Odklánění po dvaceti letech

Lukáš Jelínek

Listopad 1989 přinesl naději: nenásilný převrat a první transformační kroky, které se obešly bez většího štěpení společnosti. Poslední volby ve společném státě fakticky rozpojily česko-slovenský vlak a odklonily politiku obou zemí na slepou kolej.

Chceme-li analyzovat kořeny aktuální deziluze ze stavu české politiky a společnosti, nemůžeme minout dvacet let starou událost. Tím spíš zaráží, jak malou pozornost média posledním volbám do Federálního shromáždění ČSFR, České národní rady a Slovenské národní rady věnovala. Přitom právě první červnový víkend roku 1992 fakticky rozpojil po čtyřiasedmdesáti letech na evropských kolejích česko-slovenský vlak a odklonil politiku obou zemí na slepou kolej.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Listopad 1989 přinesl naději: nenásilný převrat, poklidné předání moci, první úspěšné transformační kroky, které se obešly bez většího štěpení společnosti. Stěžejní zásluhu na tom měli vítězové prvních svobodných voleb v roce 1990 - Občanské fórum v České republice a Veřejnost proti násilí na Slovensku.

Ve vládách federace i národních se setkali zkušení praktici (Čalfa, Čič, Grégr…) s erudovanými ekonomy (Komárek, Vlasák, Dlouhý, Klaus…), ale i právníky s rozhledem a kriticky smýšlejícími intelektuály (Rychetský, Pithart, Ondruš, Šabata, Dienstbier, Snopko…). Vedle posunu směrem k demokratickému právnímu státu, sociálně-tržnímu hospodářství a k zemi zakotvené v euroatlantických strukturách ale začalo docházet k prvním disharmoniím — ne vždy podloženému přesunu majetku, „útěku ekonomů před právníky“, pozvolnému rozvolňování federativního svazku…

Volby 1992 byly vítězstvím technokracie, sobectví a soft-nacionalismu. Země se ocitla v rukou politických stran, které velmi rychle zapomněly na tendenci posilovat účast občanů na správě země a jaly se prosazovat své utilitární zájmy. V České republice se stala hegemonem Klausova Občanská demokratická strana (v předvolební koalici s Bendovou Křesťansko-demokratickou stranou), jíž se o rok dříve podařilo rozbít širokospektrální Občanské fórum a vybudovat manažersky založený pravicový subjekt hlásící se ke konzervativismu. Na Slovensku převzalo otěže Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko, populisticko-národovecká odnož VPN.

K poraženým v ČR patřilo především Občanské hnutí, disponující do té doby spoustou populárních ministrů a činorodých poslanců — Jiřím Dienstbierem, Pavlem Rychetským, Josefem Vavrouškem, Petrem Pithartem, Květou Kořínkovou, Václavem Žákem, Danielou Kolářovou, Tomášem Sokolem, Janem Vrbou, Martinem Bojarem a dalšími. Jenže zásluhy ani pověst volby nevyhrávají. Srozumitelnou a hlavně chytlavou vizi OH nenabídlo a pitvořit se jeho lídři odmítali. Až po letech se mnozí z jeho aktérů vynořili v jiných partajích. Neúspěch Občanského hnutí bývá vysvětlován především tím, že chybějící zhruba půlprocento pro udržení se v parlamentu mu vyfouklo hnutí Demokraté 92 za společný stát. S OH se shodovalo na většině programových témat, samostatnou kandidaturu však zvedlo proto, aby upozornilo na potřebu zachování Československa.

Z tohoto hlediska dopadly volby fiaskem. Rozdělení federace urychlily a levicově-liberální proud byl v české politice jednoznačně marginalizován. Jistou, v té době však velmi slabou, kompenzací byl pomalý nástup sociální demokracie. Pár mandátů posbírala i venkovsky profilovaná Liberálně-sociální unie. Nejpočetnější silou na levici byl Levý blok (koalice KSČM a Demokratické levice). Úspěch zaznamenalo i krajně pravicové Sdružení pro republiku — Republikánská strana Československa Miroslava Sládka. V ČNR zasedlo též Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnost pro Moravu a Slezsko.

