Dnešní pohled do zemí Visegrádu na každý pád nepůsobí příliš povzbudivě. Krátká bilance ukazuje, že v krizí zkoušené Evropské unii jsou čtyři středoevropské postkomunistické země oblastí vzbuzující mnohem více obav nežli nadějí.

Ačkoli polská politika po koketérii s extrémy a eskapádách bratrů Kaczynských hovoří dnes více méně jen korektními slovy, je vcelku zřejmé, že v Evropě se orientuje výhradně pod úhlem svých státních zájmů. Je štěstím pro Evropskou unii i středoevropský region, že Polsko udržení Evropské unie dnes jako svůj státní zájem definuje.

Slovensko nejprve spěchalo do eurozóny, ale na vztahu k ní se mu rozpadla vláda. I zdejší vládní politikou prošly extrémy. A k nadcházející vládě, kterou po zítřejších volbách sestaví s největší pravděpodobností Smer, občanská veřejnost vzhlíží s trnutím. Těžko se tomu divit, když při své minulé vládní epizodě Smer Slovensko málem přivedl do mezinárodní izolace uzavřením koalice s obscénními nacionalisty Jána Sloty a modelovou postavou středoevropského postkomunistického populismu Vladimírem Mečiarem.

Maďarsko se už dnes používá v debatách o budoucnosti Evropy jako odstrašující příklad. Orbánův režim má autoritářský charakter. Jakkoli v ekonomické oblasti přichází s řadou kroků, které navrhuje i podstatná část progresivní demokratické levice, je zřejmé, že její skutečná povaha se vyjevuje v rozsáhlých omezeních ústavních základů demokracie a v restrikcích vůči zranitelným skupinám občanů. Nepříjemně se derou na mysl paralely s nacionálním socialismem.

Doby, kdy Česká republika vzbuzovala dojem, že je „ostrůvkem stability“ s celosvětově prakticky výhradně v dobrém proslulým prezidentem Havlem, se dnes už jeví jako historická éra. Určující postavou české politiky je Václav Klaus, který se ke své ambici rozbít Evropskou unii už začíná hlásit beze zbytků ostýchavosti, což je ostatně vlastnost, kterou zná čistě z doslechu. Absence českého podpisu pod paktem fiskálním stability, jakkoli principiální výhrady vůči jeho obsahu jsou oprávněné, není náhodným extempore nebo principiálním pokusem obsah paktu vyspravit, ale jasným znamením, že současná česká politika nemá o projekt evropské integrace zájem.

I zkoumání společných rysů všech čtyř zemí dnes zavdává důvody spíše ke chmurám. Po roce 1989 navštěvovali středoevropské země, tehdy rozkvetlé čerstvě nabytou svobodou a okouzlující jako studentky s čerstvým rozhodnutím o přijetí na vysokou školu v kapse, západní intelektuálové i konaly se v kavárnách rozmluvy, zda by nebylo možné vyvarovat se omylům, jichž se západ dopustil, a při budování nových poměrů skloubit to nejlepší ze západních a východních zkušeností.

Po dvaceti letech můžeme říci, že experiment se opravdu uskutečnil, ale jeho výsledek je přesně opačný: ve všech zemích visegrádské čtyřky se podařilo stvořit uspořádání, které je směsí záporů obou systémů. Ukázalo se, že na kulturu každodennosti pozdního sovětského socialismu charakterizovanou cynickým vztahem k občanským ctnostem a veřejnému dění lze skvěle naroubovat neoliberální verzi kapitalismu, která rovněž hlásá přednost soukromého před obecným a, jak si všiml už Masaryk, s marxismem se shoduje i v ekonomickém redukcionismu.

Zkušenost reálného sovětského socialismu veřejnost ve středoevropských postkomunistických zemích ke střetu s ekonomickou globalizací prakticky nijak nevybavila. V nedávném dokumentárním filmu Závod ke dnu Víta Janečka, který se zabývá strukturálními souvislostmi ztráty práce, působí až trýznivě dojemně manželský pár z Jeseníku, který nedokáže pochopit, jak se mohlo jejich podniku stát, když od něj odjížděly každý den kamiony s hotovými oděvy prvotřídní kvality, že jej vedení zavřelo jako ztrátový.