5. ledna 1977 Jan Patočka, Jiří Hájek a Václav Havel rozeslali československé vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR a Československé tiskové kanceláři obálku s průvodními dopisy Prohlášení Charty 77. I po pětatřiceti letech úvodní text Charty, podobně jako většina jejích dalších dokumentů, hovoří mimořádně aktuálně. Tím spíš zaráží, jak málo si toho všímá intelektuální prostředí demokratické levice. Pokusím se zde proto v několika tezích naznačit, s čím nám může pilíř tuzemského disentu v současnosti pomoci, v čem může být inspirací.

Charta 77, v jejímž ustavujícím Prohlášení mimo jiné stojí, že „vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život i práci,“ svedla k intenzivní spolupráci pestrou škálu mužů a žen s různými osudy i ideovými preferencemi. Charta nechtěla být politickou alternativou, spíše měla za cíl vytvářet občanský tlak na politickou moc. Odtud také úvahy Václava Havla o nepolitické politice. Dalo by se říct, že šlo o nevídané vzepětí občanské společnosti v totalitním systému. Charta 77 a další opoziční aktivity se nevznášely v oblacích, nežily ve svém paralelním světě (byť to někteří signatáři měli tendenci takto interpretovat). Jak napsal Jaroslav Šabata, „disent byl disent proto, že všemi svými kroky, svými výzvami a kritickými rozbory věcí veřejných uprostřed společnosti občanskou společnost obnovoval.“

Dopis Signatářům k 10. výročí Charty 77, jehož autory jsou Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a Václav Havel, obsahuje navíc výstižnou pasáž: „Charta 77 není jen rolí, kterou sehrává. Je zároveň i souborem několika set jednotlivých životních osudů, z nichž mnohé se v přímé souvislosti s ní zásadním způsobem změnily. (…) Jinými slovy: Charta 77 jsou také konkrétní lidé. Lidé, kteří museli leccos obětovat pokusu posílit v sobě a druhých pocit lidské důstojnosti a smysluplnosti své přítomnosti na světě. (…) I toto společenství je Charta 77. Ba řekli bychom, že vůbec na prvním místě je právě tím. Protože jedině jako určité společenství může existovat i jako to všechno další, čím je; jedině díky tomu, že je společenstvím, byť jakkoli nedokonalým, může pracovat, působit a hrát ty role, které hraje.“

Občanská společnost není instrumentem levice, ani pravice. Když ale tajemník prezidenta Klause Ladislav Jakl — jak na to zde včera upozornil František Kostlán — v roce 2012 tvrdí, že „myšlenkový koncept občanské společnosti se v podstatě kryje s ideologií fašismu“, měla by být levice abnormálně pozorná. „Fašismus zahrnuje nenávist ke kapitalismu, tzv. plutokracii, k liberalismu a životní podmínky dělníků chce zlepšit korporatistickým státem. Klíčovým slovem pro něj je korporativismus neboli sdružení.“ Ivana Haslingerová v lednovém čísle Revue Fragmenty pak skandálního Jakla parafrázovala: „Občanská sdružení jsou pilní žáci předchozích totalitních režimů. Pracují mimo stát a mimo trh. Posilují pocit odcizení ke svému státu, k jeho strukturám a vytvářejí zdání, že se vše odehrává v jejich strukturách.“

Občanská společnost, prostor mezi státem a trhem (nebo mimo ně?), má pochopitelně význam zcela nezastupitelný. Spoléhat na to, že poměry dokáže kultivovat a napravovat neviditelná ruka trhu nebo stát protkaný klientelistickými vazbami mezi politikou a byznysem, by bylo krajně naivní. A pokud se občanské společnosti nedostane zastání zleva, sotva bude mít příležitost v adekvátní podobě se v krizové éře Evropy i českého státu realizovat. A to přitom Charta 77 byla nejdéle fungujícím občanským uskupením ve východním bloku.

Charta 77 byla založena na nejmenším, přesto ale významném společném jmenovateli: na lpění na dodržování zákonů a státem přijatých mezinárodních závazků (konkrétně helsinského Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975; ČSSR lidskoprávní konvence ve Sbírce zákonů publikovala v září 1976), na hájení konkrétních lidských práv. Její síla byla v jednoduchosti a v nespornosti.

I dnes by měly roztříštěné občanské iniciativy sdružující kritiky churavého kapitalismu postupovat od základů a klást si přiměřené a splnitelné úkoly. Například trvat na dodržování ústavního pořádku, včetně Listiny základních práv a svobod, státem. V dalším sledu lze uvažovat nejen o obhajobě, ale i o prohlubování práv občanských, práv sociálních, ale třeba i práv přírody.

Příkladný byl i způsob šíření Charty 77, nabírání jejích počátečních signatářů. Klíčový byl osobní kontakt a diskuse, v níž se sbližovaly a prolínaly názory na stěžejní společenské otázky. Podobný model komunikace je důležitý i v současnosti. Spoléhat se na virtuální sociální sítě nestačí.

