Jan Fischer je podle mého názoru nejlepším kandidátem na českého prezidenta, z doposud známých. Důvodů k tomu mám více, nejsilněji mě však pan Fischer oslovil svým přístupem k potřebě dodržování lidských práv a postupem vůči extremismu.

Jan Fischer nastartoval svou prezidentskou kampaň. A okamžitě se objevily výpady ze strany těch, kteří kopou v jiných barvách. Několik kritických reakcí, o nichž by snad šlo říci, že jsou na ideologiích a politických stranách nezávislé, bohužel nestačí na setření pachuti, která se z médií na voliče v této souvislosti vyvalila. Fischerovi je vyčítána neslanost - nemastnost, sdělování banalit, nestranickost, předlistopadové členství v KSČ, populismus, podpora ze strany rozporuplných figur a další prohřešky.

Rozporuplné figury

Začněme u oněch rozporuplných figur. Některá média informují o tom, že Fischera podporuje podnikatel Luděk Sekyra, za něhož se kdysi přimlouval kmotr Mrázek s kmotrem Íčko Langrem. Tento Sekyra dorazil společně s architektkou Evou Jiřičnou na Fischerovu londýnskou přednášku. Novinářům na dotaz, proč na přednášku přišel, odpověděl: „Jan Fischer je podle mne věrohodný kandidát.“

Nikde, ani v těch médiích, kde tento hřích zmiňují, jsem se nedočetl, že Fischer Sekyru zná, že je s ním osobně v kontaktu, že jeho případnou podporu přijme. Teprve po zjištění, že tomu tak skutečně je, by bylo možno vyslovit pochybnosti. Říkám pochybnosti, nikoli výstřely od boku, vypálené s jistotou pistolníka. K jistotě, že si tento prezidentský kandidát počíná v tomto ohledu podivně, by dotyčný komentátor potřeboval ještě poznání, že Fischer bude se Sekyrou spolupracovat poté, kdy se seznámil s jeho minulostí.

Totéž se týká údajné podpory Fischerovy kandidatury Martinem Bartákem. Fischer se prý (podle jediné zprávy, kterou jsem na toto téma nalezl) diví, co proti Bartákovi lidé mají. Barták byl ministrem obrany ve Fischerově několikaměsíční úřednické vládě. Fischer si jej sám nevybral, Bartáka do vlády dosadila ODS - nemusí jej tedy znát nijak do hloubky. Horší by to bylo až v momentě, kdyby Fischer věděl, co konkrétně policie Bartákovi zazlívá, a i poté by se jej vehementně zastával. Jestli to Fischer, který dlouho pobýval v Británii, ví, nebo neví, média ovšem nezkoumají.

A třetí takovou údajně kontroverzní postavou je mediální magnát Jaromír Soukup. Ten se podle médií provinil tím, že postupně podporoval několik politických stran, což je obvinění hrůzostrašné. Mezi řádky trčí, že Soukup podporou politických stran ovlivňuje politické dění. Podezření však zůstávají nevyslovena, natož aby došlo na nějaké indicie či snad dokonce na důkazy. Soukup chce Fischerovi radit, jak se má pohybovat v mediálních a marketingových vodách, zdarma, aniž by - dle vlastních slov - jeho agentura či média jakkoli zasahovaly do prezidentské kampaně.

Vyčkejme tedy na to, jak se bude Jan Fischer po návratu domů aklimatizovat. V tuto chvíli nemá smysl vyvozovat z těchto věcí, vysoustruhovaných jak na objednávku, jakékoli závěry.

Členství v KSČ

Jan Fischer se za své někdejší členství v komunistické straně nejen stydí a omlouvá, ale chová se tak, že si je tohoto svého handicapu vědom. Po listopadu si vybral dlouhodobý politický půst - nehnal se do žádných politických funkcí, jako mnoho nedávných komunistů, včetně Vladimíra Dlouhého, Fischerova protikandidáta. (Dlouhý byl před listopadem 89 zástupcem ředitele a místopředsedou stranického výboru Prognostického ústavu AV. Vzhledem k tomu, že všechny členy tohoto ústavu prověřoval Ústřední výbor KSČ, nejvyšší stranický orgán mezi sjezdy, byly oba tyto posty hodně vysoko ve stranické nomenklatuře. Podle informací z knihy Ladislava Bittmana Mezinárodní dezinformace byly prognostické ústavy zřízeny v Sovětském svazu a jeho satelitech na pokyn Jurije Andropova, náčelníka KGB a Brežněvova nástupce.)

Do politiky se Fischer dostal až jako premiér úřednické vlády, protože politici nebyli schopni naplnit mandát od voličů sami. Nebýt toho, byl by možná dodnes na statistickém úřadu.

Nemohu také přijmout myšlenku, že všichni členové zločinecké organizace (KSČ) byli zločinci. I ve zločinném režimu se někteří jeho udržovatelé chovají lidsky (člověk v nelidském systému, jak napsal Ephraim Kishon v knize Nevděk světem vládne). V normalizaci, která se oproti padesátým létům výrazně lišila co do míry represí, to platilo dvojnásob. Znal jsem několik členů KSČ, kteří se před listopadem chovali k lidem ve svém okolí dobře, někteří z nich pomáhali druhým či dokonce lidem, které režim perzekvoval. Znal jsem také nečleny KSČ, kteří byli evidentně poznamenáni bolševickým způsobem uvažování či bez skrupulí udávali ostatní, když z toho měli prospěch.