ODS postavila českou vládní koalici se stabilními lidovci, vedenými již Josefem Luxem, a okázale „pročeskou“ Občanskou demokratickou aliancí, jejíž šéf Jan Kalvoda se výrazně přičinil o urychlení rozpadu společného státu. Tato sestava zůstala u moci až do konce roku 1997.

Klíčovým spojencem HZDS v SR se na vládní úrovni stala Slotova Slovenská národní strana. V opozici skončilo Křesťansko-demokratické hnutí, Strana demokratické levice, a Maďarské křesťansko-demokratické hnutí v koalici s hnutím Soužití. Zcela mimo parlament se ocitly dvě strany navazující na VPN — Občanská demokratická unie a koalice Demokratická strana — Občanská demokratická strana.

Pár střípků pro oživení vzpomínek na výkony české politické reprezentace po červnu 1992: tzv. česká cesta ekonomické transformace, nepříliš zdařilá privatizace do českých rukou, kauza Knižní velkoobchod (jeho privatizátor, federální vicepremiér Miroslav Macek se hájil, že každý občan měl stejnou šanci), přehlíživý vztah k životnímu prostředí (český ministr František Benda proslul pasivitou a poddajností vůči ekonomickým ministrům), český ministr zdravotnictví Luděk Rubáš stál na počátku sešupu svěřeného resortu, aféry se lepily na paty federálnímu ministru vnitra a místopředsedovi ODS Petru Čermákovi i dalšímu partajnímu místopředsedovi Jiřímu Kovářovi, kupily se problémy s financováním vládních stran, hloubil se příkop uvnitř tuzemské společnosti. Pro Miloše Zemana, který brzy opanoval sociální demokracii, nebylo ničím obtížným na pozadí rétoriky o spálené zemi vybudovat silnou opozici, jež ve volbách 1996 srovnala s ODS krok.

Slovenská realita byla ještě děsivější. Vyčuhoval zejména politický chaos (vnitřní otřesy v HZDS) a mafianizace politiky spojená s osobou Vladimíra Mečiara. Vše ale přebila národovecká karta.

HZDS toužilo po slovenské samostatnosti, ale zároveň koketovalo s myšlenkou společné měny. Názorová roztěkanost slovenské politické reprezentace byla vodou na mlýn české pravici, která šetřila silnými slovy, o to usilovněji však pracovala na rozdělení státu v zákulisí. Po několika schůzkách na vrcholné úrovni se zástupci české a slovenské vlády, potažmo ODS a HZDS, dohodli na likvidaci federace Čechů a Slováků k poslednímu dni roku 1992.

Dvacet let stará minulost nás nyní dohání. V době, kdy demokratická Evropa posilovala integrační mechanismy (od únorového summitu 1992 v Maastrichtu hovoříme o Evropské unii se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou), Klaus s Mečiarem přistoupili k protisměrnému, dezintegračnímu kroku, který oslabil mezinárodní pozici České republiky i Slovenska. Jakkoliv šlo o rozdělení poklidné, umocnilo nacionalizaci obou společností. Ti, kteří se domnívali, že Češi ve Slovácích ztrácejí ocelovou kouli na noze, se s léty přesvědčili, že nic není tak jednoduché: členství v měnové unii se Slovensko dočkalo dříve než Česká republika.

Dalším synonymem voleb 1992 je vítězství pýchy a arogance, jdoucí ruku v ruce s utvářením lepších podmínek pro vyvolené a horších podmínek pro zbylé občany. V současnosti Václav Klaus volá po odstranění sociálních a enviromentálních standardů v Evropě. To samé bylo cílem jeho snažení coby českého premiéra od léta 1992. Zelenou dostal klientelismus spojený s korupcí, tedy viry, které časem napadly organismy prakticky všech politických stran.

Ano, takto tenkrát rozhodli voliči. A vyslovili se tím i pro oslabování své občanské role. Zapomenout jsme mohli na institut referenda a další prvky přímé demokracie, dlouho odsouván byl vznik samosprávných krajů i horní parlamentní komory — Senátu. Česká republika dostala do vínku ústavu, jejíž díry stále více vynikají.

