„Podle mého názoru je jedním z největších problémů fakt, že se stát dostal pod tlak velkých ekonomických skupin, které mají jasně definované zájmy a pro jejich naplnění používají téměř jakékoli prostředky. Organizovaný zločin dnes neprorůstá do státní správy, ale přímo ve státní správě vzniká.“ Tato slova včera vyřkl Miloslav Kala, viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu, když hovořil o kvalitě hospodaření státu (viz zprávy ČT 24, 2:13 od začátku pořadu).

I když to tak bývalý člen ČSSD Miloslav Kala asi nemyslel, jím pospaný stav politiky není nová věc, vznikal na počátku 90.let a přežívá dodnes. A to proto, že jsme byli opakovaně ochotni volit politické strany, které to mají na svědomí: ODS a ČSSD (a přidružené strany menší, především ODA a lidovce, respektive TOP 09 s kalousko-lidovci ve vlastních řadách).

Koaliční kauzy patří do autu

Kauza Drobil jde do ztracena, policie s vyšetřováním opětovně končí, aniž by kohokoli obvinila. Kromě vyšetřovatelů vidí snad každý, o co v případu jde. K tomu stačí trocha logického uvažování, fakty jsme přímo zaveleni.

Zahrání této kauzy do autu je jedním z důkazů, že do konce se dotahují jen ty případy, které se týkají opozice. Tak trochu paradoxně jde zároveň o dílčí úspěch. Donedávna se nevyšetřovaly ani opoziční kauzy (ať již byl v opozici kdokoli) - skupiny uvnitř ODS a ČSSD, s těmito kauzami přímo spjaté, měly a mají stejné zájmy, proto vždy bránily vyšetřování rukou společnou a nerozdílnou. Tandem Gross - Langer (a tandemy další) se však dávno rozpadl a historie posunula pěšcem na šachovnici o políčko dále. V tomto ohledu jsme pokročili dobrým směrem. Jde však o to, abychom si tento směr zachovali dostatečně dlouho.

Policie ovšem svou vůli k vyšetřování politiků dotáhla pouze do půli cesty. Není dosud odhodlána stíhat výše postaveného politika z ODS. Důvodů k tomu bude více, jedním z nich může být, že přes všechny proklamace mají někteří výše postavení politici na činnost policie stále nezanedbatelný vliv. V každém případě se těšme na pomstu ČSSD, až sestaví vládu. V tu chvíli policie zastaví vyšetřování politiků ČSSD a začne stíhat politiky ODS (pokud se policie mezitím neposune blíže k nezávislosti na politické moci, čemuž zatím nic nenasvědčuje).

Kalouskův strach

Menší vážnost u policie má TOP 09, která na ni nemá vliv ani přes ministerstvo vnitra ani jinak. Ba dokonce by se dalo říci, že ODS ráda nechá svého koaličního partnera vyráchat ve splaškách, protože právě na jeho úkor může získat nějaké to procento preferencí navíc. Z tohoto úhlu pohledu snaha policie objasnit kauzu předražených letadel nijak nevybočuje z její závislosti na politické moci. Otázkou je pouze to, jestli se poslanci odhodlají k vydání Vlasty Parkanové ke stíhání, které by mohlo objasnit mechanismus, jímž se na ministerstvu obrany dlouhodobě zachází z erárními penězi.

Není tedy divu, že ministr financí Miroslav Kalousek, někdejší náměstek ministra obrany, kolem sebe rafá jako vzteklý ratlík. Hlubší vyšetřování na ministerstvu obrany by se mohlo lehce dostat pod kůži jak jemu, tak i jeho bratrům ve zbrani, včetně jeho chráněnce Martina Bartáka. Pokud poslanci Parkanovou imunity nezbaví, máme v ruce další důkaz, že koaliční strany prostřednictvím vlivu ODS na policii nechávají stíhat pouze opoziční kauzy. A odvádějí tak pozornost od těch svých.

Pokud ODS bude hlasovat pro vydání Parkanové, můžeme to číst i jako snahu o upozadění TOP 09 u voličů, nemusíme hned jásat nad tím, že jsme konečně připraveni zatočit s korupcí „padni komu padni,“ jak v poslední době činí Měsíčňané a další snílci mezi novináři.

