Dnešní pohled do zemí Visegrádu na každý pád nepůsobí příliš povzbudivě. Krátká bilance ukazuje, že v krizí zkoušené Evropské unii jsou čtyři středoevropské postkomunistické země oblastí vzbuzující mnohem více obav nežli nadějí.

Ačkoli polská politika po koketérii s extrémy a eskapádách bratrů Kaczynských hovoří dnes více méně jen korektními slovy, je vcelku zřejmé, že v Evropě se orientuje výhradně pod úhlem svých státních zájmů. Je štěstím pro Evropskou unii i středoevropský region, že Polsko udržení Evropské unie dnes jako svůj státní zájem definuje.

Slovensko nejprve spěchalo do eurozóny, ale na vztahu k ní se mu rozpadla vláda. I zdejší vládní politikou prošly extrémy. A k nadcházející vládě, kterou po zítřejších volbách sestaví s největší pravděpodobností Smer, občanská veřejnost vzhlíží s trnutím. Těžko se tomu divit, když při své minulé vládní epizodě Smer Slovensko málem přivedl do mezinárodní izolace uzavřením koalice s obscénními nacionalisty Jána Sloty a modelovou postavou středoevropského postkomunistického populismu Vladimírem Mečiarem.

Maďarsko se už dnes používá v debatách o budoucnosti Evropy jako odstrašující příklad. Orbánův režim má autoritářský charakter. Jakkoli v ekonomické oblasti přichází s řadou kroků, které navrhuje i podstatná část progresivní demokratické levice, je zřejmé, že její skutečná povaha se vyjevuje v rozsáhlých omezeních ústavních základů demokracie a v restrikcích vůči zranitelným skupinám občanů. Nepříjemně se derou na mysl paralely s nacionálním socialismem.

Doby, kdy Česká republika vzbuzovala dojem, že je „ostrůvkem stability“ s celosvětově prakticky výhradně v dobrém proslulým prezidentem Havlem, se dnes už jeví jako historická éra. Určující postavou české politiky je Václav Klaus, který se ke své ambici rozbít Evropskou unii už začíná hlásit beze zbytků ostýchavosti, což je ostatně vlastnost, kterou zná čistě z doslechu. Absence českého podpisu pod paktem fiskálním stability, jakkoli principiální výhrady vůči jeho obsahu jsou oprávněné, není náhodným extempore nebo principiálním pokusem obsah paktu vyspravit, ale jasným znamením, že současná česká politika nemá o projekt evropské integrace zájem.

I zkoumání společných rysů všech čtyř zemí dnes zavdává důvody spíše ke chmurám. Po roce 1989 navštěvovali středoevropské země, tehdy rozkvetlé čerstvě nabytou svobodou a okouzlující jako studentky s čerstvým rozhodnutím o přijetí na vysokou školu v kapse, západní intelektuálové i konaly se v kavárnách rozmluvy, zda by nebylo možné vyvarovat se omylům, jichž se západ dopustil, a při budování nových poměrů skloubit to nejlepší ze západních a východních zkušeností.

Po dvaceti letech můžeme říci, že experiment se opravdu uskutečnil, ale jeho výsledek je přesně opačný: ve všech zemích visegrádské čtyřky se podařilo stvořit uspořádání, které je směsí záporů obou systémů. Ukázalo se, že na kulturu každodennosti pozdního sovětského socialismu charakterizovanou cynickým vztahem k občanským ctnostem a veřejnému dění lze skvěle naroubovat neoliberální verzi kapitalismu, která rovněž hlásá přednost soukromého před obecným a, jak si všiml už Masaryk, s marxismem se shoduje i v ekonomickém redukcionismu.

Zkušenost reálného sovětského socialismu veřejnost ve středoevropských postkomunistických zemích ke střetu s ekonomickou globalizací prakticky nijak nevybavila. V nedávném dokumentárním filmu Závod ke dnu Víta Janečka, který se zabývá strukturálními souvislostmi ztráty práce, působí až trýznivě dojemně manželský pár z Jeseníku, který nedokáže pochopit, jak se mohlo jejich podniku stát, když od něj odjížděly každý den kamiony s hotovými oděvy prvotřídní kvality, že jej vedení zavřelo jako ztrátový.

V našich zemích se tak prakticky bez odporu, ba bez povšimnutí, uskutečnila záměna kapitalismu s demokracií. Principiální debata o směřování společnosti se tu systematicky potírala často s obratným využíváním účelového antikomunismu. Jako by před námi stály od roku 1989 pouze dvě volby: buď návrat před něj, anebo postupné podřizování prakticky všech oblastí společenského života tržní logice, vydávané za přírodní proces, s nímž nemá smysl polemizovat. Kdo by se přel s větrem?

