Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fürst zu Schwarzenberg si v rámci své kampaně v prezidentských volbách nechal vyrobit vtipné propagační triko „Karel is not dead“ parafrázující „punk is not dead“, na němž se prezentuje jako punker s čírem na hlavě.

Co může mít společného příslušník evropské aristokracie, politik neokonzervativní strany a potomek generálmajora Felixe Schwarzenberga (1800 — 1852), jenž se významně podílel na potlačení demokratické revoluce v roce 1848, s proletářskou subkulturou punku, založenou na víceméně anarchistických principech a symbolizující odpor ke všemu, co Karel Schwarzenberg představuje?

Nejen zdravý selský rozum, na který se kandidát odvolává ve svých billboardech, nám napoví, že pranic. Jistě, existuje punk čistě hudební, orientovaný na image a prodejnost, a punk ideový. V tom případě má Karel Schwarzenberg blíže k punku prodejnému, založenému na povrchní image, ale ideové prázdnotě. Ideová prázdnota je však to poslední, čím by se dal pan kníže jako politik popsat, protože, jak sám tvrdí, jeho postoje jsou jasné, i když mu občas není rozumět. Že by snad, v tradici Felixe Schwarzenberga, na lid měla být přísnost? Sociální a finanční politika strany, jíž pan kníže předsedá, tomu nasvědčuje.

Jak je to tedy s tím, že konzervativní strana, respektive politik, nosí moderní, progresivní kabát? V duchu tradic německé konzervativní revoluce, jež bojuje proti revoluci jejími prostředky (moderní, progresivní image, symboly a hesla) a jež je mimochodem jedním z ideových zdrojů nacismu, bojuje také Nová pravice, tzv. neokonzervativci, od 70. a 80. let až dodnes proti Nové levici jejími prostředky, tj. skrze image, symboly a hesla. Je to úspěšná taktika, která pomocí chytrého populismu a kanalizace problémů a hněvu jinam častokrát pomáhá vyhrát volby.

Tak jsme mohli vidět amerického podnikatele a prezidenta George Bushe ml. s lopatou v ruce, aby se zalíbil bílé pracující třídě, zelenání britských toryů nebo konzervativce v džínách, jak pokuřují marihuanu, populární v alternativní kultuře. Stejně tak jsme i v České republice mohli zažít kampaň TOP 09, prosazující „změnu“ na úkor „zastaralého“ sociálního státu ve prospěch dravého kapitalismu mladých, zdravých a úspěšných, při které přišli zahrát dokonce Plastic People of the Universe. Neokonzervativní TOP 09 tak především díky osobě Karla Schwarzenberga získala kulturně progresivní image.

Kulturní progresivita Karla Schwarzenberga má však své limity, ohraničené jeho zájmy jakožto příslušníka vyšší třídy, jejíž zájmy jako politický konzervativec zastupuje. Je schopen se ztotožnit s kulturními symboly, které, ač byly ve své minulosti jakkoli subverzivní, prošly již dávno trávicím ústrojím hlavního proudu zábavního průmyslu a jsou stravitelné jak pro hodnotově i kulturně konvenčnější střední vrstvy, tak pro široké masy. Samozřejmě, Schwarzenbergova image imponuje především mladé generaci, a ten, kdo právě ji na své straně nemá, je odsouzen k zániku. Nelze si ovšem představit Schwarzenberga spolu se squatery na Miladě, jak je bit policií, nedejbože v čele protivládní demonstrace odborů za sociální práva. Zde již Karel is not punk.

Dalším z uchazečů o post hlavy státu je bývalý předseda statistického úřadu i technokratické vlády v letech 2009 až 2010 a bývalý člen KSČ Jan Fischer. Kandidát, který je svou vnější image protipólem charismatického a sympaťáckého knížete s čírem a fajfkou. Jan Fischer je nevýrazný, nudný člověk bez vlastností. Zkrátka statistik. Ale především člověk bez hrudi.

Fischera lze těžko zařadit vlevo nebo vpravo či doprostřed. Fischer je nijaký a proto může být jakýkoli, díky čemuž se za své vlády stal podle výzkumů veřejného mínění jedním z nejpopulárnějších premiérů. Je věcný, expertní technokrat; je neideologický - a proto nejideologičtější. Poslední ideologií, ze které bychom mohli Fischera obvinit, je ale marxismus (čti: levicový extremismus), přestože byl v 80. letech členem KSČ. Fischer nikdy nebyl přesvědčený marxista, protože v té době marxisté jako Petr Uhl seděli za své přesvědčení ve vězení. Fischer však nemá žádné přesvědčení. Jak ukazuje jeho minulosti i současnost, jeho přesvědčením je kariéra. A samozřejmě technologie moci, o kterou se uchází.

Během své krátké vlády již prokázal, jak si můžeme představovat jeho politiku. Pokračoval v šlépějích neoliberální politiky Mirka Topolánka, na niž v ostřejší podobě navazuje vláda Petra Nečase. Jan Fischer, jak se sám vyjádřil, by však v důchodové reformě byl mnohem tvrdší. Vztah Fischerovy vlády, v které byl ministrem vnitra Pecina, k alternativní kultuře (čti: levicovému extremismu) se projevil násilným vystěhováním squatu Milada v roce 2009.

Dále bývalý člen KSČ Fischer prohlásil, že bývalí soudruzi komunisté jsou extremisté a jejich přímý ani nepřímý podíl na výkonné moci by jednoduše neakceptoval. Jakže? Ale samozřejmě. Jan Fischer nikdy nebyl komunista, byl jen u komunistů. To je rozdíl. Přinejmenším jsou-li komunisté extremisté, je Fischer ex-extremista. Jedním z bodů Fischerova programu je právě boj proti tzv. extremismu, tj. všemu, co stojí mimo hlavní proud.

Nicméně o extremismu, který Fischer spojuje s násilím, nám říká: „Každé násilí je nebezpečné, je to zlo, které sílí s naší nečinnosti.“ Fischer chce být ale nejvyšším představitelem státní moci, která si z definice sociologa Maxe Webera monopolizuje násilí. A státní moc jako jakákoli moc znamená, že někoho jiného nutíme konat naši vůli proti jeho vlastní vůli.

Jan Fischer si tedy hodlá jako budoucí vrchní velitel ozbrojených sil monopolizovat násilí, tj. dle vlastních slov nebezpečné zlo, jež se tak ocitne v jeho rukou. Co všechno by s tímto zlem tento nijaký muž bez hrudi dokázal, stal-li by se mocí opojen jako jiní mnozí před ním, si možná těžko dokážeme představit. Na základě jeho minulosti, skutků i slov je však pravděpodobné, bude-li zvolen, že by se ukázal jako typický politik technokratického kapitalismu, kterému místo demokracie vyhovuje autoritářský styl vládnutí po vzoru Singapuru.

Úřad hlavy státu je v republice spíše anachronismus a její přímá volba je ohlodaná kost přímé demokracie. Schwarzenberg ji jistě nevyhraje. V zájmu demokracie však doufejme, že vedle jiných podobných ani Fischer.