Nevolnictví, nebo republika

Tomáš Tožička

Prezidentskou kandidaturu Karla Schwarzenberga můžeme brát jako projev tendence, jež se pokouší zpochybnit republikánskou tradici naší státnosti. Podpora pražského salonu pro Schwarzenberga je tak největším zklamáním přímé volby prezidenta.

Režisér Menzel jasně vystihl problém naší společnosti. Mnozí se jako on cítí být jen potomky nevolníků a tak si místo republiky volí poddanství.

Začátek první světové války Čechům jasně ukázal, že další setrvávání v monarchii ovládané prohabsburskou šlechtou je nemožné. Díky diplomatickým úspěchům Masarykovy skupiny se podařilo Rakousko-Uhersko rozbít, založit republiku, radikálně zrušit šlechtické výhody a provést pozemkovou reformu, která redukovala zhoubný vliv velkomajitelů půdy především šlechty a církve.

Tuto republikánskou tradici jsme hájili navzdory některým našim spojencům, například Velké Británie. Pro ně jsme byli libertariánským státečkem, kde se chovají neuctivě k jejich šlechtickým příbuzným a známým. I to byl jeden z důvodů, proč se Britové podporovaní Spojenými státy nechtěli podílet na záchraně Československa před Hitlerem a nakonec odmítli i své závazky vůči mobilizující Francii a tak nás nechali napospas Mnichovskému diktátu.

Volba prezidenta je dnes mnohem více symbolickým referendem, kam chceme, aby se náš stát ubíral. S Táňou Fischerovou, na rozdíl od všech ostatních, dáváme hlas změně a odpovědnému občanství, které se chce podílet na správě obce a zajišťovat možnost rozvoje a důstojný život pro všechny.

Jiří Dienstbier představuje mladou politiku evropské sociální demokracie, která se postupně vymaňuje ze zajetí paternalistického sociálního státu a směřuje k více participativní a méně elitářské formě správy.

Ostatní kandidáti představují většinou tradiční politické postoje, od  rozumné míry konzervatismu u Zuzany Roithové, přes pravicové neoliberální názory až k sociálnímu populismu Miloše Zemana.

Vymyká se trochu nekonformní a nepochybný umělec Vladimír Franz, který nemá žádné definovatelné názory, a to ani politické.

Největší problém však pro mě představuje Karel Schwarzenberg. Představa, že se na Pražský hrad po devadesáti letech budování republiky dostane člověk hrdě se hlásící k rodové tradici z habsburského mocnářství, nositel habsburského císařského vyznamenání Řádu zlatého rouna, ve mně budí stud za všechny, kteří o tom uvažují. Prezident je zatím pořád symbolem naší republiky, ať se nám to líbí nebo ne. Pokud někdo chce dnes volit člověka, který je svou historií i současnými postoji spojen s tím, čemu navzdory byla budována naše republika, je to smutné.

Čeští kulturtrégři a baviči jsou většinově tradičně konformní, prorežimní a pokrytečtí — což vlastně v mezinárodním kontextu znamená nekulturní. Ekonomka Ilona Švihlíková to nedávno shrnula lakonickým prohlášením: „Být umělec v Čechách většinou znamená popis charakterové vady.“

Navíc se tzv. umělci považují sami za elitu, nepotisticky procpávají své příbuzné, děti, neteře a synovce, kam to jde a lísají se k mocným. Jenže jsou to jen poskokové a jako s takovými je s nimi také zacházeno. O tom se mohl na vlastní kůži přesvědčit jeden z největších konformistů české kultury Ondřej Černý, šéf kulturního a divadelního Kdečeho, kterého vyhodila z funkce ředitele Národního divadla jen tak paní Hanáková - takto Schwarzenbergova kolegyně - „za špatně nastavené procesy“.

Karlovi Schwarzebergovi nemůžeme vyčítat ani jeho účast na pohřbu Otto Habsburga, jejich rodiny byly po staletí těsně spojeny. Ale jeho prohášení, že Otto Habsbug „ještě byl korunní princ rakouský, uherský a český, nesmíme na to zapomenout,“ vypovídá o jeho vztahu k republice. Konečně právě od Otty přijal již výše zmíněný habsburský řád. Je zřejmé, že Schwarzenberg zůstává v sepjetí se starou předrepublikovou politikou a její nostalgií a to i tím, že nedokázal rázně odmítnout, aby ho lidi nenazývali knížetem, kterým prostě není.

