Dienstbierovci a Švejkzenbergovci vytáhli do boje s Fischerovou
František KostlánDemokracie se u nás mění v manipulaci prostřednictvím předvolebních průzkumů a obsedantní volbu „menšího zla“ — svobodné volby ale vypadají jinak. Volme jednoduše toho, kdo se nám nejvíce líbí.
Už ani nevím, kolikrát jsem slyšel či četl větu: ten a ten nemá šanci na zvolení, proto budu volit jiného, který se mi sice líbí mnohem méně, ale má šanci se tam dostat. Tato myšlenka vždy byla nástrojem, či naopak důsledkem manipulace. Ten první politik (strana), který prý neměl šanci se někam dostat, se tam nedostal, protože jej lidé, kterým se líbil, nevolili z výše popsaných obav. Dostal se tam druhý, který nebyl tak dobrý, ale oproti dalším kandidátům je tzv. menším zlem - a podle toho také naše politika vypadá.
Za tristní stav naší politiky může do velké míry právě tato hloupá myšlenka. U nás nemá šanci dělat politiku někdo, s nímž by mohla být větší spokojenost: nedostane se tam, protože je předem řečeno, že „nemá šanci se tam dostat“.
Ideologie a manipulace
Žádné „menší zlo“ ve skutečnosti neexistuje (nepočítáme-li extremisty, kteří jsou samozřejmě vždy zlem větším). O co jsou menší zlo ODS a TOP 09 oproti ČSSD (a obráceně)? A o co je KSČM menší zlo než ODS a TOP 09? O tom často nerozhoduje zvažování, co ta která strana skutečně dělala či dělá špatného či dobrého, ale voličův ideologický záběr, provázený poukazem na výsledky průzkumů veřejného mínění.
Takový volič přijme bez výhrad vše, co je mu zainteresovanými médii, sociologickými agenturami či politiky a jejich hlásnými troubami nabídnuto, pokud to vyhovuje jeho ideologii. Nezvolí - dejme tomu - jemu bližší Zelené, protože podle něj (průzkumů) nemají šanci se do parlamentu dostat, ale zvolí ČSSD. Poté je po čtyři roky frustrován, protože ČSSD předváděla stejnou rozkrádačskou a korupčnickou politiku jako ODS a její politika nikomu k lepšímu životu nepomohla, právě tak jako politika TOP 09. Zvolil sice „menší zlo“, ale je stejně nespokojen, jako by zvolil „zlo větší“ (ODS).
Takový volič je kvůli svému ideologickému způsobu uvažování zcela nepoznamenán předchozími varováními, nebere je v potaz: opoziční smlouva, která prohloubila dosavadní korupci, klientelismus a gangsterské metody v politice, Langerovo a Grossovo období, které provázela absolutní beztrestnost korupčnických kauz (nevyšetřování), politicko-podnikatelské kreatury typu Řebíčka či Palase… to vše je pro něj nepodstatné.
Ideologický pohled na život a svět zkrátka zabraňuje kritickému zkoumání. Náš volič se nezajímá ani o to, kdo a za čí peníze ten který průzkum prefabrikoval (inflace průzkumů), co má ta která sociologická agentura za sebou, jestli již někdy nějakým průzkumem manipulovala či fatálně chybovala, jak se k tomu posléze postavila atd. Průzkum je prostě průzkum a ten má bez ohledu na cokoli dalšího pravdu. A média, bez rozdílu, mu to také takto servírují, protože ani ta nic blíže nezkoumají. A politici tomu většinou přizpůsobují svou politiku, veřejné vystupování, tedy i svou předvolební kampaň.
Průzkumy nemusejí vyjadřovat ani přibližně skutečný stav věcí, mohou být zmanipulované či špatně provedené, ale přesto vždy určují následné dění, mají velký vliv na uvažování a chování voličů. Většina z nich si řekne, že ten a ten nemá šanci se tam dostat (podle průzkumů - médií - politiků), proto budou volit toho, kdo tu šanci má.
