Charta 77 — krok ke svobodě
Lukáš JelínekI po pětatřiceti letech úvodní text Charty, podobně jako většina jejích dalších dokumentů, hovoří mimořádně aktuálně. Autor proto v několika tezích naznačuje, s čím nám může pilíř tuzemského disentu v současnosti pomoci, v čem může být inspirací.
5. ledna 1977 Jan Patočka, Jiří Hájek a Václav Havel rozeslali československé vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR a Československé tiskové kanceláři obálku s průvodními dopisy Prohlášení Charty 77. I po pětatřiceti letech úvodní text Charty, podobně jako většina jejích dalších dokumentů, hovoří mimořádně aktuálně. Tím spíš zaráží, jak málo si toho všímá intelektuální prostředí demokratické levice. Pokusím se zde proto v několika tezích naznačit, s čím nám může pilíř tuzemského disentu v současnosti pomoci, v čem může být inspirací.
Charta 77, v jejímž ustavujícím Prohlášení mimo jiné stojí, že „vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život i práci,“ svedla k intenzivní spolupráci pestrou škálu mužů a žen s různými osudy i ideovými preferencemi. Charta nechtěla být politickou alternativou, spíše měla za cíl vytvářet občanský tlak na politickou moc. Odtud také úvahy Václava Havla o nepolitické politice. Dalo by se říct, že šlo o nevídané vzepětí občanské společnosti v totalitním systému. Charta 77 a další opoziční aktivity se nevznášely v oblacích, nežily ve svém paralelním světě (byť to někteří signatáři měli tendenci takto interpretovat). Jak napsal Jaroslav Šabata, „disent byl disent proto, že všemi svými kroky, svými výzvami a kritickými rozbory věcí veřejných uprostřed společnosti občanskou společnost obnovoval.“
Dopis Signatářům k 10. výročí Charty 77, jehož autory jsou Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a Václav Havel, obsahuje navíc výstižnou pasáž: „Charta 77 není jen rolí, kterou sehrává. Je zároveň i souborem několika set jednotlivých životních osudů, z nichž mnohé se v přímé souvislosti s ní zásadním způsobem změnily. (…) Jinými slovy: Charta 77 jsou také konkrétní lidé. Lidé, kteří museli leccos obětovat pokusu posílit v sobě a druhých pocit lidské důstojnosti a smysluplnosti své přítomnosti na světě. (…) I toto společenství je Charta 77. Ba řekli bychom, že vůbec na prvním místě je právě tím. Protože jedině jako určité společenství může existovat i jako to všechno další, čím je; jedině díky tomu, že je společenstvím, byť jakkoli nedokonalým, může pracovat, působit a hrát ty role, které hraje.“
Občanská společnost není instrumentem levice, ani pravice. Když ale tajemník prezidenta Klause Ladislav Jakl — jak na to zde včera upozornil František Kostlán — v roce 2012 tvrdí, že „myšlenkový koncept občanské společnosti se v podstatě kryje s ideologií fašismu“, měla by být levice abnormálně pozorná. „Fašismus zahrnuje nenávist ke kapitalismu, tzv. plutokracii, k liberalismu a životní podmínky dělníků chce zlepšit korporatistickým státem. Klíčovým slovem pro něj je korporativismus neboli sdružení.“ Ivana Haslingerová v lednovém čísle Revue Fragmenty pak skandálního Jakla parafrázovala: „Občanská sdružení jsou pilní žáci předchozích totalitních režimů. Pracují mimo stát a mimo trh. Posilují pocit odcizení ke svému státu, k jeho strukturám a vytvářejí zdání, že se vše odehrává v jejich strukturách.“
Rozdíl mezi marxistickým a nemarxistickým přístupem k výkladu společnosti je tento: marxisté předpokládají, že v současné společnosti existují reálné nerovnosti mezi lidmi, které ale nebudou trvat na věky věků, protože nejsou ničím daným od přírody. Společnost se neřídí přírodními, nýbrž společenskými zákony. Ty rozdíly mezi lidmi vyplývají z jejich vztahů v rámci výroby a ekonomiky. Změnami v těchto vztazích a ve vlastnictví chtěl Marx otevřít cestu k postupnému PŘEKONÁNÍ (nikoliv okamžitému zrušení) nerovností.