Když dnes masivněji a masivněji probublává nespokojenost se stavem české politiky, vězme, že pochybné jsou už základy stavby samostatného státu. Marná sláva, abychom ji dali dohromady tak, aby byla stabilní a obyvatelná pro všechny, musíme se vrátit v čase a provést pomyslný audit všech kroků učiněných po volbách 1992. A velmi bychom měli zvažovat, které z politiků, jež se podíleli na utváření/konzervaci nevábného stavu, ponechat „u kormidla“. Naštěstí dorůstá čerstvá generace, nezatížená chybami svých partajních otců a matek. A na výsluní se vrací i jeden, který první část politické kariéry odpracoval v letech 1989-1992, pak se vytratil do občanského života a comeback do vrcholných politických pater zaznamenal až vloni — Jiří Dienstbier mladší.

Nikdy není pozdě na navrácení českého vlaku na hlavní trať vedoucí do demokratické a sociální Evropy.

    Diskuse
    JK
    June 14, 2012 v 10.43
    Sociální Evropa
    "Nikdy není pozdě na navrácení českého vlaku na hlavní trať vedoucí do demokratické a sociální Evropy"

    Ehm, to jako do Velké Británie, kde se zavádí soukromá policie? Nebo do Německa, kde je přes 80% nových pracovních míst prekarizovaných? Není představa "krásného západního demokratického ráje" právě tím největším mýtem?

    Nejsem si jistý, jestli je ta "idea věčného návratu" nosná...

    June 14, 2012 v 12.28
    hlavní či slepá kolej
    upřímně řečeno, to zda česká mašinka skončí na "main train" mám za druhotné. Vyšlapané cesty nejsou vždy zárukou. A někdejší transformace byla spíše novou křižovatkou než jen návratem k ověřenému.
    Více mne zajímá jako si kdo onu zdárněji fungující trať představuje bez jakékoliv mytologie - zda se jen věří v dobré evropské trendy nebo zda spíše jen avanturisticky volá "nechť zhyne starý svět" a přitom nemá tušáka jak budovat ten nový.
    Pokud jde o integraci, ta evropská je dnes na další své křižovatce - a to, že neví ke kterému "trainu" vyrazit, určitě není jen naším dědictvím z roku 1992. Hodně je to o nepropracovanosti pozitivních vizí pro Evropu - plán EU k roku 2020 to totiž moc nesplňují.
    June 14, 2012 v 16.1
    Pane Dolejši,
    vaše obavy z levicového radikalismu (nejen v tomto příspěvku) jsou tak markantní, až to člověka svádí k nějaké provokaci. Ale klid, ještě nikdo nic nebourá. Levice zatím spíš podpírá stavbu, která má vetché základy. Radikální přestavba nás stejně nemine.
    June 14, 2012 v 18.4
    v radikální proměně se jistě shodneme
    nepůsobíte jako duší provokatér, ale klidně si dloubněte jeslti cítíte potřebu tak posunout debatu. Jen myslím že myšlenka "rozčílení není program" by měla být přijatelná i pro radikály. Říci CO a JAK radikálně měnit je klíčové - copak byste šla za někým jenom proto že hodně mává proporem ?
    Copak pouhá negace, pouhé anti- vymezování vůči kdečemu je cesta ?Radikálnost není totiž v dělání odmítavého kraválu ale v důslednosti obsahové - neprahneme snad po slávě herostratovské. Bořit a páit umí každý hňup, ale měnit svět chce mnohem víc, na tom bych si dovolil trvat.
    June 14, 2012 v 18.14
    Já si také myslím, že radikalismus není v kraválu, fackování a destrukci. Ale jsem pro jistou neústupnost v principech, případně nepřizpůsobování se nějaké "nutnosti", která není skutečnou nutností.
    JK
    June 15, 2012 v 0.30
    Nemám pocit, že by radikální levici tvořili jenom křiklouni s prapory. Ty recepty a návrhy řešení jsou docela konkrétní (a mnohdy už reálně fungují).

