„Ultrapravice,“ přestřelil Robert Fico. „Tálibán,“ šklebí se jiní. Oni sami si dali neskromnou nálepku „demokraté první hodiny“. Řeč je o politicích slovenské Občanské konzervativní strany (OKS), kteří se na maďarsko-slovenské kandidátce Most-Híd nečekaně zásluhou preferenčních hlasů probojovali do Národní rady SR. Pro pamětníky Listopadu 89 nejde o jména neznámá: Peter Zajac, František Šebej, Peter Osuský. Čtvrtým zvoleným pak je o generaci mladší ředitel Konzervativního institutu M. R. Štefánika Ondrej Dostál.

Mezi slovenské zákonodárce se vrací první porevoluční liga, zakladatelé hnutí Veřejnost proti násilí. Pánové hodní úcty, už jen za svoji statečnost a odhodlanost, s jakou přispěli k renesanci demokracie v Československu. Však jsou také na svoji minulost patřičně pyšní. Na druhou stranu, jsou to rovněž oni, kdo stál u kolébky deformací slovenské politiky, jež se projevují dodnes.

Mix čechoslovakismu, nepraktického intelektuálství a liberálně-konzervativních postojů, nepříliš typických pro většinu slovenské populace, paradoxně otevřel prostor pro populistického tribuna a účelového nacionalistu Vladimíra Mečiara. Zakladatele VPN označil za prodlouženou ruku Prahy, léta drancující Slovensko, a sám se pasoval do role autentického Slováka, který svou pevnou rukou je s to dát věci do pořádku. Ve VPN mu neuvěřili, tak si založil Hnutí za demokratické Slovensko a s ním VPN smetl.

Mečiar na dlouhá léta ovládl slovenskou politiku. Alternativou vůči jeho osobnímu buranství a vůči klientelismu táhnoucímu se za HZDS byl v devadesátých letech pouze „kultivovaný nacionalismus“ Křesťansko-demokratického hnutí. Za partnery si Mečiar uměl vybírat toliko subjekty s ještě extrémističtější pověstí, než jaká se vázala k HZDS: Slotovu Slovenskou národní stranu či Ľuptákovo obskurní sdružení vydávající se za reprezentanta slovenských pracujících. Z Hnutí za demokratické Slovensko se průběžně trousili politici, kteří ztratili s Mečiarem trpělivost nebo prohráli osobní souboje (Kňažko, Moravčík, Kováč, Gašparovič a dlouhá řada dalších). HZDS ztratilo patent na vládnutí, sláblo a sláblo, z hegemona se v posledních čtyřech letech stal Ficův slabší partner, sám Mečiar se několikrát rozloučil a několikrát vrátil — až celý příběh HZDS skončil při nedávných parlamentních volbách pod povinnou pětiprocentní hranicí.

Radost mnohých nad koncem „mečiarismu“ je ale naivní. Vladimír Mečiar svého času nastavil laťku — proklatě nízko. A slovenská politika se podle toho až dodneška vyvíjí. Slovensko si vyzkoušelo vládu pravice i levice, nelítostné reformátory i změkčovatele jejich díla, izolacionalisty i stoupence integrované Evropy. Za všech vlád však zůstala korupce, populismus, vyhrocené vztahy s Maďarskem.

Korunu všemu nasadil Robert Fico, který slibný sociálně-demokratický program SMERu-SD spojil ve vládním kabinetu se Slotou a Mečiarem osobně. Tím si proti sobě definitivně postavil zbylé politické subjekty, intelektuály a sdělovací prostředky. Pouze konflikt s evropskými socialisty se díky intervenci ČSSD podařilo zažehnat. Zatímco nadějný politik Fico si kolem sebe vystavěl pomyslné mříže, opozice rekrutující se ze středo-pravých stran spřádala plány, jak jej zbavit moci. Pomohly aféry vyfabulované i reálné, vždyť od časů Mečiarova panování je denním chlebem partají odleva doprava korupce a špinavá obvinění rovněž patří do běžného rejstříku politických vojevůdců.

Volby ukázaly, že Fico, ačkoli silný jako nikdy předtím, má více nepřátel než přátel. Koaličním partnerům vysál elektorát, a přesto mu to nestačilo k většině mandátů. Vládu pravděpodobně sestaví SDKÚ, kde se nepopulární Mikuláš Dzurinda stáhl do pozadí a do záře reflektorů vyslal přívětivou vědkyni Ivetu Radičovou, liberální „objev roku“ Svoboda a Solidarita, tradicionalistické KDH a Most-Híd, který mimo parlament vytlačil radikální SMK.

Protificovská družina už byla více méně dohodnutá před volbami. Po volbách už jen přitvrdila: se SMERem, který dostal od hlavy státu šanci sestavit vládu, se konkurenční strany odmítly byť jen sejít. Fico jim oplácí odmítáním účasti v televizních diskusích po boku středopravých partají. Politická kultura se ocitla na bodu mrazu.

A co na to „demokraté první hodiny“? Stejně jako Béla Bugár a další maďarské a slovenské sympatické osobnosti strany Most-Híd drží basu nebo se rovnou sami iniciativně do Fica, jeho mise, případně i prezidenta Gašparoviče navážejí.

Bohužel pouze slovenskými „specifiky“ tento stav vysvětlit nelze. Vždyť obdobně se v České republice chovají strany pravice a středu k ČSSD, obdobně se rýsuje vztah vznikající koalice k budoucí opozici.

Že by snad v celém rámci někdejšího Československa dospěla demokracie od své „první hodiny“ k „hodině poslední“?