Vladimír Dlouhý a korupce

V této bezútěšné atmosféře se dozvídáme, že kandidáty na prezidenta se stávají i dva politici, kteří u nás korupčnický systém spoluutvářeli, či jej pomáhali udržovat v chodu. Jde o Miloše Zemana a Vladimíra Dlouhého. O Zemanovi, za jehož éry prorostly do nejvyšší politiky gangsterské a estébácké metody, si povíme příště. Nyní se věnujme Dlouhému. Uvádím konkrétní příklady, jelikož Dlouhý coby velmi inteligentní, zdatný řečník poukazy obecného charakteru lehce odpinkne.

Quentin Reed v práci nazvané Korupce v privatizaci českou cestou (Korupce na český způsob, Pavol Frič a kol., nakladatelství G plus G, 1999) odhaluje způsob, kterým se u nás zaváděl mafiánský kapitalismus, jenž u nás stále vládne. V rámci toho popsal více konkrétních kauz, mimo jiné i příklady Dlouhého jednání po jeho nástupu do čela ministerstva průmyslu v roce 1992, v počátcích privatizace českou cestou. Prosím o trochu trpělivosti, napřed je třeba popsat celý případ (pasáže o Karlovarském porcelánu a privatizaci opavského obchodního domu jsou až na výjimky přímou citací z Reedovy práce, str. 167 — 170, str. 199 - 200).

Karlovarský porcelán

V říjnu 1991 předložil státní podnik Karlovarský porcelán (KP) požadovaný základní privatizační projekt připravený ve spolupráci s několika západními konzultačními firmami. Projekt navrhl ponechat čtrnáct závodů tohoto podniku jako jednu jednotku, s výjimkou tří závodů, které by se prodaly samostatně.

Celkem bylo předloženo cca dvacet konkurenčních projektů, většinou na jednotlivé závody. Projekt přišel na ministerstvo průmyslu (zakládající ministerstvo KP), které schválilo zakládající projekt s jednou výjimkou — namísto tří závodů se mělo samostatně prodat pět závodů.

V této době sledoval schvalovací proces na ministerstvu průmyslu filozofii jeho ministra Jana Vrby, že „pouze zcela otevřený, transparentní proces může eliminovat korupci — protože úplatný subjekt by musel ovlivnit více různých lidí“. Projekty se nejprve hodnotily na příslušné oborové komisi, potom se předávaly k posouzení příslušnému náměstkovi ministra. Na této úrovni se privatizační projekty projednávaly za účasti nezávislé komise složené ze zástupců parlamentu, zástupců zaměstnanců a vedení podniku, přítomni byli i nezávislí experti, a někdy byli pozváni i zástupci tisku. Jiří Bílek, toho času vedoucí sekce privatizace na ministerstvu, k tomu řekl: „Chtěli jsme, aby se tak závěry posouzení dostaly pod veřejnou kontrolu.“

V další fázi procesu se věci na ministerstvu privatizace začaly dít jinak. Přinejmenším tři privatizační projekty se přidaly k dalšímu zpracování, aniž by je někdy vidělo vedení Karlovarského porcelánu nebo zakládající ministerstvo. Podle článku 8 zákona o velké privatizaci přitom „zakladatel posuzuje všechny předložené privatizační projekty a předkládá je se svým stanoviskem bez zbytečného odkladu ke schválení (příslušnému orgánu státní správy).“ Ministerstvo privatizace rozhodlo o vyčlenění osmi skutečně ziskových závodů ze státního podniku KP, o jejich přímém prodeji vybraným zájemcům za účetní hodnotu a o tom, že zbývající část půjde do první vlny kuponové privatizace závody. Tato zbývající část byla přitom ve srovnání s ostatními závody jen třetinově zisková, zaměstnávala však 3 000 lidí a poskytovala ziskovějším závodům základní služby.

Zde vstupuje do hry jedna „zajímavost“. Ještě před tím, než zakládající ministerstvo (průmyslu) provedlo ocenění podniku, uskutečnila Komise pro místní privatizaci Karlovy Vary předběžné fáze privatizace. Předseda komise Michal Soukup se poté, co z komise v lednu 1992 odešel, stal náměstkem ministra pro privatizaci. Soukup byl také členem Rotary klubu Karlovy Vary, což byla skupina místních podnikatelů, v jejíchž řadách byla většina těch, jejichž projekty na privatizaci osmi vybraných závodů se nakonec setkaly s úspěchem.

