Šílenství, které zaplavuje část společnosti, proniká i do mé domácnosti. Ležím na posteli a kojím, když tu můj manžel, člen volebního týmu Táni Fischerové, ťukající cosi vášnivě do počítače, najednou poznamená: „Nechápu, jak někdo může volit Jiřího Dienstbiera, když je tu taková perfektní kandidátka, jako je Táňa.“ Já, coby volička Jiřího Dienstbiera, nejprve zamumlám „ehm“ a pak se pochlapím a začnu blekotat cosi o politickém myšlení a většinovém systému při prezidentské volbě, o volebních průzkumech a šancích jednotlivých kandidátů.

Potom si to zas rozmyslím a řeknu mu, ať si přeci volí koho chce, že já si taky budu volit podle sebe. Vždyť je to princip voleb. Doma se tedy nakonec krásně dohodneme a nepotřebujeme mít pocit, že ostatní nutně musí volit tak, jak bychom si my přáli. A to se oba o politiku zajímáme, můj muž je v této volbě dokonce i aktivním aktérem.