Dokonce občanská společnost, akademické obce, umělci a prakticky kompletní média, tedy skupiny, u nichž se předpokládá zvýšená dispozice ke kritickému myšlení, a v západních demokraciích ji vykazují, se převážnou většinou svých příslušníků podílely na často až nesnášenlivém posvěcování názoru, že směřování našich zemí žádnou principiální alternativu nemá. Vinou tohoto pošetilého sebeukázňování dnes občanská veřejnost všech zemí visegrádské čtyřky stojí na periferii evropské i světové debaty; zaskočena krizí a procitající jako pan Brouček do poznání, že konec dějin právě skončil.

Při právě počínající vážné rozpravě nad ztroskotanými iluzemi posledních dvaceti let nemůžeme udělat chybu, vrátíme-li se k tomu, co jsme vlastně v roce 1989 chtěli. Zatímco dnes už si mnozí z nás nejsou ani jisti, zda se vůbec jednalo o revoluci, i když jsme ji tak v reálném čase prožívali, ba píší se i tlusté knihy o tom, že se jednalo o nedůsledně provedený antikomunistický převrat, stačí promítnout si v hlavě galerii hesel v tehdejších ulicích, aby člověk cítil, že takovéto výklady skutečnost nepopisují, nýbrž ji cpou do předpřipravených intelektuálních konstrukcí.

Faktem je, že lidé chtěli svobodu, nechtěli už dráty na hranicích a roky života ztracené na vojně a mluvit pravdu jenom mezi blízkými. Chtěli také demokracii, svobodné volby, diskutovat o alternativách a vybírat, co je lepší, chtěli žít beze strachu z jaderné války a toužili po zániku obou vojenských bloků. Chtěli, aby se lépe zacházelo s věcmi ve veřejném prostoru, důsledněji se chránila příroda, a také jsme chtěli, aby ekonomika zvýšila výkon tím, že se zbaví plýtvání a uvolní prostor živnostem.

Začteme-li se do politického programu československého disentu z roku 1988, kterým se ustavilo Hnutí za občanskou svobodu a který se jmenoval Demokracii pro všechny, bude nám zvláště v konfrontaci se skličující politickou přítomností připadat, jako bychom se napili z průzračné studánky v prosluněném lese.

Nikde na náměstích, ani v programech demokratické opozice se nepsalo o kapitalismu, o privatizaci, o volném trhu bez přívlastků, o daňových prázdninách pro nadnárodní korporace, o osekávání tak zvaně zbytnělého sociálního státu, o zpoplatnění vzdělání či zdravotnictví, o vstupu do NATO. Veřejnost požadovala reformu, ale nepředpokládala její redukci na reformu ekonomickou a už vůbec si neuměla představit, že všechny stránky života společnosti by nakonec měla organizovat tržní logika.

Pro naši budoucnost je zcela klíčové ukázat, že maďarský Orbán, slovenská Gorila, či české korupční panoptikum od orwellovsky pojmenovaných Věcí veřejných až po fenomenálně obskurního hradního pána, nejsou zákonitými důsledky programu demokratických revolucí v roce 1989, ale naopak vyvrcholením důmyslně zakamuflovaných kontrarevolucí, kterým se krátce po roce 1989 podařilo původní emancipační humanitně-demokratický program nahradit programem neokonzervativním či neoliberálním, programem obnovy kapitalismu bez přívlastků.

Nebudeme tentokrát zabíhat do podrobností a personálií, ale je celkem zřetelné, že viditelným projevem této utajené kontrarevoluce byl rozpad Československa, jehož veřejnost snad ani nemohla být v podpoře sametové revoluce jednotnější, ale ve chvíli, kdy nastala osudová záměna a namísto reformy společnosti se začala provádět výhradně reforma ekonomická implicitně celou společnost přetvářející podle tržní logiky, rozdíly mezi oběma historicky jinak utvářenými součástmi společného státu najednou vystoupily jako monumentální osa politické debaty.

Udržení Československa bylo bývalo možné pouze na základě původního programu sametové revoluce; jeho obhájců nebylo málo, popravdě řečeno mnohem víc, než se dnes zdá, přesto — jistě i vinou mezinárodního kontextu, v němž tehdy neoliberalismus s programem ekonomické globalizace prožíval svou hvězdnou hodinu, — se jednalo o úkol nad naše síly.  

Současné hořké procitání visegrádských zemí do světa s více alternativami přichází v čase, kdy se totožná dilemata v čím dál zřetelnějších konturách vyjevují před Evropou unií i mezinárodním společenstvím. Kapitalismus a demokracie nejsou siamská dvojčata, jak se nám to ideologové současných středoevropských režimů pokoušeli po dvacet let vtlouci do hlav. Hlavním poučením z čínské lekce by mělo být, že vítězem ekonomické globalizace je společenské zřízení, které je syntézou kapitalismu s autoritářským režimem.