Stejně tak se nevymezil proti Menzlovskému označení českých občanů za potomky nevolníků, stejně tak omlouval rozmetání demokratizačních procesů v roce 1848 jeho příbuzným za „dobově podmíněné“ a jako „výraz politické odpovědnosti“. Nevymezil se ani proti poslanci Kortemu ze své strany TOP 09, který Masaryka označil za zrádce císaře. Tyto a jeho další kroky či spíše pasivita ukazují, že tradice demokratické republiky postavené na svobodě, rovnosti a bratrství — rozuměj solidarita ve společenství — jsou mu cizí.

V přímé volbě máme možnost ukázat, za jakými idejemi stojíme, jaké změny či nezměny očekáváme. Můžeme volit participativní odpovědnost za sebe i místo v němž žijeme, můžeme volit konzervativní či liberální sociální politiku. Můžeme volit neoliberální korporativismus či lidový populismus.

Pražský kulturní salón se rozhodl, že bude volit cimrmanovské mocnářství a přisluhovačské nevolnictví. Pro mě je to nejhorší zklamání těchto voleb.

    Diskuse
    January 11, 2013 v 9.59
    souhlas
    Sice bych to neformuloval takto ostře, ale v zásadě s TT souhlasím. Hlas pro KS je hlas pro aristokratický feudalismus, hlas pro MZ a JF je hlas pro mafiánský kapitalismus a hlas pro JD a TF hlas pro občanskou, demokratickou republiku. Sem bych asi připočítal i hlas pro ZR z rozumných konzervativních pozic. VF je sympatický, v podstatě je to také občanský hlas, ale zůstává na rovině recese. JB je Klausův agent v sukních a tím už byla při poslední prezidentské volbě jako kandidátka komunistů, jak ostatně sama přiznala.
    January 11, 2013 v 10.59
    článek je zajímavý,
    méně, co se týče charakteristiky kandidátů (s kterou souhlasím), více tím ostatním.

    Pro Schwarzenberga je nejen část pražské kavárny, ale i "proletářská" - chci říci pivní - část české emigrace. Ve vídeňském Nachtasylu visí jeho plakáty, a jiný kandidát nepadá v úvahu. Tito lidé bohužel také budou volit, protože vesměs mají české občanství, což se sice právně s rakouským neslučuje. Koho by ale zajímalo dodržování základních předpisů, když občanský průkaz znamenal po roce 1989 možnost přidělení bytu v Praze či jinde. -- Klasický příklad je EB (ten tedy raději víno, byť proletářského piva se neštítí...): zvládl úspěšně dvojí roli - v Rakousku sociální případ a v Čechách "uznávaný umělec" vystupující v televizi. Jistě mu ale nic nehrozilo, protože i kdyby se to byly rakouské úřady domákly, soudruzi Schwarzenberg a svého času Gruša, by to jistě dokázali vyžehlit. Někteří disidenti jsou prostě "rovnější". -- Těm obyčejným lidem z emigrace to ani nezazlívám. V české povaze je podvádět, a oni navíc v emigraci nezbohatli. (Tím myslím tu, naštěstí, většinu, která se živila prací a neprožila celou dobu na podpoře). To jsem ale chtěl pouze deponovat pro ty, kdo o tom náhodou nevědí. Nejde mi o denunciaci, pouze upozorňuji na fakta, která nepotvrzují některé legendy....

    Zpátky k článku: Stálo by určitě za to napsat studii o Jiřím Menzelovi, člověku, který byl zatím loyální ke každému režimu, který se naskytl. Přes svůj talent (a jiné schopnosti) to nebude on, kdo jednou v dějinách filmu zaujme čelnou posici v tzv. české vlně. Lepších než on byla celá řada. Úspěch Ostře sledovaných vlaků ho, a ne neprávem, vyhoupl mezi ty nejpopřednější. Byl a zůstal jedním z (také obchodně) nejzdatnějších....

    Schwarzenberg se podle mého odhadu do druhého kola nedostane. Bude ale napínavé sledovat, zda se Táně Fischerové podaří dostat před něj. To by byla pádná facka jeho kultu.

    (Svůj sen o tom, že Zeman skončí v prvním kole třetí, jsem dosnil už před mnoha měsíci.)

    Z mého postavení nevoliče bude celý ten happening zábavnější - nehrozí mi, že bych si pak vyčítel chybu ve volební místnosti...

    A před volbami nechť se Ti roztřesenější raději napijí na kuráž, řekl bych.....

    Míru zdar.
    JK
    January 11, 2013 v 13.32
    K čemu se vyučuje ve školách dějepis,
    mladí vyčítajíc svým prarodičům stesky po reálném socialismu, nevnímají příznaky své mnohem horší formy dějinné amnézie, nostalgii po feudalismu.

