Kandidatura Jiřího Dienstbiera v přímé prezidentské volbě je v mnoha směrech riskantní podnik. Dle průzkumů naděje na vítězství není velká; a i pokud k průzkumům chováme zdravou nedůvěru, vkrádá se nejedna pochybnost. Nezradí Dienstbiera jeho mládí, nedostatek zkušeností? Jak obstojí v souboji s charismatickým veteránem Zemanem? Podpoří ho levicoví voliči?

Otázek je mnoho, odpověď na ně dá až první kolo volby. Již nyní se však dá říci, že kandidatura Jiřího Dienstbiera nabízí ojedinělou šanci na setkání a vzájemné obohacení dvou sfér, které dnes stojí spíše proti sobě, než aby spolu tvořivě komunikovaly: stranické politiky a světa občanských iniciativ.

Jiří Dienstbier je trochu zvláštní stranický kandidát. Ve straně, která ho nominovala, se netěší úplné podpoře. On sám mluví o jednotlivcích, kteří jsou jeho oponenty, je však jasné, že za nimi se skrývá širší averze. Zvláště silná je u některých funkcionářů jeho vlastní, pražské organizace. Jiří Dienstbier je nepohodlný straník, neváhá kritizovat kolegy za hlasování, které považuje za nesprávné. Bližší než zákon semknuté smečky je mu transparentnost a spravedlnost.

Takový politik nikdy nebude oblíbencem matadorů stranických sekretariátů. Hrozí u něj stálé riziko, že bude šlapat na paty svým spolustraníkům, více než loajalita ke stranickým barvám pro něj bude vážit oddanost demokracii a právním principům. Pro někoho to může být handicap; u kandidáta na prezidenta je to ale jednoznačné plus.

Bylo by dobré mít jako hlavu státu takového nepohodlného straníka. Někoho, kdo by prostředí politické strany dobře znal a zároveň k němu měl kritický odstup. Možná by to byla ta nejlepší kombinace pro úspěšný výkon prezidentského úřadu. Ať už bude hlavou státu kdokoli, neobejde se bez porozumění pro politické strany, jejich reálné možnosti a omezení. Jiří Dienstbier by takový vztah kritického porozumění nabízel.

Ve vztahu k české sociální demokracii by prezident Dienstbier nabídl stálou konfrontaci s ideálem sociálnědemokratické politiky jako úsilí o spravedlivou, nediskriminující společnost a životaschopný sociální stát, zaručující nutnou míru sociální soudržnosti. Ve vztahu k případnému sociálnědemokratickému premiérovi by byl partnerem, ne potměšilým mentorem, který se snaží házet klacky pod nohy. Pokud by politika ČSSD selhávala v podstatných bodech programu, mohl by být tím, kdo politiky strany důrazně, ale neagresivně upozorňuje na jejich slabiny.

Bylo by to potřeba. Dnešní sociální demokracie se napohled může podobat mozaice lokálních mocenských seskupení, kterým jde především o zachování vlastního vlivu. Snahy vedení strany narážejí na hroší kůži místních funkcionářů, jimž je úplně jedno, jakou cenu za jejich počínání strana zaplatí na celostátní úrovni. Stačí si vzpomenout na výsledek ČSSD na Ústecku loni na podzim; po tomto výprasku zůstává někdejší hejtmanka, jejíhož náměstka nedávno odvedla policie v poutech přímo z kanceláře, důležitou tváří krajské ČSSD.

Tým, který kolem sebe Jiří Dienstbier shromáždil, nabízí dostatečnou představu o tom, jak si představuje spolupráci politiky a občanské společnosti. Eliška Wagnerová, Anna Šabatová, Vladimír Špidla či Jan Keller jsou dobrou volbou a dávají záruku kreativní a solidní budoucí spolupráci. Prezident obklopený takovýmto okruhem spolupracovníků nebude tím, kdo se uzavře ve světě představ o vlastní výjimečnosti. Bude citlivě vnímat reálný vývoj společnosti, bude mít porozumění pro situaci lidí skutečně potřebných.

Ačkoli za Jiřím Dienstbierem stojí část občanské společnosti, je zároveň kandidátem jedné politické strany. To může být ve volbě jeho Achillova pata. Ať už je však dnes míra nedůvěry v ČSSD a její schopnost skutečně zastávat sociálnědemokratický program, být zásadovou levicovou stranou, jakákoli, právě Jiří Dienstbier dnes představuje jednu z hlavních nadějí na to, že česká sociální demokracie takovou zásadovou levicí dokáže být.

Podpora Dienstbierovi je do velké míry podporou skutečné, programově nevyprázdněné sociální demokracii. Ať už letošní volba dopadne jakkoli, v české sociální demokracii bude potřeba silný obrodný proud, který dokáže probudit z letargie členskou základnu, přilákat nové sympatizanty a posílit programovou stránku. Jiří Dienstbier si zaslouží podporu ne navzdory tomu, že je stranickým kandidátem, kandidátem ČSSD, ale právě proto.