaní budou jeho přestrojení věřit. Dokud věří, že nedělá to, co ve skutečnosti dělá, že vlastně k té děsné vládě nepatří, že je jen nedopatřením předsedou nejasociálnější politické strany, kterou jsme kdy v České republice měli.

Schwarzenberg se v této volbě velmi dobře doplňuje s Milošem Zemanem, který rovněž obsadil plebejskou, švejkovskou šarži, chová se jako chytrák i arogantní blb s maskou bohorovnosti, to všechno pro to, aby se dostal do pozice tajtrlíka s největší mocí. A i když strhává masku svého protivníka, přece není tím, kdo odhaluje absurdnost systému. Na to příliš touží po moci, kterou systém nabízí. Ani on nebere věci vážně, ale jen jako hru. Ale zneklidňuje a ruší, a proto má menší šanci.

Až si řekneme: Tak nám zvolili Karla (Miloše), nastane nová etapa, která může přinést cokoliv, kromě posunu ke změně systému. Nanejvýš mírný pokrok v mezích zákona. Nakonec jsme měli už i prezidenta v kómatu. Čest Haškově památce.