Začneme rovnou konstatováním, že jakákoli vize České republiky je vždy nezbytně politická. Tato země je totiž politickým celkem. Celkem, který drží pohromadě právě společně sdílená vize. Vize přitom zdaleka není utopie, je to především naznačení směru, kterým míříme. Je to politický projekt, na jehož realizaci se jako občané podílíme.

Skutečnost, že nevíme, kam vlastně jdeme, se projevuje už jenom v tom, že si nejsme jisti, zda máme naši zemi označit jako Česko, anebo jako Českou Republiku. Používání oficiálního označení Česká Republika i v běžné mluvě svědčí o dosud nepřekonaném traumatu z rozpadu Československa. Slováci to evidentně nesou lépe, neboť si polepšili, osamostatnili se. Kdežto Čechům stále chybí kus vlastního označení, kus jejich identity. V označení Česko stále ještě mnohým doznívá prázdno po chybějícím Slovensku. Kdysi mi na konci naší hymny „Kde domov můj“ automaticky naskakovalo i „Nad Tatrou se blýská“. Snad proto se po rozdělení země tak rychle vžilo označení Česká Republika — abychom zaplnili to nenadále vzniklé vakuum.