Karel Schwarzenberg bývá portrétován jako člověk, který opakovaně osvědčil svou morální pevnost, a je tudíž odolný vůči svodům moci. Pokud se v jeho okolí děje něco nekalého, pak to nepramení z jeho vůle, ale mohou za to spíš ti, jimiž je obklopen. Jako movitý šlechtic dbalý své cti nemá zapotřebí, aby veřejného postavení využíval k prosazování svých soukromých zájmů, a už vůbec ne, aby se chtěl snad obohacovat na úkor českého státu. Státní zájem hájí oddaně, nezištně a za všech okolností na poli domácím i v rámci Evropské unie. Je s podivem, jak takový portrét dokáže přetrvávat nerušen fakty, která s ním neladí. A to přesto, že jde o fakta, která vzhledem k jejich závažnosti přinesl tisk domácí i zahraniční. Připomeňme si je.

Když se v roce 2009 stáváme předsednickou zemí Evropské unie, nepanují v Evropě ani Americe hospodářsky šťastné časy: finanční krize je čím dál víc sanována z veřejných rozpočtů a mnoho zemí Západu se propadá do hlubších dluhů. Na setkání zemí G20 padá požadavek vyvinout tlak na daňové ráje, v nichž nenávratně mizí státní peníze v důsledku daňových úniků. Podporují ho Spojené státy i Evropská unie v čele s Francií a Německem. Je podle nich třeba, aby se na černé listině ocitly i evropské země, které výrazně profitují z praní špinavých peněz: Švýcarsko, Rakousko a Lucembursko. Legislativa těchto zemí záměrně podněcuje nejbohatší Američany a Evropany, aby sem ulévali své peníze a chránili je před zdaněním.