Jde o hru na demokracii, protože nejsme schopni volit skutečně svobodně a míra manipulace bývá často nezměrná. A k této hře se nyní přidávají i poměrně silné, ad hoc složené skupiny voličů - podporovatelů, které pochopitelně prosazují „menší zlo“či rovnou dobro. Říkají zhruba toto: volte našeho favorita, protože ten váš nemá šanci se tam (podle průzkumů) dostat, jedině tak máme šanci vytlačit zlo, které vede.
Dienstbierovci
První taková skupina před sebou tlačí stranického kandidáta Jiřího Dienstbiera. A tím, kdo má zabraňovat jeho úplnému a zdrcujícímu vítězství, jsou i voliči Táni Fischerové, Zuzany Roithové, Vladimíra Franze a Karla Schwarzenberga, protože ti prý (podle průzkumů) nemají šanci se tam dostat.
A tak například nezávislá osobnost (ta skutečná, nikoli celebritózní), jakou je Táňa Fischerová, má ustoupit straníkovi, který útěkem na Hrad přenechává svou stranu v rukou kmotrů, který je k ČSSD natolik loajální, že to může významně poznamenat jeho prezidentování - prezident má přitom být prezidentem všech, nikoli jen levicově uvažujících lidí.
A který při svém mládí postrádá více životních zkušeností, jichž je k dobrému prezidentování nesporně třeba. Dienstbier rozhodně není žádným Kennedym, jak naznačují autoři prohlášení s názvem Potřebujeme prezidenta, který sjednocuje. To je Jiří Dienstbier. Kennedy měl i při svém relativně nízkém věku dlouholeté zkušenosti z politiky (již z rodiny), které Dienstbier postrádá (dobrým kandidátem by však mohl být za deset patnáct let).
Autoři tohoto prohlášení, kteří manipulují ostatními na základě průzkumů veřejného mínění, měli dokonce tolik odvahy, že neopodstatněně nařkli z manipulace druhé: „Pokud se stane prezidentem Jan Fischer, bude to znamenat, že si českými médii a reklamou necháme vnutit cokoli.“ Jan Fischer je přitom jednoznačně všemi médii (pravicovými i levicovými) neustále kritizován a popotahován, a to i za věci, kterých se nedopustil či které nejsou kritiky hodné (píšu o tom ZDE.) V žádném případě není nějakým favoritem, kterého fedrují média.
Švejkzenbergovci
Druhá taková skupina třímá nad hlavami ikonou stranického kandidáta Karla Schwarzenberga, nechybějí ani mávátka a transparenty. A tím, kdo má zabraňovat jeho úplnému a zdrcujícímu vítězství, jsou také voliči Fischerové, Roithové či Franze. I oni mají své oblíbence opustit a volit tu ikonu, jinak vyhraje zlo zloucí.
Švejkzenbergovci před blížícími se volbami přitvrdili, hlavně na internetových sociálních sítích a po e-mailu vkládají a rozesílají různá upozornění. Většina z nich se během roku účastnila tažení proti korupci (někteří v iniciativě Vraťe nám stát, jiní jinde a jinak), nyní na Hrad dosazují Karla Schwarzenberga, který je de facto proti zrušení anonymních akcií, díky nimž lumpové mohou ve skrytu dál rozkrádat naši zemi, který omlouvá korupci u Kalouska jen proto, že ten - eventuálně - sháněl peníze tímto neotřelým způsobem nikoli pro sebe, ale pro svou stranu (tehdy ještě lidovce).
Pravým důvodem k volbě pana S. je podle švejkzenbergského prohlášení s názvem Výzva tříkrálová „budování spravedlivého státu, který není ovládán vůlí zájmových skupin. Chceme, aby stát sloužil občanům a podřídil se právu, nikoli privilegiím.“ Jistě, zastánce a zachránce Kalouska v politice, jehož nechávají anonymní akcie v klidu, je tím správným bojovníkem proti skupinovým zájmům.
Rektální horolezectví a politický kýč
Věrohodnost Výzvy tříkrálové, která je sama o sobě příkladnou ukázkou politického kýče, pak podtrhuje podpis Johna Boka, známého bezbřehým rektálním horolezectvím vůči Václavu Klausovi. Tento „politický aktivista“, který se Klausovým prostřednictvím nejednou (neúspěšně) ucházel o funkce ve státní správě či samosprávě ještě v září vyzýval Klause, ať letos v přímé volbě kandiduje znovu (bez ohledu na zákony, které to neumožňují).