    Demokratizace ekonomiky pomocí zaměstnaneckého vlastnictví, radikální demokratizace (přímá - polopřímá demokracie), participativní rozpočty, podpora družstevnictví, udržitelná lokální ekonomika (min. potravinová a energetická soběstačnost), základní příjem, podpora reorganizace společnosti pomocí afinitních skupin atd. atd.

    Asi už nikdo nevěří na Revoluce a okamžité změny tlesknutím, ale je třeba říct "kapitalismus je problém" (zakřičet si s praporem?) a chytnout ten systém za krk, pomalu škrtit, přitlačovat a nepustit.

    Třeba program SYRIZY mně připadá umírněně rozumný.
    June 15, 2012 v 0.39
    rozum nemusí být umírněný ale rozumný
    to jsme opravdu rád že to tak vidíme - ale aby nezůstalo jen u hesel do průvodu, trak je třeba s tou výrobní demokracií postupovat konkrétněji. Zkuste u obyčejných zaměstnanců říci tohle heslo a nebudou vám rozumět. Oni chtějí spíš tu jistotu erárních garancí než riziko samostatnosti. A když bude výorbní demokraci jen heslo do kavárenských debat nikdy se nestane skutečnou silou. Takže držme si palce ať s tím pohneme.
    JK
    June 15, 2012 v 0.49
    Pomalu se to začíná měnit. Už dokonce v MF Dnes (!) byl článek o samosprávných továrnách v Argentině, který citoval tuším Proudhona a byl zakončen úvahou o překonání kapitalismu. Je to ale jistě běh na dlouhou trať.

    Problém je asi v tom, že v současnosti jako společnost jaksi nevybíháme (musíme vyjít, abychom spatřili horizont), ale spíše úprkem couváme kamsi k propasti.

    ...jestli náhodou není nějaký ten prapor k máchání důležitý...
    June 15, 2012 v 7.8
    fangle na tyngtangle opravdu nestačí
    už jen použití např. slova "proudhonismus" vede k úvaze co se vlastně chce - nemám rád zjednodušující nálepky a tak si určitě nevystačím s někdejší klasifikací tohodle směru uvažování jako dávno překonané anarchisticko
    maloburžoasní utopie, ale nemohu nevnímat že 1) teoretické výhrady k uvažování proudhona nejsou zanedbatelné 2) neexistuje nikde společnost jenž by v praxi učinila z něčeho podobného páteř systému.
    Takže on ten prápor proudhonovského mutualismu či syndikalismu ukazuje k dost zamlženým horizontům a fakt nemusí většině lidí stačit. Vybral jse myslím práve téma, které naopak dokládá jak významná je absence yydiskutovaného obsahu...
    JK
    June 15, 2012 v 11.7
    Prapor není špatný
    Tím příkladem jsem jenom chtěl naznačit, že se posouvá uvažování. Jasně, že žádné všeobjímající teorie situaci nevyřeší (ani ryzí marxismus). Ale prostě participativní ekonomika je logická, efektivní a reálně funguje. Stejně tak jako družstevnický model. Stejně tak participativní rozpočty, prvky přímé demokracie, decentralizace "ostrůvků pozitivní deviace" atd.

    Nepotřebujeme velké teoretické koncepty. Stačí obnovit zdravý rozum. Třeba teorie racionální volby - co je pro mě výhodnější: Když vodní zdroje vlastní jeden, anebo celá komunita, jejíž jsem součástí?

    Prapor je důležitý, aby se podařilo alespoň zastavit ten zrychlující se úpadek. Je třeba nějaká sjednocující rétorika, možná i s kapkou onoho "legendárního morálního kýče". Co by to mělo být, netuším. Nedávno napsal Ondřej Slačálek velice kontrovezní, ale určitě pozoruhodný článek o levicovém populismu.

    Ještě mě napadlo, co řekl někde Jan Keller. "Levičáci jsou mnohem individualističtější než pravičáci. Dva neoliberálové si budou u piva celý večer vesele notovat. Posaďte vedle sebe dva levicové intelektuály a máte do pěti minut nesmiřitelnou a bouřlivou hádku..."
    + Další komentáře