Samopohyb ekonomické globalizace prozatím ničil hlavně na jiných kontinentech, tragédie mnoha zemí třetího světa jsme neměli jak zpracovat, naše snažení už v devadesátých letech upozorňovat na ně i na jejich ústrojné propojení se zřízením, který zde budujeme, snad ani nemohlo padnout na úrodnou půdu: některé zkušenosti jsou nesdělitelné a co oči nevidí, to srdce nebolí.

Až potom najednou k fabričkám přestávají jezdit kamiony, v Maďarsku vzniká autoritářský režim, Řecko se mění v protektorát. Najednou frontová linie osudového zápasu mezi demokracií a kapitalismem nevede Argentinou, Nigérií nebo Indií, najednou ji máme v Evropské unii, ve Visegrádu, ba na vlastním prahu.

Kapitalismus a demokracie jsou dvě varianty společenského zřízení, které dnes stojí v osudovém střetu. V kapitalismu o tváři společnosti a každodennosti lidí rozhoduje síla peněz. Systémová korupce ve všech našich zemích není deviací, za niž se v běžném mediálně-politickém provozu, vydává, nýbrž je zákonitým dotažením tržní logiky: jsou-li peníze vždy až na prvním místě, nikdo by neměl být zaskočený, že nakonec se předmětem volného trhu staly vysokoškolské tituly, prezidentské milosti, poslanecké mandáty, funkce ve správních radách, veřejné zakázky, mediální obsahy, veřejné mínění. Stát Gorila je státem, v němž kapitalismus zvítězil nad demokracií. A je to kronika smrti ohlášené, kdo se nyní diví, žil v sebeklamu.

Demokracie je systémem, který přestává fungovat, pokud rozhodujícím faktorem při tvorbě rozhodnutí nejsou rovnoprávně a svobodně formulovaná stanoviska občanů, jejich věcné argumenty. Hlavním jejím ohrožením dnes nejsou komunisté proměnění ve folklorní soubor svého druhu. Hlavní hrozba přichází od kapitálu, který se silou peněz pokouší stanovit obsah prakticky všech složek, z nichž se politická rozhodnutí tvoří. Demokracie tedy neruší trh, naopak pečlivě hlídá jeho poctivost, ale musí systematicky zbavovat všechny formy kapitálu jakéhokoliv politického vlivu. Pokud to neučiní, sama se své vlády vzdává a prohraje s autoritářstvím.

Demokratizace ekonomiky od obnovy progresivního zdanění a dalších opatření k posílení společenské soudržnosti, přes proměnu vlastnických struktur tak, aby rozhodující vliv v podnicích přecházel na jejich zaměstnance i spotřebitele až po celkové podřízení ekonomické činnosti demokraticky vyjednávaným společenským prioritám přijde v rámci demokratického obratu vcelku spontánně: ostatně ekonomický program manifestu Demokracii pro všechny lze číst právě takto.

Jelikož kapitál je nadnárodní povahy, ostatně jeho základní organizační složkou jsou nadnárodní obchodní korporace, snad jediné instituce, jejichž moc se krize nekrize soustavně zvyšuje, nelze mu čelit na úrovni národního státu. I čtveřice visegrádských zemí, ba i samo Německo je příliš malé, aby mohlo v tomto střetu obstát. Platformu, na níž ovšem uspět možné je, představuje Evropská unie.

Námitka, že ona sama je dnes spíše výkonnou silou ekonomické globalizace nežli výspou demokratického vzdoru, je sice správná, jenomže takřka ve stejné míře platí o velké většině států. Rozdíl je v tom, že na úrovní Evropské unie už lze zarazit samopohyb ekonomické globalizace, lze skrze ni zkrotit nadnárodní kapitál a podřídit ho znovu beze zbytku demokratickému rozhodování. A letmý přehled po jiných oblastech svět nás ujistí, že jinde nežli na půdě Evropské unie proměna světa v mírové demokratické společenství započít nemůže.

Úkol pro visegrádské země je tak celkem jasný. V tuto chvíli jsou pro evropskou občanskou veřejnost více méně dezorientovaným a nekompetentním břemenem. Přitom program by tu byl: sametovou revoluci je dnes třeba provést znovu na evropské úrovni. Je na nás, zda středoevropské hnutí navazující na pozapomenuté dědictví kacířské geopolitiky středoevropských disidentů dokážeme ustavit.

Psáno rovněž pro Jetotak.sk jako podklad k debatě o vyhlídkách Visegrádu, která se uskuteční v pátek 9. března v 17,00, v Baruse na Sienkiewitzovej ulici č. 1, v Bratislavě.