Buržoazní teorie předpokládají naopak, že nerovnosti mezi lidmi jsou něčím přírodním či snad přímo žádoucím. Jenom je třeba být na sebe hodní a tvářit se, jako by žádné nerovnosti nebyly. Toto je podle mého názoru „nepolitická politika“ a idealistický přístup liberální demokracie - kapitalismu, který můžeme nazvat "hodným". Fašismus se pak vyznačuje "zlým" kapitalismem, který si už na nic nehraje: žádná rovnost není, budete poslouchat a basta.
Apolitičnost není vlastností občanské společnosti, naopak je vlastní totalitám, neboť tam si vládci vyhrazují (jedinou správnou) politiku pro sebe a diskuse se nepřipouští. V demokracii se sice připouští, jenže dost často není nic platná.
Je podivuhodné, že marxisté byli obviňováni ze sociálního inženýrství, zatímco třeba Spojené státy se často pokoušely vyvážet demokracii do míst, kde nemohla fungovat, což se za sociální inženýrství nepovažovalo. Občanská společnost rozhodně není něco, co lze kdekoliv zavádět tak, aby to fungovalo za všech okolností. Předpokládá schopnost obyvatelstva chovat se jako občané, což bývá zpravidla tam, kde se taková společnost sama vyvinula. Jinak to může skončit fiaskem. Žižek si myslí, že pro dost lidí "je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu" (http://www.literarky.cz/rozhovory/7302-slavoj-iek-za-husaka-jste-byli-astni). Pokud můžeme občanskou společnost v omezené míře přirovnat k aténské demokracii, tak patrně podobný názor na demokracii měl Platón. Možná ani nebyl zásadně proti, ale myslel si, že to dlouhodobě nefunguje.
Kam jsme dospěli po dvacetiletých snahách zavést občanskou společnost západního typu? K tomu, že lidé mají často strach mluvit otevřeně o politice, pokud si nejsou naprosto jistí, že ten, s kým mluví, má úplně stejný názor jako oni.
V každém systému je tak trochu zakódován jeho konec. Patrně i v demokracii. Nevěřím však v úplnou smrt demokracie. Ona bude zase, jenom v nějaké jiné podobě, než na jakou je Západ zvyklý.
A na závěr: Osobní statečnosti chartistů si vážím; myslím, že musí být zklamaní tím, že liberální demokracie už nefunguje, tak jako komunisté byli zklamaní tím, že nefungoval reálný socialismus. Když zkrachuje jedno jako druhé, budeme vlastně spojenci, protože v zásadě nám jde o totéž. Možná k té opravdové občanské společnosti v budoucnu přece nakonec dospějeme. Člověk se přece vyvíjí.
Text je podle mě docela výstižný, jen bych řekl, že kardinál Tomášek nepodpořil Chartu 77 ne z toho důvodu, že by měl námitky vůči exkomunistům, ale protože se bál režimu stejně jako Synodní rada (vedení) Českobratrské církve evangelické, kde jeden dokument Charty 77 týkající se náboženské svobody podepsalo v květnu 1977 31 jejich členů. Důtku za všechny za "politickou činnost a ohrožování církve" dostal J.S.Trojan a pokud vím, tak podobným varováním a distanci ze strany vedení byli vystaveni i katoličtí signatáři Charty, především z řad kněží. Postoj kardinála se začal měnit až v půli 80. let, kdy začal zvát nové mluvčí Charty na Hradčanské náměstí a vyslovoval jim podporu a požehnání a otevřeně vystoupil proti režimu a na podporu občanských iniciativ v lednu 1989.