Příliš mnoho Julie mít v životě může být sakramentsky nebezpečné — a pokud jde o Julii z románového debutu Davida G. Hochmana, pak by se dalo říci totéž, jen v opačném gardu: Příliš mnoho Zdeňka mít v životě může být ne nebezpečné, ale přímo zhoubné.

A teď o co jde: Zdeněk a Julie jsou milenci, kteří se potkali na sklonku 80. let v Paříži. Oba jsou Američané a oba se pokoušejí najít místo, kde by mohli žít. Zdeněk pochází z rodiny českých emigrantů — jeho otec musel jako opoziční intelektuál odejít z Československa. Julie je, jak říká, produktem moderní rodiny; její rodiče se brzy po jejím narození rozvedli a matka ji pak v šestnácti vyrazila z domu. Oba si v Paříži hledají práci, Zdeněk, vystudovaný architekt, Julie, slečna se zkušeností au-pair. Tolik k počátku románu.

V Omluvě Julii, jak už název napovídá a po přečtení prvních desítek stran se nápověda obrací v jistotu, půjde především o vztah dvou mladých lidí. A skutečně také ano, oba protagonisté se vydají na společnou cestu, která, jak už to často bývá, se jednou rozdělí a podruhé zase spojí, nicméně i přes všechny zvraty vydrží celá desetiletí. Zdeněk s Julií se posléze přesouvají do Prahy, aby spolu prožili něco z bouřlivého počátku 90. let a později, tentokrát už oba na vlastní pěst, těkají po místech, na nichž se před lety odvíjelo jejich společné štěstí.

Toto vše píšu jen v prosté zkratce. Hochman totiž napsal strhující milostný román o dvou lidech, v jejichž osudech se odráží bouřlivý kulturní a politický vývoj dvacátého století. Román napínavý a dojemný. Snad by se o něm dalo říci, že pro svůj námět a zápletku patří do některé z edic inteligentního románu pro ženy. Ale pozor, na rozdíl od průměrného čtiva je Omluva Julii knihou neobyčejných kvalit! Pozná se to už jen na dialozích, jejichž nosnost je založena na pevném bloku ironie, a stejně tak i na schopnosti románových postav reflektovat okolní dění, žít v této realitě jinak než po způsobu papírových literárních námětů. A hlavně pak na vypravěčově talentu tento život vyjádřit se silou a upřímností, která místy až bere dech.

Když se dnes v souvislosti s uměleckým dílem řekne hlubokomyslný, může to někoho i pobouřit. Vždyť umělecké je především to, co nás umí šokovat. Ne že by snad Hochman šokovat nedokázal, ale jeho román se cele opírá o hluboké poznání některých životních situací a neměnných zákonitostí mezilidských vztahů. Bylo-li nedávno v komentáři Michaela Hausera k pražské výstavě Decadence Now! voláno po umění, jež se má navrátit na „trajektorii pravdy“, pak Omluva Julii na této trajektorii dozajista leží.

V Omluvě Julii nicméně nejde jen o zpackanou lásku nebo o zpackané životy ústící do tragédií. Velkým problémem, kolem něhož celý román neustále obráží, je Zdeňkův nanejvýš nevyjasněný nárok na to žít svůj život „plnými doušky“. Spolu se svým kamarádem Hipem Zdeněk patří k oněm hledačům identity, které už dnes známe jako typ člověka moderní epochy. Nejdřív si chtějí užívat, pak pro změnu zapustit kořeny, střídat holky, anebo je naopak milovat a zakládat s nimi rodiny. Hip své nomádství po zemích a vagínách nakonec zaplatí životem, Zdeňkovi bude shůry dáno nahlédnout ve svém nanejvýš komplikovaném vztahu k Julii, nakolik je taková existence službou svému egu a nakolik je věnována druhým.

K fenoménu hledačství se váže druhá výrazná rovina textu, jež dává milostnému námětu intelektuální přesah a povyšuje dílo na výpověď o naší společné minulosti. Jako kluk žil Zdeněk v Praze, dospíval v USA, doživotně se zamiloval v Paříži, a přitom ho to až do jisté doby silně táhlo zpět do Československa. Dlužno dodat, že ani v jediné zemi přitom nenachází to, čemu bychom mohli naivně říci domov. Svým způsobem můžeme Hochmanovu knihu zařadit k typu, jenž už byl zdánlivě přesunut do kompendií literární historie: k románu, jehož námětem je exil.

Jak Zdeňkovi řekl jeho americký zaměstnavatel, je socialistický beatnik, jemuž on, muž, který řídí správnou americkou firmu, musel „splácat prdel do pracovního formátu“. Protiklad socialistického beatnika a člověka, který jde tvrdě za svou prací, za úspěchem, je jednou z možností, jak nahlížet na téma, jež bylo s pádem železné opony nanejvýš aktuální.

Zdeněk se spolu se svými rodiči vrátil zpět do Československa. Zdeňkova matka totiž nesnáší zemi, která jí poskytla azyl, americká kultura je jí protivná, a chce proto zůstat v Praze. Otec, který se v USA stal majitelem úspěšné firmy, zase nechápe, proč by měl  přesídlit zpátky do Československa, když už má své místo, svou práci a své vize spjaté s domovem v Bostonu. Do toho všeho ještě vstupuje třetí důležitá postava, Zdeňkův strýc Orákl. Ten z Československa nikdy neemigroval a celým svým životem je pevně spjat s nadějemi 60. let. Zdeněk je postaven mezi tyto tři nejbližší lidi. Symbolizují mu na jedné straně sociální pospolitost spjatou s konkrétním místem a podloženou bohatou minulostí Československa, na straně druhé pak individuální rozvoj v USA.

A prostřednictvím tohoto rozporu můžeme nahlížet na dění v 90. letech, které Hochman v Omluvě Julii výrazně zachycuje a komentuje. Je to spor mezi osobním a společným, mezi životem „tady a teď“ a životem s vizí nové společnosti a také s historií této vize. Velmi pěkně je to vyjádřeno v dialogu mezi Oráklem a Julií:

Julie řekne: „Já tedy nevěřím na socialismus ani komunismus — nebo jak se tomu říká. Já věřím, že když člověk tvrdě pracuje, má právo si nechat, co vydělá, a ne aby to patřilo státu nebo podobně.“

„Vy jste nezažila velkou krizi třicátých let,“ namítne Orákl. „Na něco se vás zeptám: chtěla byste raději žít v paláci, zatímco ostatní nemají kde bydlet? Anebo v menším domě jako každý jiný a přitom vědět, že každý má střechu nad hlavou?“

„Kdybych pro to tvrdě pracovala, raději bych chtěla mít palác,“ řekne Julie vzrušeně. „Proč bych se měla s někým dělit?“

„Právě jste stručně vyjádřila jádro problému.“

Julie si povzdychne. „Já s tím nesouhlasím. Studovali jsme Adama Smitha. Proto jsou Spojené státy nejúspěšnější země na světě.“

Hochman jako exilový autor (je nutno vzít v potaz, že na záložce se mluví o české literatuře, přitom ale byla Omluva Julii přeložena z angličtiny) nás tedy staví před úhelný problém postkomunistické transformace let devadesátých a navíc ji zprostředkovává na hraně myšlení. Během bouřlivého života hledače prožil oba póly fungování budoucí společnosti. To je samo o sobě jedinečným důvodem k tomu jeho knihu číst. A teprve během čtení si lze uvědomit, že tento problém je jen marginálií k tragickému milostnému vztahu Zdeňka a Julie.

David G. Hochman: Omluva Julii. Burian a Tichák, s. r. o., Olomouc 2010.