Letošní výročí Masarykovy republiky přichází ve zvláštní dobu. Vloni bylo kulaté, ale minulo bez zvláštní pozornosti, snad pro samou únavu z vyčerpávajícího seriálu výročí s osmičkami na konci. Nyní výročí republiky přichází jen jako nenápadná předehra k jubileu jinému, na nějž se již všichni, seč jim síly stačí, chystají: k dvacetiletí listopadové revoluce 1989.

Právě údobí dvaceti let je rysem, který obě historická data spojuje. Uvažme, že legendami opředená první republika měla na celou svou existenci právě tolik roků, kolik letos uplyne od listopadové revoluce. Dvacetiletí se ostatně vyskytuje i v jiných kontextech jako perioda, která vyměřuje podstatnou kvalitativní změnu. Právě rok 1989 rozžal světlo na konci tunelu dvaceti let duše obou národů mrzačící Husákovy normalizace. A dokonce i těm proklínaným komunistům stačilo dvacet let na to, aby od nekrofilní slasti nad únorovým pučem roku 1948 procitli k československému jaru 1968. Odkud, s kým a kam jsme se za dvacet let od listopadu 1989 dopracovali my? Strašná otázka.

Formální prvek dvacetiletí by totiž sám o sobě těžko stačil k tomu, abychom obě revoluce spojovali. Pravý smysl takového srovnávání tkví v tom, že letošní jednadevadesáté výročí vzniku státu, jehož nejšťastnější období trvalo pouhých dvacet let a který před pouhými dvaceti lety znovu nabyl svobody, skýtá zřejmě nejúrodnější pole pro přemýšlení nad otázkou, oč nám v listopadu 1989 šlo; a proč se nám to nepodařilo. Právě Československo, a nikoli pouze Česká republika, před dvaceti lety nabylo svobody.