Jde jenom o tradici a historii, nebo také o politiku a současnost?

Igor Pleskot

Boje o minulost jsou vždy také boji o současnost. A my potřebujeme poučení minulosti, i když zapomínáme.

Motto: „Úloha legií pro vznik Československa je nepochybná, ale možná bychom se měli spíš zamýšlet, zda rozbití Rakouska a vznik československého státu bylo pozitivním krokem. Skončilo jediné středoevropské impérium, vznikly neživotaschopné státní útvary a s nimi podmínky pro totalitní režimy i pro následný vpád Ruska do regionu… Nebyl Masaryk naprostý šílenec i v roce 1918?“ (Petr Zídek v příloze LN 5.11.2011 Orientace — v diskusi o historické roli legionářů)

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Mám přítele, který je zanícený ctitel rakouské monarchie a jejího císaře France Josefa. V tomto duchu pokládá rozbití Rakouska-Uherska — tedy lépe rakouské c.k. monarchie — nejen za historický omyl, ale i za poválečnou tragedii, více-méně odpovědnou za Hitlera. Předválečné Československo svou neživotnost podle něho prokázalo svým zánikem v třicátém osmém roce. Odchovanec svého dědečka, váženého tesařského mistra z Pošumaví, který odboj a vytvoření nového státu pokládal za porušení přísahy císaři, také on pokládá československé legionáře za zrádce této přísahy.

Podobné názory nejsou zas tak ojedinělé. Někdy mám pocit, že se stávají určitou módou. Můj přítel je honosně propaguje . Nemyslím si, že pluralita názorů musí být na škodu. Ostatně i citovaný výrok Petra Zídka v LN pokládám spíše — včetně, podle mne úmyslné, provokační formulace otázky po  Masarykově šílenství — za impuls k diskusi o tradici v současné politice. Ovšem udivuje mne snadnost s jakou se podobné názory ujímají více méně nekriticky i mezi lidmi, kteří by svou kvalifikací a vzděláním měli mít předpoklady k věcnému rozboru. Dokonce jak se zdá i mezi některými historiky jsou podobné závěry bez skutečné analýzy přijímány.

(Moralizující argument kolem závaznosti přísahy a údajného zrádcovství neberu tak vážně především proto, že nedoceňuje formálnost a možnost vynuceného aktu. Konec konců podobné akty známe i z doby nedávno minulé, ba i současné. I když lze ovšem uvažovat o váze slova dnes často v politice naprosto podceňovaného. Napadá mne totiž i osobní vzpomínka na rodinnou ságu, dle které zase můj dědeček odmítl nabídku vysokoškolské profesury, aby nemusel přísahat rakouskému císaři. Slovo tehdy větší váhu mělo. Rozhodně však legitimitu rozbití monarchie a vytvoření samostatného Československa tímto argumentem vyvracet nelze).

Potřeba analýzy je podtržena také tím , že rakousko-uherská monarchie bývá také prezentována jako předobraz Evropské unie. Poněvadž nejde jen o vznik Československa a výklad naší historie, všimněme si jednotlivých tvrzení jak jsou uvedeny v citovaném mottu tohoto článku. Potíž je, že se nevyhneme problematickému „kdyby“ — ovšem tomu se nevyhnul ani výrok Petra Zídka.

1) Bylo tedy rozbití Rakouska (rozuměj rakouské c.k. monarchie) a vznik československého státu pozitivním krokem?

Tento problém byl předmětem diskuse hned po založení republiky a to nejen z hlediska česko-německých vztahů a česko-slovenských vztahů — tedy z aspektu národnostního , ale také z hledisek ekonomických a sociálních. Vzdělaný marxistický předák sociální demokracie Bohumír Šmeral na své stanovisko doporučující zachování Rakouska jako rozsáhlého trhu pro — především český — průmysl, doplatil ztrátou postu předáka českoslovanské sociální demokracie. A je otázkou, zda tato situace nepřispěla i k jeho přechodu a přechodu levice na pozice komunistické strany, která za svou počáteční masovost děkovala právě jeho strategii. Z hlediska tržních vztahů měl samozřejmě pravdu. První republika také v průmyslové exportní politice na tuto tržní tradici navazovala. Ovšem zde jde o to zda zachování Rakouska v rozsahu bývalé monarchie bylo tehdy možné. Císař Karel — následník Františka Josefa - se o to pokoušel. ovšem marně. Bylo již pozdě.

2) Bylo vytvoření československého státu pozitivním krokem? tím se dostáváme k otázce další životaschopnosti rakouského soustátí, které mělo podobu — rakousko-uherské monarchie.