Bok píše v otevřeném dopisu Klausovi, že je znepokojen skladbou uchazečů o prezidenta, kteří by v případě zvolení mohli narušit hladký chod státu. S nároky prezidentské funkce by se podle něj dokázal vyrovnat hradní tajemník Ladislav Jakl, Karel Schwarzenberg má však už nejlepší roky za sebou. „Jsme mimo to přesvědčeni, že jste dosud nepřekonal zenit své výkonnosti, takže Vaším odchodem ztratí společnost možnost plného využití Vašeho osobnostního potenciálu,“ napsal Václavu Klausovi před čtyřmi měsíci dnešní zapřísáhlý příznivec Karla Schwarzenberga John Bok.
I Schwarzenberg je k TOP 09 a jejím (Kalouskovým) vizím natolik loajální, že to vzbuzuje minimálně pochybnosti, jestli by byl schopen být prezidentem všech. Stranický kandidát na prezidenta prostě není ideální volbou v žádném případě, ať již jde o jakoukoli stranu.
Dobrý pocit
Volme bez ohledu na jakoukoli manipulaci Táňu Fischerovou, Zuzanu Rothovou (či kohokoli dalšího), jak nám libo. „Většímu zlu“ stejně v žádném případě nezabráníme, aby usedlo na prezidentský stolec, vždyť větším zlem může být pro druhé i Dienstbier či Schwarzenberg. A zůstane nám pocit svobody a přesvědčení, že jsme, každý svými silami, přispěli k pozvolnému návratu demokracie do České republiky, protože jsme manipulaci řekli NE.
tak toto bez sebemenších výhrad podepisuji.
Dovolím si doplnit jedno poznání. Nezřídka se také ukazuje, že se „menší“ stává zlem "větším", poté, co je zvoleno.
Má to svoji logiku: „menší“ zlo se rychle naučí počítat s tím, že se mu v zájmu „menšího“ zla, např. odvrácení údajné katastrofy, ustupuje. Rázem tak naroste jeho sebevědomí a vědomí moci, a z „menšího“ zla je v tu ránu zlo „větší“.
Totéž platí pro velice často pro výzvy k tzv. „jednotě“ v postupu proti společné protistraně. Za pozornost stojí, že taková výzva je vždy v zájmu těch, kteří k „jednotě“ vyzývají. Architekti jednoty, kteří to ve své většině mohou myslet dobře, si neuvědomují, že vnášejí na scénu prvek totality. Pokud jim skupina, která je vyzývána k „jednotě“ ustoupí, ztrácí svoji váhu při příští žádosti o ústupek v zájmu trvání „jednoty“. S ústupky se rychle začne počítat automaticky. Strana jíž se ustupuje, se velice hbitě naučí totalitě.
Taková „jednota“ nadělá více škody než užitku.
Proto volme ty, které chceme a ne ty, které si myslíme, že chtějí ti druzí. Buďme svobodní opravdu a nenechme se ve své svobodě omezovat ostatními lidmi. Svoboda je člověku dána Bohem, ne lidmi. Proto nikdo z lidí nemá právo žádat po druhém vzdání se jeho, byť jen částečné, svobody.
Jiří Vyleťal
Ta svoboda "já budu volit srdcem" mi moc demokratická nepřipadá. Zas ten romantismus. Demokracie je mj. aritmetika, schopnost uvědomovat si, co si myslí druzí a jaká je reálná šance je v reálném čase o něčem přesvědčit. Svoboda volit "podle sebe" může být v určitém kontextu ignorováním toho, že jsme součástí nějakého ne zrovna ideálního "my".
Pokud vám vadí průzkumy, zasaďte se, aby byly opravdu transparentní veřejnoprávní službou. Kdyby se průzkumy zakázaly, tak lidi si najdou nějakou alternativu (patrně horší a manipulovatelnější), budou prostě chtít vědět, co si myslí druzí, to je právě velmi demokratické - demokracie je režim většinového člověka, berme to jako realitu (a chraňme menšiny).
Když věnujete tolik energie kandidatuře klíčového hnutí do Parlamentu, bude to energie zacílená správným směrem. Od toho máme poměrný systém, aby umožňoval začít s málem.