    Nakažení jsou i starší občané, kteří si ještě nevzali pilulku proti zlaté horečce z 90.let a mají oslabenou myšlenkovou imunitu...

    MT
    January 11, 2013 v 15.22


    Zase to sémantické míchání jablek a hrušek.

    Masaryk byl rakousko-uherský občan a samozřejmě že byl ZRÁDCEM rakouského císaře, který byl i korunovaným uherským králem (a nekorunovaným králem českým, chorvatským, dalmatským a haličským) ...

    A já si tohoto zrádce bez uvozovek velice vážím a mám za to, že nebyl povinen hlavu mocnářství nezrazovat.

    Já asi taky zradil přísahu na vojně ... v roce 1989 ...

    ... udělal jsem to vědomě, bez výčitek svědomí a s chutí ...

    January 11, 2013 v 18.32
    charakteristiky kandidátů
    Souhlasím pane Martine Šimso s výstižnou charakteristikou jednotlivých kandidátů. Doplnila bych jen, že hlas pro KS je hlas pro aristokratický feudalismus kombinovaný s mafiánským kapitalismem.
    DU
    January 11, 2013 v 20.18
    Republikánská "tradice" aneb kam to dopracoval švejkovský projekt
    Voláním po (alespoň) knížeti na Hrad český národ kolektivně a intuitivně volá po ztracených tradicích ubitých ve slepé uličce českého národovectví v 19. století. Masaryk, absolvent z Vídně, kterému jihomoravská maminka zpívala ukolébavky v německém jazyce, udělal zásadní chybu v tom, že se nechal svést na cestu následování amerického a francouzského republikánského centralismu, který u nás ve střední Evropě není a nebude doma. Kompenzoval to alespoň monarchistickým charakterem prezidentského úřadu, bohužel jen na jedno použití. Teď se jen můžeme bít do hlavy, že jsme nevyužili nabídku oněch Habsburků z konce první světové války na rovnou podunajskou federaci.

    Onen švejkovský národ lokajů za sto let dokázal nejen to, že si neumí vládnout, že neumí koncipovat funkční ústavu a efektivní systém veřejné správy, ale také to, že se mnohem hůře umí bránit mafiánským zhoubám vanoucím z Východu i Západu než jeho sousedé na sever, západ a na jih od nás.

    Bytostný monarchismus a konzervatismus není v rozporu s vyspělým sociálním systémem. Dokázal to Bismarck, Habsburkové a vidíme to dnes ve Švédsku, Dánsku, Nizozemsku a dalších zemích. Včetně ochrany životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje. To, že u nás nemůže nyní vzniknout monarchie konstituční, neznamená, že je špatná monarchie, ale to, že je ji nejsme schopni udělat konstituční. Nejsme totiž schopni konstituovat ani demokratickou republiku. A za to nemohou aristokraté, ale my sami.

    Považte, jaké změny k lepšímu za posledních dvě stě let vykonali aristokraté nebo další představitelé osvícených elit a jaké dosáhla občanská společnost či lidové hnutí. Lze se potom divit tíhnutí ke knížeti?
    January 11, 2013 v 20.34
    Bože, do čehos to duši dal?!
    Tak nám pan Unger zase jednou dává lekci z ahistorického chápání historie.
    Knížata neexistují, pane Ungere - všiml jste si toho vůbec??
    A choďte už konečně do riti s tím Vaším užíváním plurálu - za koho ráčíte promlouvat?

    Račte se "bít do hlavy" sám....
    DU
    January 11, 2013 v 21.59
    Pane Kopecký,
    Bylo by naivní očekávat od Vás věcnou argumentaci. Dočkal jsem se jen reakce agresivní, a to nikoli švejkovsky agresivní pasivně, ale agresivní aktivně.

    Zřejmě jsem se dotkl Vašeho hrdinskému eposu o statečném a úspěšném národě, který zvládne bez problémů každou krizi a nějaká zpackaná amnestie nebo změna ústavy je jen drobnou a přehlédnutelnou kosmetickou vadou. Národní hrdost přitom jen roste. Potom je pochopitelné, že ten "zlý feudál" von Schwarzenberg Vám tu pohádku o hloupém českém Honzovi narušuje. Pokud jsem ji narušil i já svým diskusním příspěvkem, přijměte, prosím, za to mou omluvu

    Možná by stálo za to, kdybyste si přečetl dole "Kodex- Pravidla diskuse".
    January 11, 2013 v 22.1
    O tempora, o mores,
    obávám se, že ten feudalismus nám opravdu hrozí. Budeme muset počítat se všemi alternativami :-(
    + Další komentáře