Víme, že česká politika s existencí rakouské monarchie jako mnohonárodnostního státu od „jara národů“ v roce 1848 zcela jasně počítala. V osobě Palackého, Havlíčka, ale i Masaryka do počátků 1.světové války. Otázka monarchie, dnes některými publicisty nostalgicky kříšená jako bludný recept na vady demokratické parlamentní politiky je zcela podružná. Ovšem existence středoevropského imperia , které by skutečně mohlo hrát roli většího hráče evropské politiky je jiná. Proč tedy bylo pozdě?

Přes úvahy v Čechách nepopulárního konopištského arcivévody Ferdinanda d´Este o mnohonárodnostním Rakousku, kterých se někteří dovolávají, Rakousko nemělo moderní, dvacátému století odpovídající koncepci mnohonárodnostního státu. Patrně bylo pozdě již dříve — příležitost , která se naskýtala v druhé polovině XIX. století, skončila dualismem — v podstatě tedy dominancí rakouských Němců ( zvláště v Čechách šilhajících po velkém Německu) s neuspokojenou českou opozicí na jedné, předlitavské části monarchie a tvrdou dominancí Maďarů v druhé, zalitavské části. Cesta ke skutečně mnohonárodnostní monarchii, upokojující požadavky všech národnostních skupin tím byla zatarasena, nemluvě již o neřešení problému Polska, rozděleného mezi tři monarchie.

3) Z hlediska geopolitiky „koncertu velmocí“ bylo středoevropského imperia škoda, ovšem tato idea již byla vývojem situace passé. Byly tedy nově vzniklé státní útvary neživotaschopné?

Československá republika pravda dědila po rakouské monarchii mnohonárodnostní složení. Nelze však říci, že přes chyby, kterých se dopouštěla, nedocházelo postupně k akceptování společného a demokratického státu. Teprve ohrožení zvenčí akcentovalo opět nacionalistické separátní tendence. Na tvrzení, že Mnichov prokázal neživotnost republiky lze odpovědět prostě s Ludvíkem Vaculíkem : „ To je takový postřeh, jako když řeknete o stromu, do kterého uhodil blesk, že se to dalo čekat.“

Vůbec již nemluvím o Polsku, které bychom stěží mohli pokládat za neschopné existence i když ho Hitler v době války proměnil v Generalgouvernement. s cílem „vyčistit“ tuto oblast pro „germánské árijce“ A s větší, či menší mírou to lze říci i o ostatních nových státech, byť i ony si nesly od svého vzniku národnostní a sociální problémy.

4) Tvrzení,že vznikem nových států na troskách rakousko-uherské monarchie se vytvořily podmínky pro totalitní režimy nelze také akceptovat bezvýhradně.

Jakkoliv v těchto zemích byly autoritativní režimy a diktatury, v řadě případů i s fašistickými prvky — mírou demokracie bylo předválečné Československo spíše výjimkou mezi následnickými státy — boj demokracie a autokracií ústil směrem k totalitnímu charakteru teprve pod vnějším vlivem nejprve Hitlerova Německa a po té Stalinova sovětského režimu.

5)Konečně je také sporné , zda rozbití Rakousko-uherského soustátí samo vytvářelo podmínky pro expanzi Ruska do Evropy.

Zřejmě rozhodujícím faktorem byl konkrétní postup spojeneckých armád ve válce s nacistickým Německem a tedy výsledky války. Svou roli hrál i celkový poválečný odklon doleva.

Případ Československa je specifický skutečností, že v ČSR existovala masová komunistická strana, podporovaná velkou částí domácího obyvatelstva. Zde měly domácí faktory větší podíl než pouhá přítomnost Rudé armády. V tomto směru je diskurz na toto téma nedokončený a žádoucí. Ba dokonce je součástí širšího diskurzu: Do jaké míry široká demokracie může, či zda nevyhnutelně musí také uvolňovat prostor pro prosazení extrémních proudů, které ji pak mohou omezovat, či likvidovat.

Jde také o diskurz řekněme metodologický. I když „boje o minulost“ jsou vždy také „boji o současnost“. A my potřebujeme „poučení minulosti“, i když zapomínáme.

Potřebujeme být zakotveni „doma“. Interpretace minulosti musí však také respektovat váhu podmínek minulosti. a ne ji hodnotit pouze současnými měřítky. Právě tak hodnotit současnost výhradně měřítky minulosti je scestné. Takže diskurz o mýtech minulosti by se měl vyhýbat tvorbě mýtů nových. (I když patrně bez nich nejsme zcela sto žít)