Podle vedoucích pracovníků KP byl Soukup v této době členem vedení a dozorčích rad podniků, které koupily tři výrobní závody Karlovarského porcelánu.

Dne 29. 4. 1992 schválila česká vláda prodej osmi výrobních závodů s nejvyšším ziskem. Vedení Karlovarského porcelánu vzápětí podalo dvě soudní žaloby:

První k českému Nejvyššímu soudu na rozhodnutí české vlády a druhou k Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Chtělo tak zabránit Fondu národního majetku (FNM) převést majetek na nové vlastníky schválené usnesením vlády. Žaloby byly založené na porušení zákona o velké privatizaci - zakládající ministerstvo průmyslu neprojednávalo tak, jak mělo, několik podaných privatizačních projektů.

Ministerstvo privatizace také změnilo z vlastní vůle a bez vědomí ostatních projekt Karlovarského porcelánu, přestože zákon mu nic takového neumožňoval - ze zákona bylo zplnomocněné pouze ke schválení, nebo neschválení projektů. Žaloby byly podány i kvůli tomu, že některé ze „šťastných“ výrobních závodů byly v cenovém ocenění podhodnoceny, čímž došlo k poručení platných směrnic FNM.

Například výrobní závod porcelánka Březová se prodal firmě Artporcel Březová s.r.o. za cenu 38 964 00 korun včetně světoznámé obchodní značky Pirkenhammer a jednoho z nejmodernějších závodů na výrobu porcelánu v Evropě (nedávno před tím došlo k rekonstrukci závodu hrazené z prostředků všech závodů KP). Nezávislí znalci ocenili samu obchodní značku Pirkenhammer na dvaatřicet milionů korun a roční zisk se pohyboval okolo čtyřiceti milionů korun. Ani státní podnik, ani ministerstvo průmyslu nevidělo tento privatizační projekt, přestože to vyžadoval zákon.

Podle Tomáše Ježka, ministra pro privatizaci od srpna 1990 do června 1992, bylo na začátku procesu asi deset procent projektů vypracováno tak, aby ministerstvo privatizace mohlo jednoduše rozhodnout ano, nebo ne. Proto ministerstvo samo o sobě provádělo změny projektů a tato činnost byla později zahrnuta do novely zákona. Jinak řečeno: Tomáš Ježek a jeho úředníci porušovali dlouhodobě zákon - namísto, aby vraceli (údajně) špatně vypracované projekty k dopracování, sami je měnili. Motiv k tomuto jednání myslím plyne dostatečně z ostatního zde řečeného.

A dostáváme se k úloze Vladimíra Dlouhého v procesu privatizace, respektive k jednomu z příkladů, které nám celý proces beztrestného tunelování, rozkrádání a korupce osvětlují. Vladimír Dlouhý se stal ministrem průmyslu v nové české vládě Václava Klause. Stanul tak včele zakládajícího ministerstva Karlovarského porcelánu. Na zmíněné soudní žaloby, podané oprávněně vedením KP, reagoval tak, že odvolal generálního ředitele Karlovarského porcelánu. Další z jeho prvních činů ve funkci ministra bylo zrušení výše uvedené nezávislé komise, která měla zajišťovat kontrolu veřejnosti nad celým procesem.

Když i nový ředitel Karlovarského porcelánu odmítl stáhnout žaloby, Vladimír Dlouhý jej také vyřadil ze hry. V říjnu 1992 již třetí generální ředitel žaloby konečně stáhl. Nejvyšší soud a Krajský obchodní osud v Praze zastavily veškerá řízení a FNM převedl osm výrobních závodů na nové majitele. A to přesto, že Igor Němec, český ministr pro státní kontrolu, dne 27. 10. 1992 napsal novému ministru pro privatizaci Jiřímu Skalickému sdělení, v němž jej žádal, aby nedovolil převod majetku do doby, než jeho ministerstvo dokončí kontrolu této privatizace.