Je sympatické vědět, že i zástupcům dnešních občanských iniciativ dochází, že roztříštěnost sil je cestou do horoucích pekel. V úterý přinesly Parlamentní listy informaci, že autoři Holešovské výzvy (jednoho z mnoha provolání reflektujících neutěšené poměry v ČR) Václav Princ, Ludvík Adámek a Slávek Popelka chystají na 28. ledna celostátní konferenci, na níž by zástupci různých iniciativ a sdružení projednali, jak postupovat, aby byl „korupční režim svržen, a tím se otevřela cesta k zahájení pozitivních změn“. Koordinace je nezbytná a  její potřeba narůstá se zvyšujícím se počtem skupin nespokojenců, které se ubírají podobným směrem, ale každá zvlášť. Dokonce i ten, kdo přisuzoval integrující roli iniciativě ProAlt, musí být zklamán. Bohužel ale námět na zásadní konferenci její iniciátoři přetěžují velikášskými plány, kupříkladu na vyslovení nedůvěry vládě a požadování odstoupení jak jejího, tak prezidenta republiky. „Navrhuji, aby parlament připravil neprodleně nové předčasné volby s omezeným, předem stanoveným finančním limitem maximálně deset milionů korun na předvolební kampaň politických stran, politických hnutí a občanských iniciativ. Pokud se tak nestane a nebude rozhodnuto o nových volbách do šesti týdnů, navrhuji zahájit demonstrací 15. března 2012 stávkovou pohotovost s přípravou na generální stávku,“ nechal se slyšet Václav Princ.

Možná se mýlím, ale mám obavu, že tudy cesta nevede. Pamatujme, že kouzlo Charty 77 bylo v jejím zdánlivě minimalistickém, každopádně však nerozporném obsahu.

Charta 77 byla koncertem osobní statečnosti, nasazení, nelhostejnosti. Když to šlo tenkrát, proč by nešlo něco podobného i dnes? A to i přes mediální blokádu. Tenkrát byla absolutní (přečíst si Prohlášení Charty 77 a učinit si na věc vlastní názor bylo — bez známosti se signatáři - nemožné), nyní — řekněme — částečná. Překonatelnou bariérou je i nedůvěra části těch, co mají podobné cíle. Vždy se najdou jedinci, co se zastřešit nedají. Mají na to právo.

K nejhlasitějším kritikům Charty 77 patřil exulant, spisovatel Jan Beneš. Podle něj těžko se podepisovat pod dokument, který podepsali lidé jako Pavel Kohout, Petr Pithart a další, „kterým okupační režim poprvé po letech jejich bujarého bolševictví ukázal svou nevlídnou tvář.“ Beneš také napsal: „Chartě jako takové dodala význam až výhradně hysterická kampaň organizovaná vládnoucí KSČ.“ Na někdejší komunisty mezi mluvčími Charty si stěžoval i exulant, ekonom Milan Zelený. Mazanou figuru iniciátorů Charty nepochopil a vadilo mu tedy, že „Charta 77 se nikdy netajila svou podporou socialistického systému a společenského zřízení ČSSR.“ Z toho, jak si před léty všimla Petruška Šustrová, Zelený dovodil, že Charta „je spolkem 1200 lidí, kteří svými podpisy prohlásili svoji věčnou víru v možnost přežití socialismu a vedoucí úlohy strany.“ Zpočátku Chartu odmítl podpořit také kardinál Tomášek. I jemu vadila spousta exkomunistů v chartistických řadách. Přitom právě různorodost signatářů byla příslibem delšího trvání a plošného významu Charty. Kdyby museli zůstat stát mimo exkomunisté, katolíci nebo představitelé kulturního undergroundu (koneckonců prvními „klienty“ — adresáty zastání — Charty 77 byli členové kapely Plastic People Of The Universe, uvěznění již na jaře 1976), stěží by Charta narostla do konečné podoby a stěží by přispěla k definitivnímu pádu totalitního režimu. Proto i dnes dbejme o to, aby občanské protesty nestavěly hráze mezi sociální, ideové či generační skupiny.

A ještě jeden rozměr Charty bychom si měli v těchto měsících připomínat: rozměr evropský. Od svého vzniku Charta udržovala kontakty se západními mírovými hnutími. Nepřekvapí ani prohlášení východoevropských disidentů vypracované pod záštitou Evropské sítě pro dialog Východ-Západ, které bylo určeno následné konferenci KBSE ve Vídni a v němž mj. stálo, že „mír na našem kontinentě může být trvalý, pouze pokud to bude skutečně demokratický mír“ nebo že je nutno stáhnout z evropského území veškerá cizí vojska, rozpustit NATO a Varšavský pakt a vytvořit evropskou mírovou ústavu. Pražská výzva, kterou v roce 1985 podepsali mluvčí Charty 77 a pětačtyřicet dalších chartistů, žádala odsun cizích vojsk ze všech evropských zemí, sjednocení Německa a ukončení nadvlády supervelmocí.

Tehdejší výzvu ke znovusjednocení Evropy můžeme teď v klidu oprášit.

V polovině sedmdesátých let dvacátého století, kdy se Charta 77 kula, bylo světélko svobody s velkým „S“ v nedohlednu. Niternou svobodu však chartisté cítili. Vždyť svobodný je ten, kdo se slepě nepodřizuje násilí, kdo si hájí aspoň svoji vnitřní volnost, kdo nevzdává vytváření a prosazování vlastního názoru, kdo se nezbavuje kritického myšlení. Možností, jak uplatnit i tu svobodu s velkým „S“ máme naštěstí v současnosti dost. Nepromarněme je. A pamatujme, co stojí ve Slově ke spoluobčanům, které 6.ledna 1987 sepsali chartisté Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a Václav Havel: „Vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! Přestaňme čekat, co udělají jiní, a udělejme něco sami! Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach! (…) Smysluplný život nepřiděluje občanům vláda, o ten musí občané sami dnes a denně usilovat, musí ho hledat sami v sobě a vytvářet vším, co bezprostředně dělají, tedy i tím, jak se vztahují k obecným věcem. (…) Bez občanů není a nikdy nebude demokracie“.