Teď každý ultimativně bojuje o každou dušičku a nic jiného nevnímá, přesvědčování o jiném přístupu má za hrozbu a manipulaci. V neděli hlavy vychladnou, dostaneme objektivní obraz jak je kdo na tom a kdo jde z kola ven a bude třeba se bavit dál, ať již to dopadne jakkoliv.
V našich parlamentních volbách 2010 Zeman pomohl vítězství pravice tím, že část potenciálních voličů ČSSD přilákal k SPOZ. Teď mu to pravice vrací tím, že chce prosadit Schwarzenberga, který by v druhém kole neměl proti Zemanovi nejmenší šanci. Myslím, že Jakub Patočka má pravdu v tom, že by ji měl jen Dienstbier.
Naštěstí v naší prezidentské volbě nejde o mnoho, takže si luxus gest můžeme dovolit. Pěkné je, že mezi kandidáty je jenom jeden, na kterého padá stín podezření z nahnědlosti a který by úřad prezidenta opravdu nezvládl (Franz).
Také chápu že pokud srdcařům jde mnohem víc o ten pocit svobodné volby než o výsledek volby tak je jjeich přístup oprávněný - když doma přišla
dcera že asi volí Franze taky jsem jí hned neohnul přes koleno.
Nějak se rozhodneme a pak s tím budeme žít - rozumbradové i naivové
http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/grafika/2013/01/04/prezidentske-dostihy-zeman-u-sazkaru-stoupa-vzhuru/
Pokud se to zásadně nezměnilo, tak paní Fischerová má minimální šanci. Ale J. Dienstbier bez šance není. Je podle sázkových kurzů třetí. Chtělo by to jej víc podpořit, pak by byla šance, že by mohl vystřídat Fischera při vstupu do 2. kola
http://www.proalt.cz/?p=4271
Bylo nutné respektovat názorovou pluralitu uvnitř ProAltu, nejen co se týče vztahu k jednotlivým kandidátům, ale i co se týče názoru na to, zda se vůbec ProAlt má oficiálně k tomuto vyjadřovat a otevřeně se hlásit ke konkrétním politickým subjektům. Naše hlavní agenda je někde jinde...
Přečetl jsem si začátek a konec článku a uposlechnuv jeho výzvu volit bez ohledu na jakoukoliv manipulaci a s vědomím že žijeme (pardon, oprava:) že žiji v manipulativním světě (pročež možná vzniknul DR, tipuji) rozhodl jsem se přeskočit jádro (řekl jsem NE) a vzít v potaz další názory - popř. manipulace (hranice je místy nejasná, neboť jak praví matka Wiki http://cs.wikipedia.org/wiki/Manipulace, "V praxi tedy proti sobě obvykle stojí dva manipulátoři - přímý versus nepřímý a jeden spouští řetěz manipulací.")
Chtěl bych obzvláště poděkovat za trefná slova ze středy 9.Ledna 2013, 12:52:48. A chtěl bych spekulací navázat na pana Dolejše: Přijmeme-li předpoklad znechucení mladých politikou a jejich tendenci k "buřičství", není pak proklamovaná podpora kandidátů jak Franz nebo Schwarzenberg nebo Fischerová především hlasem protestním? Jak kdosi z příznivců ne/argumentoval v diskusi s oponenty: "můj hlas je hlasem punkovým"? A existuje průzkum, kterým by bylo možné kvantifikovat nakolik se proklamované postoje promění v hody (právě těch nebo aspoň nějakých) lístků ve volebních místnostech?
Už název článku hodnotí jakousi společnou snahu, který podle autora zřejmě není vhodná.
Zkusme -při předpokladu že nám jde o společnou věc neboli společného lepšího prezidenta/prezidentku- tedy jinou, vhodnější:
Jako sympatizant Táni Fischerové a Jiřího Dienstbiera a protože si myslím že titi dva kandidáti mají leccos společného a tedy se zde najdou další jejich sympatizanti dávám nabídku, že v případném druhém kole podpořím toho z této dvojice, který postoupí:
Budu-li tedy v prvním kole volit JD a on nepostoupí, slibuji v druhém kole podpořit TF, pokud ona uspěje. A naopak, budu-li v prvním kole volit TF ...(obdobně).
