Spisovatel Tomáš Rychetský řekl před volbami 2010, že „kult Karla Schwarzenberga je nejbezdůvodnější kult osobnosti v českých dějinách od roku 1945“. Na první pohled měl pravdu — dokonce i kult krvavého diktátora Stalina měl v kontextu konce druhé světové války větší smysl než obdiv k malému představiteli velkého světa. Zdálo se také, že pro vrcholovou politiku splnil fenomén „Karel“ úlohu Kalouskova maskota na jedno použití.

Současný nástup Karla Schwarzenberga do prezidentské volby a podpora různých umělců a intelektuálů nicméně ukazuje, že kult „knížete“ má přece jen tužší kořínek a možná i hlubší důvody. Ne, že by těmito důvody byly Schwarzenbergovy schopnosti (žádné, krom trousení přisprostlých bonmotů neprokázal) nebo snad pevnost v názorech. Jako každý kult ani tento nevypovídá o svém objektu, ale spíš o těch, kteří se v něm vidí jako v zrcadle. Čím to, že v zemi, v níž je již od roku 1918 protizákonné používat šlechtické tituly, je najednou „kníže“ tolik cool?

Dobře to vyjádřil režisér Menzel, když řekl otevřeně, že Karel Schwarzenberg je šlechtic, zatímco ostatní kandidáti jsou „potomci nevolníků“ (tak jako skoro všichni my ostatní). Je to výrok na hranicích rasismu, ten přece posuzuje lidi podle toho, čí jsou potomci. Je to ale také výrok, který dobře ukazuje, co je na Schwarzenbergovi tak přitažlivé.

Bohatý aristokrat především ztělesňuje ničím nepodmíněnou nerovnost. Žádné majetky na základě schopností, práce a rizika, které mají ospravedlňovat vlastnictví podnikatelů. Aristokrat je bohatý dědic. Je bohatý a mocný jaksi z definice, prostě proto, že je z dobré rodiny. Může tak představovat splněný sen — být bohatý ne kvůli vydané energii a práci, ale prostě proto.

Volba strany s radikálně asociálním programem a „knížetem“ ve svém čele představovala hlas pro nerovnost. V českém kontextu přitom vláda KSČ bohužel nadlouho propojila sociální rovnost s umrtvující stejností. Pro ty, kdo se tomuto glajchšaltujícímu pojetí nerovnosti vymykali, může být radikální odlišnost knížete přitažlivá bez ohledu na to, že bratrství nonkonformních umělců a potomka knížecího rodu působí zvnějšku absurdně.

Právě antikomunismus se ostatně stoupenci Karla Schwarzenberga rozhodli použít jako svůj hlavní argument, v duchu osvědčeného polistopadového receptu: když selže všechno ostatní, postraš návratem komunistů. To ale vyvolává otázky: Chcete politiku minulosti? Dobře, bavme se o minulosti rodu Schwarzenbergů. Ne snad o jednotlivých postavách (kandidát na prezidenta nemůže být nijak odpovědný třeba za některé podivné politické postoje svého otce), ale celkově o podstatě šlechtictví, k němuž se Schwarzenberg opakovaně a hrdě hlásí.

Jak vlastně vznikal majetek, který „kníže“ restituoval, a z nějž jeho rod čerpal svou moc? Především vynucováním práce za situace rozdělení na pány a poddané, na lidi různé kategorie. Nebyl takový režim „zločinný a zavrženíhodný“ právě tak, jako diktatura KSČ? Snad jen s tím rozdílem, že komunistická strana se za zločiny KSČ omluvila. Karel Schwarzenberg se k tradici svého rodu hrdě hlásí.

Popularita knížete je zpráva o tom, že v nás stále dřímá cosi rakouskouherského. Významnou roli stále hraje nostalgie po přehledném světě, který byl v jádru zcela měšťácký, ale jako pojistka proti přílišným změnám se nad ním klenul císařský dvůr. Po světě, který umožňoval jakoukoli výstřednost a „svobodu“ bohatým a zejména urozeným, ale chuďase a „socany“ dokázal v případě potřeby držet zkrátka. Po světě, kde státní moc v čele se stařičkým císařpánem — tatíčkem strážila to, „čeho nabyl občan pilný“. Právě takového tatíčka v prezidentské volbě hledáme, není-liž pravda?

Dospělí lidé tento druh „tatíčka“ nepotřebují. Karel Schwarzenberg v nás rozechvívá ve stejné míře cosi rakouskouherského, jako cosi dětského.