Motto: „Úloha legií pro vznik Československa je nepochybná, ale možná bychom se měli spíš zamýšlet, zda rozbití Rakouska a vznik československého státu bylo pozitivním krokem. Skončilo jediné středoevropské impérium, vznikly neživotaschopné státní útvary a s nimi podmínky pro totalitní režimy i pro následný vpád Ruska do regionu… Nebyl Masaryk naprostý šílenec i v roce 1918?“ (Petr Zídek v příloze LN 5.11.2011 Orientace — v diskusi o historické roli legionářů)

Mám přítele, který je zanícený ctitel rakouské monarchie a jejího císaře France Josefa. V tomto duchu pokládá rozbití Rakouska-Uherska — tedy lépe rakouské c.k. monarchie — nejen za historický omyl, ale i za poválečnou tragedii, více-méně odpovědnou za Hitlera. Předválečné Československo svou neživotnost podle něho prokázalo svým zánikem v třicátém osmém roce. Odchovanec svého dědečka, váženého tesařského mistra z Pošumaví, který odboj a vytvoření nového státu pokládal za porušení přísahy císaři, také on pokládá československé legionáře za zrádce této přísahy.

Podobné názory nejsou zas tak ojedinělé. Někdy mám pocit, že se stávají určitou módou. Můj přítel je honosně propaguje . Nemyslím si, že pluralita názorů musí být na škodu. Ostatně i citovaný výrok Petra Zídka v LN pokládám spíše — včetně, podle mne úmyslné, provokační formulace otázky po  Masarykově šílenství — za impuls k diskusi o tradici v současné politice. Ovšem udivuje mne snadnost s jakou se podobné názory ujímají více méně nekriticky i mezi lidmi, kteří by svou kvalifikací a vzděláním měli mít předpoklady k věcnému rozboru. Dokonce jak se zdá i mezi některými historiky jsou podobné závěry bez skutečné analýzy přijímány.

(Moralizující argument kolem závaznosti přísahy a údajného zrádcovství neberu tak vážně především proto, že nedoceňuje formálnost a možnost vynuceného aktu. Konec konců podobné akty známe i z doby nedávno minulé, ba i současné. I když lze ovšem uvažovat o váze slova dnes často v politice naprosto podceňovaného. Napadá mne totiž i osobní vzpomínka na rodinnou ságu, dle které zase můj dědeček odmítl nabídku vysokoškolské profesury, aby nemusel přísahat rakouskému císaři. Slovo tehdy větší váhu mělo. Rozhodně však legitimitu rozbití monarchie a vytvoření samostatného Československa tímto argumentem vyvracet nelze).

Potřeba analýzy je podtržena také tím , že rakousko-uherská monarchie bývá také prezentována jako předobraz Evropské unie. Poněvadž nejde jen o vznik Československa a výklad naší historie, všimněme si jednotlivých tvrzení jak jsou uvedeny v citovaném mottu tohoto článku. Potíž je, že se nevyhneme problematickému „kdyby“ — ovšem tomu se nevyhnul ani výrok Petra Zídka.

1) Bylo tedy rozbití Rakouska (rozuměj rakouské c.k. monarchie) a vznik československého státu pozitivním krokem?

Tento problém byl předmětem diskuse hned po založení republiky a to nejen z hlediska česko-německých vztahů a česko-slovenských vztahů — tedy z aspektu národnostního , ale také z hledisek ekonomických a sociálních. Vzdělaný marxistický předák sociální demokracie Bohumír Šmeral na své stanovisko doporučující zachování Rakouska jako rozsáhlého trhu pro — především český — průmysl, doplatil ztrátou postu předáka českoslovanské sociální demokracie. A je otázkou, zda tato situace nepřispěla i k jeho přechodu a přechodu levice na pozice komunistické strany, která za svou počáteční masovost děkovala právě jeho strategii. Z hlediska tržních vztahů měl samozřejmě pravdu. První republika také v průmyslové exportní politice na tuto tržní tradici navazovala. Ovšem zde jde o to zda zachování Rakouska v rozsahu bývalé monarchie bylo tehdy možné. Císař Karel — následník Františka Josefa - se o to pokoušel. ovšem marně. Bylo již pozdě.

2) Bylo vytvoření československého státu pozitivním krokem? tím se dostáváme k otázce další životaschopnosti rakouského soustátí, které mělo podobu — rakousko-uherské monarchie.