Přidá se někdo?
Buď jak buď, asi půjdu přemluvit babi, aby se při svých motlitbách (které já neovládám) zmínila ať nás bohorodička ochrání aspoň od Zemana... půjdu za ní odpoledne, tedy je ještě možnost mě přemluvit proti jinému - např. proti Fischerovi ;-)
To by se musel stat zazrak. Jako biolog na zazraky neverim.
Maly zazrak bude kdyz se tam dostane JD. Ale i ten se muze stat jen za predpokladu, ze ho budou nakonec volit i priznivci pani Fischerove. Jinak se tam nedostane ani jeden z nich a v druhem kole budem vybirat mezi Zemanem a Fischerem nebo mezi Zemanem a Schwarzenbergem.
Viz: http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/grafika/2013/01/04/prezidentske-dostihy-zeman-u-sazkaru-stoupa-vzhuru/
Pripominam, ze pri volbe prezidenta jde o hodne, mozna vubec o budoucnost levice a CR.
Prostě bych i v civilním pohledu na věc ubral na absolutnu pokud jde o to stát si vždy bez pochybností na svém, Nevěřím že existuje člověk, který to splňuje na 100% i v každé maličkosti. Spíše jde o to držet směr v tom podstatném.
Problém je v tom, že, bude-li kritických 5-10 % volit Táňu Fischerovou, nepostoupí do druhého kola ani jeden z nich.
Ale pro nás ostatní, kteří nejsme v týmu některého z kandidátů, jsou důležité osobnostní rysy a ideje, které kandidát(ka) na prezidenta symbolizuje, zastává a bude prosazovat. Rozdíl mezi Táňou Fischerovou a Jiřím Dienstbierem je z tohoto hlediska malý. Kdyby měli stejné šance na zvolení, asi bych volila Táňu, ale pokud se celorepublikově nevzedme nějaká opravdu výrazná vlna voličského zájmu v její prospěch, například něco jako VOLME ŽENU, co prolétne internetem a sjednotí většinu voličů, tak budu volit Jiřího Dienstbiera. Myslím, že v těchto prezidentských volbách jde opravdu o hodně a úvaha Martina Škabrahy je správná. Díky Martine!
Uvažuji o tom zvýšit svou politickospolečenskou tržní hodnotu a zabydlet se v Praze.
Splňuji jak podmínku senility tak opovrhování politikou,
jen s tím herectvím to hapruje ..........pokud vím.
Do kol příštích vážně uvažuji o nominaci pana Petráska, a už dnes má můj nominační podpis téměř jistý... (podmiňuji to jen kouzelným slůvkem, které však ... nebudu předjímat).
"Tento spor je nejčastěji personifikován do rozhodování mezi Táňou Fischerovou a Jiřím Dienstbierem. V mých očích oba prezentují to, že v prezidentských volbách je z čeho vybírat, tradiční nářky nad neschopností naší společnosti generovat osobnosti (připomínám tady ještě Franze), se ukázaly jako liché. To je dobrá zpráva, možnost volit svobodně. Nemám nic proti tomu, když někdo svého kandidáta volí pro přednosti jeho osobnosti a programu, jsem ale proti vynucování volby strašením Zemanem či Fischerem. Jsem totiž proti každému omezování svobodné volby vyhrožováním a manipulací (typ pomocí průzkumů vysvětluje Kateřina Kňapová). Pískám si píseň, že takový pakt sjednávat nehodlám."
Tyto úvahy sice tak úplně s volbami nesouvisí, ale tím lépe. Už je totiž těch předvolebních diskusí trochu příliš. :-)
Už dvacet let komunisté blokují parlament. Nikdo s komunisty nechce do vlády a proto levice prohrává jedny vítězné volby za druhými.
Proč se tedy také před parlamentními či senátními volbami nerozhodnete, neodstoupíte, a konečně nevyzvete své voliče k tomu, aby volili jiné levicové strany, které tak získají nejen dost hlasů ale i potenciál sestavit vládu.
Svou politickou strukturu i zastupitele na obcích a krajích máte, tak proč se v příštích volbách do poslanecké sněmovny nevzdat své stafáže a vložit ji do toho, aby mohla levice realizovat své kroky.