Jak se později vyslovil Libor Kudláček, bývalý náměstek ministra pro privatizaci a poradce ministra, byla privatizace Karlovarského porcelánu v procesu schvalování privatizačních projektů v průběhu první vlny „pravděpodobně typická“.

Prodej obchodního domu pod cenou

Kamil Kolek, opavský podnikatel, věnoval 1,7 milionu korun na účet Občanské demokratické aliance (ODA), které byl Vladimír Dlouhý členem (byl to největší dar ODA v tuzemsku). Kolek byl taktéž členem oficiální delegace ministra obchodu a průmyslu Dlouhého na jeho návštěvě v Hongkongu. A tentýž Kamil Kolek uspěl při nákupu opavského obchodního domu Prior, i když ve veřejné soutěži obsadil až třetí místo (šlo o tzv. malou privatizaci). Kromě toho došlo ke snížení ceny obchodního domu z 80 milionů korun, který původně nabídl vítěz veřejné soutěže, na 45 milionů korun. Původní likvidátor obchodního domu (jmenovaný ministerstvem průmyslu a obchodu) odpovědný za smlouvu o prodeji, odmítl souhlasit se snížením ceny, načež jej ministr Vladimír Dlouhý okamžitě odvolal a nahradil jiným likvidátorem.

Na základě zprávy o auditu NKÚ, podle níž snížení ceny bylo protiprávní, došlo v únoru 1996 k zahájení trestního řízení proti likvidátorovi, který prodej realizoval, a proti příslušnému pracovníkovi ministerstva průmyslu a obchodu, odpovědnému za prodej. Vladimír Dlouhý, který prodej pod cenou prosadil odvoláním původního likvidátora, stíhán pochopitelně nebyl. Prodej obchodního domu pod cenou obhajoval prohlášením, že ministerstvo průmyslu a obchodu nabídlo podobné slevy v desítkách případů (sic!).

V tomto konkrétním případě šlo o korupci institucionalizovanou, vztahující se k politické straně. Profitovala z ní ODA. V jiných případech šlo bezpochyby o korupční peníze směřující do kapes konkrétních lidí.

Už žádné falšování dějin

Po nástupu Klausovy vlády k moci v roce 1992, jíž byl Dlouhý významným členem, se „díky“ řadě novel oslabila účinnost původního zákona o velké privatizaci (o tom podrobněji příště). Klausova vláda těmito a dalšími změnami v právním rámci výrazně rozšířila prostor pro korupci v privatizačním procesu a dokumentovala tak filozofii, která nepřikládá velký význam zásadám zákonnosti.

Můžeme samozřejmě připustit i možnost, že Vladimír Dlouhý všechna ta opatření ve prospěch vzniku a udržování mafiánského kapitalismu činil či se na nich podílel z čirého idealismu, v rámci víry v ničím neregulovaný volný trh. Připustit však, že o korupci, rozkrádání a tunelování nic netušil, by bylo urážkou jeho i naší inteligence.

A připustit, aby se takový člověk stal českým prezidentem hraničí se ztrátou soudnosti a pudu sebezáchovy. Po letech hodnotové a mravní bídy v podobě Klause a jeho dvorních šašků potřebujeme konečně prezidenta, který je představitelem nové doby a bude reprezentovat naději do budoucna. Nikoli dalšího brontosaura, který falšuje dějiny devadesátých let ve svůj prospěch a napomáhá tak udržování mafiánského kapitalismu u moci. Tedy tomu, co pravdivě pojmenoval Miloslav Kala: zájmům velkých ekonomických skupin, kvůli kterým vzniká organizovaný zločin přímo ve státní správě.

Poznámka:

Quentin Reed studoval korupci v průběhu postkomunistické transformace české společnosti. Toto téma bylo i předmětem jeho doktorské práce na Oriel College Oxfordské univerzity v letech 1991 — 1996. Na návrh British Political Studies Association byl za ni odměněn cenou Waltera Bagehota za nejlepší doktorandskou práci v oblasti politiky a veřejné správy. Titul PhD získal v roce 1997. Jeden rok (1996) pracoval v ČR na Nejvyšším kontrolním úřadu (NKÚ) jako tajemník viceprezidenta a dva roky působil v Prague Business Journal. Poté žil v Praze a pracoval pro Economist Inteligence Unit.