Víme, že česká politika s existencí rakouské monarchie jako mnohonárodnostního státu od „jara národů“ v roce 1848 zcela jasně počítala. V osobě Palackého, Havlíčka, ale i Masaryka do počátků 1.světové války. Otázka monarchie, dnes některými publicisty nostalgicky kříšená jako bludný recept na vady demokratické parlamentní politiky je zcela podružná. Ovšem existence středoevropského imperia , které by skutečně mohlo hrát roli většího hráče evropské politiky je jiná. Proč tedy bylo pozdě?

Přes úvahy v Čechách nepopulárního konopištského arcivévody Ferdinanda d´Este o mnohonárodnostním Rakousku, kterých se někteří dovolávají, Rakousko nemělo moderní, dvacátému století odpovídající koncepci mnohonárodnostního státu. Patrně bylo pozdě již dříve — příležitost , která se naskýtala v druhé polovině XIX. století, skončila dualismem — v podstatě tedy dominancí rakouských Němců ( zvláště v Čechách šilhajících po velkém Německu) s neuspokojenou českou opozicí na jedné, předlitavské části monarchie a tvrdou dominancí Maďarů v druhé, zalitavské části. Cesta ke skutečně mnohonárodnostní monarchii, upokojující požadavky všech národnostních skupin tím byla zatarasena, nemluvě již o neřešení problému Polska, rozděleného mezi tři monarchie.

3) Z hlediska geopolitiky „koncertu velmocí“ bylo středoevropského imperia škoda, ovšem tato idea již byla vývojem situace passé. Byly tedy nově vzniklé státní útvary neživotaschopné?

Československá republika pravda dědila po rakouské monarchii mnohonárodnostní složení. Nelze však říci, že přes chyby, kterých se dopouštěla, nedocházelo postupně k akceptování společného a demokratického státu. Teprve ohrožení zvenčí akcentovalo opět nacionalistické separátní tendence. Na tvrzení, že Mnichov prokázal neživotnost republiky lze odpovědět prostě s Ludvíkem Vaculíkem : „ To je takový postřeh, jako když řeknete o stromu, do kterého uhodil blesk, že se to dalo čekat.“

Vůbec již nemluvím o Polsku, které bychom stěží mohli pokládat za neschopné existence i když ho Hitler v době války proměnil v Generalgouvernement. s cílem „vyčistit“ tuto oblast pro „germánské árijce“ A s větší, či menší mírou to lze říci i o ostatních nových státech, byť i ony si nesly od svého vzniku národnostní a sociální problémy.

4) Tvrzení,že vznikem nových států na troskách rakousko-uherské monarchie se vytvořily podmínky pro totalitní režimy nelze také akceptovat bezvýhradně.

Jakkoliv v těchto zemích byly autoritativní režimy a diktatury, v řadě případů i s fašistickými prvky — mírou demokracie bylo předválečné Československo spíše výjimkou mezi následnickými státy — boj demokracie a autokracií ústil směrem k totalitnímu charakteru teprve pod vnějším vlivem nejprve Hitlerova Německa a po té Stalinova sovětského režimu.

5)Konečně je také sporné , zda rozbití Rakousko-uherského soustátí samo vytvářelo podmínky pro expanzi Ruska do Evropy.

Zřejmě rozhodujícím faktorem byl konkrétní postup spojeneckých armád ve válce s nacistickým Německem a tedy výsledky války. Svou roli hrál i celkový poválečný odklon doleva.

Případ Československa je specifický skutečností, že v ČSR existovala masová komunistická strana, podporovaná velkou částí domácího obyvatelstva. Zde měly domácí faktory větší podíl než pouhá přítomnost Rudé armády. V tomto směru je diskurz na toto téma nedokončený a žádoucí. Ba dokonce je součástí širšího diskurzu: Do jaké míry široká demokracie může, či zda nevyhnutelně musí také uvolňovat prostor pro prosazení extrémních proudů, které ji pak mohou omezovat, či likvidovat.

Jde také o diskurz řekněme metodologický. I když „boje o minulost“ jsou vždy také „boji o současnost“. A my potřebujeme „poučení minulosti“, i když zapomínáme.

Potřebujeme být zakotveni „doma“. Interpretace minulosti musí však také respektovat váhu podmínek minulosti. a ne ji hodnotit pouze současnými měřítky. Právě tak hodnotit současnost výhradně měřítky minulosti je scestné. Takže diskurz o mýtech minulosti by se měl vyhýbat tvorbě mýtů nových. (I když patrně bez nich nejsme zcela sto žít)