Rozhodně děkuji za Váš konstruktivní přístup, nebojte se, že to Vám i Vašim spolustraníkům před příštími volbami nebudu neustále připomínat, abyste na ty "krásné, idealistické a srdcařské" doporučení nezapomněli.
;-)
Zrada je subjektivní pocit zklamání, zaviněný někým, od koho jsme očekávali, že se zachová určitým způsobem. Zároveň to musí být někdo, kdo nám není nebo nebyl úplně lhostejný. Nemíváme obvykle pocit, že nás zradil ten, s kým nemáme vůbec nic společného, tedy od něj nic nečekáme. Z toho plyne, že zradě musí předcházet buď určitá smlouva, ústní či písemná (v tom případě hraje větší roli rozum) nebo jí předchází určitý citový vztah. V souvislosti s tím mě napadá známá "mnichovská zrada", která byla samozřejmě spíš odstoupením od smlouvy než jednostranným přerušením citového vztahu (přátelství, láska). Ovšem city (v tomto případě city národní) v tom hrály roli též.
Někdy může vědomí nebo pocit zrady mít i ten, kdo zrazuje. Záleží na tom, jakým způsobem funguje jeho svědomí. Svědomí se ovšem vyskytuje patrně pouze u jednotlivců, nikoli u národů či jiných subjektů.
Opakem zrady je "zůstat věrný". Věrnost podle mého názoru předpokládá také určitou smlouvu či dohodu (může být i nepsaná, ba dokonce nevyslovená, avšak očekávaná). Očekávání věrnosti ze strany jednoho se může dost často střetávat s pocitem svobody druhého, který si není žádného závazku vědom nebo si jej nepřipouští. Aby si v tomhle lidé rozuměli, je třeba, aby zaujímali stejné postoje (např. morální). Odstoupení od smlouvy, k níž jedna strana byla donucena, by se vůbec nemělo považovat za zradu, ovšem to samo o sobě nevylučuje, že někdo to tak cítí.
Je zajímavé, že v lásce mohou působit stejné zákonitosti jako v politice, ovšem pro takového Badioua je to jistě samozřejmost.
Což kdybychom se přinutili neočekávat nic také od lidí, se kterými máme leccos, třeba i velice mnoho společného? Je samozřejmě nutné umět se orientovat v tom, jak jednají, a odhadnout, jak budou jednat. Umět ale zároveň od tohoto odhadu odstřihnout emoce a tudíž nic neočekávat. Emoce naopak přesunout ke svému (s)vědomí, se kterým se poradíme, jak máme jednat.
Pan Fischer, kdyby mu docházely souvislosti, by to viděl nepochybně stejně jako pan Zeman.
Z osobního setkání s funkcionáři KSČM mě příjemně překvapil značný rozsah jejich podpory Dienstbierovi - myslel jsem, že většinově tíhnou k Zemanovi.
Jevilo se mi to spíš přesně naopak ...
To samozřejmě ještě nic nevypovídá o postoji členské a voličské základny - ale s tím aktivisté toho moc neudělají.
Pane Tožičko,
komunisté nemohou ustoupit jiným levicovým stranám, protože zde žádné jiné levicové strany nejsou,a ani u nich to není v praxi tak žhavé.Operetní levice typu ČSSD s tuhou hlasovací a stranickou disciplínou už vůbec ne.Bylo by to pro nás všechny jednodušší, ale obávám se, že osobnost, která by dokázala sloučit to lepší z KSČM a ČSSD a dala popud k vzniku strany typu německé Die Linke, u nás není. Bez elektorátu KSČM bude každá jiná levicová strana pouze marginální.
K nadlidskému úkolu: Neznám nikoho, komu by se zcela podařilo „jiným dávat a sám nic nechtít, milovat a nic nežádat“.
Znám však několik lidí, kteří o to vážně usilují, aniž by se „odívali svatostí“ a vybočovali z řad „občanů řádných“. Musím přiznat, že kontakt s nimi je velmi osvěžující.
Ale přece jenom, i když člověk nic neočekával a není tedy zklamán, je občas smutný z toho, když si uvědomí, jaká je realita.