    Diskuse
    November 9, 2011 v 18.13
    Mám několik poznámek k problematice textu,
    protože podobné názory, o jakých se autor zmiňuje (a které já bych označila za neokonzervativní) se dnes objevují poměrně často.
    Pochopitelně mi nejde o názor, jestli se mělo Rakousko-Uhersko rozpadnout či nemělo. Na tom není nic špatného a s takovými úvahami nemám žádný problém, i když lze diskutovat o smysluplnosti rozebírání věci, pokud už se jednou stala. Dá se samozřejmě uvažovat o tom, že by bylo výhodné, kdyby zůstalo R.-U. zachováno. Na řešení politických a národnostních problémů v Rakousku-Uhersku měli tehdejší představitelé moci myslet v době před 1. světovou válkou. Byl přece dostatek času k tomu, aby se vytvořil stát rovnoprávných národů. Nebyla však k tomu vůle, proto se nelze divit, že došlo k rozpadu monarchie.
    S  úvahami o tom, zda zda měl Masaryk právo či zda byl snad šílený, to už je ovšem na pováženou. A pokud jde o názor, že legionáři porušili přísahu, tak něco takového snad přece nemůže nikdo dnes myslet vážně! Kdyby se měly za všech okolností dodržovat závazky poslušnosti, ještě pořád bychom měli feudalismus! Některým lidem se po něm zcela zjevně stýská. Těmto lidem totiž jde o zpochybnění legitimity veškerých revolucí, které kdy proběhly. Takovou revoluční událostí byl nepochybně i vznik Československé republiky. Ve svém zpochybňování jsou neokonzervativci ochotni jít nejen k francouzské revoluci, ale dokonce i před ni. S takovými úvahami už opravdu problém mám. Lze diskutovat samozřejmě o průběhu revolucí, kritizovat násilí a výstřednosti včetně potlačování svobody jiných osob (to je dokonce nutné a potřebné!). Za násilí vždy nese morální odpovědnost ten, kdo ho páchá nebo přikazuje páchat, a zdůrazňuji, že násilí je špatné a nežádoucí. Nelze však v žádném případě zpochybňovat oprávněnost revolucí, nelze zpochybňovat oprávněnost člověka bojovat za svoji svobodu a volně se za tím účelem sdružovat a organizovat s jinými osobami! A to bez ohledu na jakékoliv závazky, ke kterým byl historickými okolnostmi nebo kýmkoliv jiným donucen, případně které zdědil.
    Z dnešního hlediska pokládám za sporný a přežitý i termín vlastizrada (aspoň pokud se týká běžných občanů, kteří už dnes naštěstí nejsou nuceni k žádné přísaze, ani vojenské). SVOBODNÝ JEDINEC NENÍ POVINOVÁN VĚRNOSTÍ ŽÁDNÉ KOMUNITĚ, pokud se tak nerozhodne sám a dobrovolně, což může kdykoliv odvolat. To se týká pochopitelně i volených politiků - ti však by měli po porušení svých závazků buďto odejít z politiky nebo se nechat znovu zvolit. Demokracie je sama o sobě velice sporná, protože jedinec může mít pravdu navzdory všem ostatním, přesto jsme z praktických důvodů odsouzeni k tomu ji hájit, abychom se vyhnuli tyranii. Neodmítám apriorně závazky ani komunity, ale vše musí být naprosto dobrovolné. Zákony je samozřejmě třeba respektovat, pokud má být zachován ve společnosti nějaký řád. Každý ať si ale uvědomí, že nejde o nic neměnného a věčného. Předpokládat jakési věčné a nezrušitelné zákony, závazky či přísahy - to nás může vést zpátky do feudalismu.
    Co se týče hodnocení osobností, neměly by se tyto brát jako jeden celek, s nímž se můžeme jednoduše buď ztotožnit nebo ho odmítnout. Osobnosti bývají dost často rozporuplné a tak je také nutno k nim přistupovat. Zmíněný T.G. Masaryk měl mnoho kladných stránek, které třeba i já uznávám, což samozřejmě nic nemění na tom, že se z něj neměl dělat idol, jako ostatně z nikoho. Nezáleží na tom, zda někoho nebo něco kritizujeme (na to má každý právo), ale Z JAKÝCH POZIC ho (nebo to) kritizujeme. Masaryka ani žádného jiného politika nelze kritizovat nestranně. Mohu ho kritizovat z pozic levicových či ultralevicových nebo taky z pozic konzervativních (rakousko-uherských či druhorepublikových). Nebo mohu stát zcela na jeho pozicích a kritizovat na něm jen nepodstatné věci. Stejně takovým způsobem mohu kritizovat první republiku (nebo třeba nově Evropskou unii - když ji budu kritizovat, neznamená to, že se shodnu s nějakými euroskeptiky, kteří mají kdovíjaké úmysly). Když dva kritizují totéž, není to vždycky totéž. Na to ať si dávají dobrý pozor všichni, pokud nechtějí skončit v nějakém novém poddanství! Právo na revoluci by nemělo být nikdy zpochybňováno a zároveň by měla společnost vytvářet pro každého člověka takové podmínky (neboť revoluce se nedělá z plezíru), aby nikdy už nebylo třeba tohoto práva využít.